S bratrem Tomášem, útočníkem, byli považováni za nejznámější dvojčata českého fotbalu. Společně prošli Plzní, Slavií a také velmi úspěšnou reprezentací do 21 let. Lukáš Došek se trefoval, přestože nastupoval v obraně, dokonce i na olympiádě. „Od Doška se sice gól očekával pokaždé, jenže každý myslel bráchu,“ směje se Lukáš.

Kdy a kde jste s fotbalem začínal a kdo vás k němu přivedl?
S fotbalem jsem začínal v Karlových Varech, někdy v šesti letech. Tehdy byla jiná doba. nebylo tolik možností jako dnes, tak jsme trávili celý den na hřišti. Skončili jsme ve školce a pak jsme až do večera hráli fotbal. Tak to bylo každý den, navíc jsme bydleli hned u hřiště.

Na jaké pozice vás jako dítě stavěli?
S bráchou jsme létali po celém hřišti, v přípravce to o postech moc nebylo. Jako malý jsem dával spoustu gólů, s přibývajícím to však bylo horší a horší. Nakonec jsem tedy skončil v obraně.

A pamatujete si svůj první gól v mládežnických kategoriích?
S bráchou jsme měli hrozně rádi balon, těch branek jsme dávali fakt hodně. V každém zápase jsme se předháněli, kdo jich vstřelí víc... A ten úplně první? To asi bylo na turnaji ve Varech. Brácha šel sám na bránu, ale já ho nějak předběhl, míč mu vzal a dal ho místo něj. Můj první gól jsem tedy sebral bráchovi. A pamatuju se, že byl na mě tenkrát dost naštvaný (s úsměvem).

Jak byste popsal svou cestu do ligy?
Já jsem všude chodil s bráchou. Do nějakých 16 let jsme spolu hráli ve Varech a ani nás moc nenapadlo, že bychom někdy mohli hrát jako profesionálové. Trenéři nám sice říkali, že máme talent, ale my o tom moc nepřemýšleli. Myslím, že v tomhle věku je to i lepší. Žijete v malém městě, bavíte se fotbalem a o budoucnosti moc nepřemýšlíte. V 17 letech jsme ale oba přestoupili do B-dorostu Viktorie Plzeň a o rok později se to pro nás zlomilo. Už jsme hráli dorosteneckou ligu a trenér vybral na konci sezony tři hráče, kteří šli na zkoušku do "áčka". Já s bráchou jsme byli mezi nimi. Do té doby jsme ale o velkém fotbale moc nepřemýšleli. Samozřejmě každý kluk má své sny a chce hrát za Real Madrid, ale to nikdo nebere moc vážně.

Vzpomenete si na svůj první ligový zápas?
Bylo to za Viktorii Plzeň, nastoupil jsem bez bráchy a soupeřem byl Žižkov. Hrál jsem levou zálohu a proti mě stál Pepa Němec. Byl hrozně rychlý a já ho honil po celém hřišti. Moc rád na to nevzpomínám (směje se).

A váš první ligový gól?
Za Viktorii jsem ho nedal, to až ve Slavii. Hráli jsme ve starém Edenu proti Jablonci, sezona 1999/2000. Někdo mi nahrál na velké vápno, já běžel k míči snad 20 metrů a poslal ho z první k tyči. Myslím, že v bráně stál tehdy Zdeněk Jánoš, ale to si nejsem úplně jistý. Každopádně jsem měl velkou radost. A pamatuju se, že Luděk Zelenka, který ten balon nechal projít na mě, potom řval, že to bude stát spoustu peněz. Tak nevím, jestli jsem to neměl kopnout vedle...

Takže vás čekalo tučné zápisné?
Já těch zápisných platil na Slavii mnohem víc. Ale za první ligový gól jsem zaplatil samozřejmě rád. Vždyťjsem na něj čekal nějaké dva roky. Od Doška se sice gól očekával pokaždé, jenže každý myslel bráchu, mě ne. Já nikdy nebyl žádný střelec.

Vybavíte si své první branky v dalších působištích?
Protože jsem těch gólů nedal moc, tak si pamatuju každý. Asi mi to nebudete věřit, ale v jednadvacítce jsem se trefil na olympiádě i na mistrovství Evropy. Tam to bylo dokonce hned v prvním zápase proti Španělsku i potom s Chorvatskem. Nikdo to ode mě nečekal, ale stalo se. Kdyby si na to někdo vsadil, tak je z něho milionář. No a třeba při angažmá ve Švýcarsku jsem dal branky hned tři.

Jaký to byl pro vás pocit reprezentovat Českou republiku?
Samozřejmě krásný. O něco se snažíte a pak přijde takovéto oceněnění vaší práce. Pro mě to byly super časy. Navíc jsme tenkrát měli fakt super partu, byli jsme mladí a nezkažení. Vrcholem pak bylo právě mistrovství, kam jsme se dostali až do finále, potom přišla olympiáda. Prostě krásné období. Dobře jsme se bavili, navíc jsme přitom mohli nosit dres národního týmu.

Zmínil jste góly na ME proti Španělsku i Chorvatsku. Vybavíte si, jak padly?
Proti Španělsku to bylo hned na úvod turnaje. Oni tenkrát měli super mužstvo a nikdo nevěřil, že s nimi budeme mít šanci. Nakonec z toho ale byl úplně vyrovnaný zápas. Dlouho to bylo 0:0, až jsem se na to nemohl dál dívat. V nějaké 85. minutě jsem naběhl do vápna, někoho tam přeskočil a takovou nevýraznou střelou skóroval. Oni ale v závěru ještě vyrovnali, což mi trochu zkazilo radost.

A trefa proti Chorvatsku?
Tam to bylo z penalty. Trénovali jsme je před každým zápasem a já dal jednou pět z pěti. Proti Chorvatsku mi tak trenér řekl, ať jdu kopat já. V bráně stál tehdy známý gólman Pletikosa, ale překonal jsem ho. Navíc jsme v tom utkání kopali penalty hned dvě. Chtěl jsem jít i na tu druhou, ale míč mi sebral Adam Petrouš. Škoda, mohl jsem dát góly dva (s úsměvem).

A co vaše branky na olympiádě? Tam jste se trefil proti USA i Kamerunu...
Proti Američanům to bylo taktéž z penalty. V první půli jsme nehráli nic moc a oni šli do vedení, ve druhé půli jsme se ale zlepšili. Přišel faul ve vápně, tak jsem si vzal míč a vyrovnal. To proti Kamerunu jsme potřebovali vyhrát a já před mým gólem nedal dvě šance, takže jsme jen remizovali. Místo radosti tak převládlo zklamání, že jsme nešli dál. Kamerun hrál ale fakt dobře a celý turnaj nakonec i vyhrál.

Dokážete určit, který vaše trefa byla ta nejkrásnější?
Moc krásné branky jsem nedával. Ale asi vyberu zápas za Slavii v Plzni. Petr Švancara mi nahrál, já vystřelil z rohu šestnáctky a trefil přímo šibenici. Bohužel to bylo proti mému bývalému klubu, ale ten gól se mi hodně líbil.

Jakého úspěchu ve své kariéře si nejvíc ceníte?
Nemám takovou povahu, abych si něco někde vystavoval nebo se za něčím stále ohlížel. Beru to tak, že jsem celé dětství hrál fotbal a měl to štěstí, že jsem v něm mohl pokračovat. Bylo to hrozně fajn, fotbalem jsem se vždycky náramně bavil. Jediné, co mě mrzí, je to, že jsem nestihl nový stadion Slavie a nikdy jsem s tímto klubem neslavil titul ani postup do Ligy mistrů.

Co pro vás vlastně znamená gól?
Gól je na fotbale to nejlepší! Fantastický pocit. I malým klukům bych vzkázal, aby chtěli dávat góly. Protože když budete dávat góly, všichni vás budou mít rádi.

A co pro vás znamená fotbal?
Pro mě je to celý život. Odmalička jsem byl na hřišti, byl to pro mě smysl mého života. A je to tak i nadále.