Levý obránce Marek Jankulovski má za sebou velkou kariéru protkanou úspěchy na klubové i reprezentační úrovni. Jako jeden z mála českých hráčů vyhrál Ligu Mistrů, byl součástí bronzového týmu z ME 2004 v Portugalsku a v Itálii, kde odehrál 11 sezón, je dodnes pokládán za legendu. Jaká byla Markova fotbalová cesta?

Kde jste začínal s fotbalem a kdo Vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal hned odmala, protože ho hrával táta. Míč byl doma prakticky od mých prvních krůčků. Větší krůčky jako kopačky a podobně pak přišly, když jsem šel do první třídy a začal hrát v tehdejším NH Ostrava.

Na jakých pozicích jste v mládí nastupoval? Měl jste to stejně jako váš tatínek Pando, který byl útočníkem?

Tatínek byl samozřejmě útočník, ale mě to tím, že jsem byl odmalička levák, vždy táhlo spíš na levnou stranu. Jako malého mě to zezačátku samozřejmě nejvíc bavilo v útoku, takže jsem hrál spíš vlevo vpředu, kde jsem se tak nějak potuloval na útočné polovině. Přesun do obrany přišel až v pozdějších letech.

Dával jste góly? Bývalí trenéři z Baníku, například Werner Lička, vyprávěli, že se vám v mládí moc nechtělo bránit.

Je to pravda. Říkali mi, že jsem měl velký talent, ale nechtělo se mi bránit. Mě to táhlo dopředu a je fakt, že tomu bránění jsem kdysi moc nedával. Odbránili to za mě spoluhráči a já pak zase v útoku odvedl svoji práci. Postupem času jsem se ale naučil i bránit a nakonec to snad nebylo tak špatné.

Vybavíte si některou branku z dětství?

Už je to spoustu let, takže je těžké si vzpomenout na nějakou konkrétní branku z dětství nebo z dorostu. Vím, že jich bylo hodně, ale takhle s odstupem těžko něco hledat.

Připomeňte nám, kudy vedla vaše cesta až do první ligy.

Jak jsem říkal, začínal jsem v Nové Huti Ostrava, odkud jsem ve starších žácích přešel do Baníku. Tam už jsem zůstal, nejdříve v dorostu a později i v áčku, kde jsem debutoval v roce 1995.

Proti komu jste debutoval?

Pokud se pamatuji dobře a já doufám, že ano, bylo to v posledním kole sezony 1994/95 doma proti Liberci. Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že jsme vyhráli 2:0. Že to bylo doma proti Liberci, vím ale najisto, protože hned nadcházející sezonu jsem narukoval na vojnu do Znojma, kde jsem hrál třetí ligu.

Vzpomenete si na svoji premiérovou ligovou trefu?

Bylo to v sezoně po mém návratu z vojny, v zápase Baník-Zlín. Vím, že to nebylo na Bazalech, protože tam byly nějaké problémy s hřištěm. Místo toho se hrálo na stadionu NH Ostrava, kde jsem vyrůstal. Zlín jsme porazili, nejsem si úplně jistý, jestli to bylo 3:1 nebo jinak, ale jsem si vědom, že jsem dával gól a utkání jsme vyhráli.

Z Baníku jste odešel do Itálie. Jak vzpomínáte na angažmá v Neapoli, Udinese a AC Milán?

Vzpomínám na to rád, protože dostat se z Baníku do Neapole nebylo v té době vůbec jednoduché. Mně se v Ostravě povedla poslední sezona, ve které jsem dal osm nebo devět gólů. Pak jsme měli i výborný turnaj s reprezentací do 21 let na Slovensku, kde jsme smolně prohráli ve finále. V tom roce jsem navíc jel s reprezentačním áčkem na EURO 2000 do Belgie a Nizozemska, kde jsem debutoval, takže se toho stalo strašně moc. Začátky v Neapoli byly těžké, ale nakonec jsem to všechno zvládl a moje kariéra šla potom ještě nahoru.

Vybavíte si své první góly v jednotlivých italských angažmá?

Z Neapole si to pamatuji dobře, hráli jsme doma s Vincenzou. Sice jsme to utkání prohráli 1:2, ale já dal krásný gól, který jsem zrovna nedávno našel na internetu. V Udinese jsem dal branek víc, tam si nejsem jistý, která byla vlastně ta první. Za AC Milán to bylo v ligovém kole na hřišti Messiny, na gól mi nahrával Serginho.

Jste ještě v kontaktu s některými bývalými hráči z Itálie?

Strávil jsem tam jedenáct let, takže těch spoluhráčů se vystřídalo hodně. Nejvíce jsem v kontaktu s hráči AC, protože poslední roky funguje tým legend, s nímž bývalí hráči jezdí hrát zápasy. Pokud mám čas a zdraví dovolí, tak na tato utkání jezdím, takže tam se vídáme hodně. Nedávno jsem se byl podívat na dvě utkání i v Udinese, kde jsou také někteří bývalí spoluhráči v různých pozicích. Když mám čas a je možnost, rád si s těmi kluky popovídám. Nedávno jsem si prošel první a druhou italskou ligu a co se týká trenérů, manažerů nebo agentů, našel jsem asi 20 nebo 25 bývalých spoluhráčů.

Můžete konkretizovat někoho, s kým jste v kontaktu? Hrával jste po boku spousty hvězd.

Jsou to hlavně lidi z AC, třeba Peppe Favalli, Rino Gattuso, Paolo Maldini. To jsou kluci, se kterými se pravidelně vídám na zápasech a rádi si popovídáme. Asi měsíc zpátky to bylo přesně deset let od našeho vítězství v Lize mistrů 2006/07. AC udělalo společnou večeři a my se vlastně na den přesně po deseti letech sešli. Bylo nás tam asi dvacet, tak jsme samozřejmě zavzpomínali. Chyběli jen hráči, kteří dnes hrají MLS, jako Kaká, Pirlo nebo Nesta, který trénuje. Ty jsme měli připojené přes Skype. Bylo to strašně příjemné, protože jak je každý ve své zemi, už se nemůže se všemi vídat.

Jak vzpomínáte na zmiňovaný triumf v Lize mistrů v sezoně 2006/07?

Byl to můj největší fotbalový zážitek. Vážím si toho, že jsem finálový zápas odehrál skoro celý po boku takových hráčů, jací tehdy v AC byli. O to víc mě těší, že jsem se prosadil a mohl k té výhře přispět.

Máte v paměti nějakou z krásných nebo důležitých branek, které jste během kariéry vstřelil?

Tatínek mi dělával statistiku, podle které bylo gólů docela dost, přibližně kolem padesáti. Co se týká reprezentace, utkvěl mi určitě gól ve Wembley při remíze 2:2 v přátelském utkání proti Anglii, kde se mi povedl trestný kop. Za AC Milán třeba gól ve finále evropského Superpoháru 2007 proti Seville, kde jsem dostal snad čtyřicetimetrový pas od Pirla, u kterého jsem věděl, že když těch 40 metrů poběžím, míč mi prostě dá. Trefil jsem to nádherně na zadní tyč. I ta vzpomínaná trefa proti Vincenze se mi povedla. To jsou góly, na které jen tak nezapomenu a které mi vždycky budou kariéru připomínat.

Co pro vás znamenalo reprezentovat Česko?

Obrovskou hrdost a zadostiučinění, že jsem v rámci klubové kariéry udělal maximum a měl to štěstí, že jsem byl mezi vyvolenými, co mohli reprezentovat naší zemi. Jsem strašně rád, že se mi povedlo hrát tři evropské šampionáty a jedno mistrovství světa. Je to radost, když víte, že se na vás dívá celá Česká republika, že vám všichni fandí, že v ten moment jdou problémy lidí stranou. Hlavně u těch velkých turnajů, o kterých všichni mluví a těší se na ně. Samozřejmě Portugalsko 2004 bylo fantastické, bohužel chyběl poslední krok, ale takový je fotbal. Vždycky jsem se ale na reprezentování těšil, byl jsem na to hrdý a na těch deset let mám krásné vzpomínky. Dneska, když vidím hrát repre nebo se jedu podívat na mládežnické turnaje, hned se mi vybaví myšlenky na to, že jsem tam taky hrál, a těm klukům to přeju a fandím jim.

Vybavíte si svoji první reprezentační trefu?

Můj první reprezentační gól byl v kvalifikačním utkání na Islandu za trenéra Chovance. Prohráli jsme tam nějak 1:2 nebo 2:3, Honza Koller byl myslím vyloučený.

Jakého úspěchu v kariéře si nejvíce vážíte?

Ve své kariéře si nejvíc vážím vítězství v Lize mistrů, protože na klubové úrovni podle mě víc ani dokázat nejde, a semifinále Eura 2004, kde chyběl krůček. To byly největší triumfy, kterých jsem dosáhl.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená emoce, něco, co přijde a člověk v tu chvíli nevnímá nic jiného než to, že vstřelil branku. Potom vždycky přijde ta oslava, kterou si člověk nepřipravuje, ale když vidí tu radost fanoušků a spoluhráčů, jsou to velké emoce a velká radost, že to tam spadlo.

Co pro vás znamená fotbal?

Pro mě fotbal znamená de facto všechno. Protože tatínek mě k němu vedl od šesti let a nějakých třicet roků jsem ho hrál. Dal jsem tomu spoustu času, něco mi fotbal i vzal, jako soukromí a čas s dětmi, kterým se to dnes snažím vynahrazovat, ale fotbal ke mně prostě patří a navždy se mnou bude spojen.