Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Petr Trapp

Euforie z postupu do Ligy mistrů nejde popsat

​Jako jeden z mála tuzemských fotbalistů zažil angažmá v netradičních destinacích, jako například v Libanonu či Albánii. Na svém kontě má ale i dva české mistrovské tituly, dokázal postoupit do nejprestižnější světové klubové soutěže a nakoukl i do reprezentace. Svůj fotbalový příběh přibližuje obránce Petr Trapp.

V kolika letech a kde jste začínal s fotbalem? A kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začal v šesti letech na fotbalové 16. základní škole v Mostě, pod vedením pana
Houšky. K fotbalu mě přivedl otec, který také hrával, i když ne na vysoké úrovni, ale žil tím a
samozřejmě si přál, abych i já fotbal hrál.

Na jakých pozicích jste nastupoval a jak vám šlo střílení gólů?
Když jsem začal s ligovou kariérou, tak jsem nastupoval nejčastěji na pozici středního záložníka,
který měl spíše defenzivní úkoly. Postupem času jsem se posouval více dozadu. Ve Slavii nás
tlačila bota na pozici stopera, takže volba padla na mě, od té doby jsem tam zůstal a hraji tam
dodnes.
Vzpomenete si na svůj první fotbalový zážitek?
Pamatuji si, když jsem nastupoval do první fotbalové třídy, kde týden před tím probíhaly
talentové zkoušky. Bylo nás tam fakt hodně. Vím, že to bylo až stresující, ale dostal jsem se
tam, za což jsem dodnes moc vděčný. A pak samozřejmě nejraději vzpomínám na svůj první
ligový start v dresu Blšan, když jsme hráli v Plzni. Ten zápas jsme sice prohráli 0:2, ale byla to
pro mě obrovská zkušenost. Vím, že ten zápas se mně osobně celkem povedl a od té doby jsem
se tak nějak zabydlel v základní sestavě. Tím odstartovala moje profesionální kariéra.

Vzpomenete si na svůj nejsilnější fotbalový zážitek?
Nejraději vzpomínám na to, když jsme s Viktorií Plzeň postoupili do Ligy mistrů. Když jsme v
Edenu porazili Kodaň v odvetě 2:1, ta euforie byla neskutečná. To nejde ani popsat, co v tu
chvíli člověk zažíval.
Můžete nám popsat svoji profesionální fotbalovou kariéru?
S fotbalem jsem začínal v Blšanech. Už jsem zmínil, že jsem debutoval v dresu Blšan v Plzni.
Pak se ale sestoupilo a já jsem hned přestoupil do Plzně, kde jsem strávil dva a půl roku. V
dresu Plzně jsem hrál stabilně v základní sestavě. Výkonnostně jsem šel nahoru a dostal se do
Slavie. Po dvou letech v sešívaném dresu jsem se vrátil opět do Viktorky, kde jsem získal
historicky první plzeňský titul. Přes hostování v Příbrami jsem pak zamířil i do zahraničí. Do
Řecka, do Albánie, do Libanonu, kde jsem získal cenné životní zkušenosti. Poté jsem se vrátil
ještě na jednu sezonu do Příbrami a poté jsem už hrál v nižších soutěžích.
Vy jste už naťukl zahraniční angažmá, jak vzpomínáte na Libanon a Albánii? Obě
destinace jsou poměrně fotbalově exotické. Co Vám ta angažmá dala a co vzala?
Angažmá v Libanonu ve mě zanechalo moc dobrý dojem, hlavně i z pohledu mojí rodiny.
Samozřejmě, když člověk řekne Libanon, představí si různé věci, to co u nás prodávají média,
ale za mě a moji rodinu můžu říci, že se tam jednou rádi vrátíme. Získali jsme tam spoustu
přátel, nedávno nás tady i navštívili. Fotbal a fotbalový svět jsou tam trochu jiné, odlišné, ale jak
říkám, mám jen hezké vzpomínky. Albánie je také zajímavá destinace. Dovedl mě tam Stanislav
Levý. Co se týče přímořského města, člověk si to tam užíval, ale po několika měsících, kdy mi
nepřišla ani jedna koruna na na účet, jsem byl nucen kvůli tomu své angažmá ukončit.
Po prvním roce v Blšanech jste přestoupil do Plzeňské Viktorie, v jejímž dresu jste také
dal svůj první ligový gól do sítě Teplic, vzpomenete si na tenhle gól? Můžete nám ho
trochu popsat?
Na ten si pamatuji moc dobře. V zápase jsme vedli 1:0 a já jsem začínal jako střídající hráč,
nastoupil jsem na posledních pár minut s tím, že jsem měl hlavně vyztužit střed hřiště. V té době
nás trénoval Michal Bílek, takové jsem měl instrukce a vím, že se nám naskytla breaková
příležitost, kdy jsme šli do přečíslení. Pamatuji si, že Martin Filo zatáhl balón k brankové čáře,
pak ho dal pod sebe a já jsem to trefil placírkou na zadní tyč.
Pamatuji si, že v dresu Teplic chytal Tomáš Poštulka, poté jsme spolu působili v Plzni a pamatuji
si ještě i na gólovou oslavu, kdy člověk v té euforii běží přes celé hřiště. Vím, že jsem pak běžel i
k Martinovi Fillovi. On po mě chtěl skočit a jak jsem mu v poslední chvíli uhnul, tak skočil jen tak
do prázdna. Nevím jestli to bude ještě přesně vidět v tom záznamu, ale byla to taková trošku
komická situace.
Co berete jako svůj největší fotbalový úspěch? Dá se srovnávat postup ze základní
skupiny Ligy mistrů s např. se ziskem titulu se Slavií nebo s Plzní?
Ve Slavii, kde jsem získal svůj první ligový titul, samozřejmě úžasná euforie, krásné pocity, ale
řekl bych, že ten titul s Viktorií, který byl zároveň historicky první pro klub, byl asi víc. Ta euforie
všech lidí, všech fanoušků, celého klubu, nás fotbalistů, to bylo něco nepopsatelného. A že jsme
postoupili následně i do Ligy mistrů, to bylo asi nejvíce, co jsem v kariéře zažil.
Povedlo se Vám nakouknout i do fotbalové reprezentace. Za jednadvacítku jste odehrál 4
zápasy a za seniorskou reprezentaci jste odehrál jeden proti Peru. Jaké to bylo pro Vás
nosit dres se lvíčkem na prsou? Vzpomenete si na pocity, když přišly první telefonáty s
nominací, nebo když jste se dozvěděl o nominaci jak do jednadvacítky, tak seniorské
reprezentace?
Nosit reprezentační dres, to je čest pro každého fotbalistu. Pamatuji si, že když jsem byl poprvé
povolán do reprezentace, tak mi volal můj agent době, když jsme v Blšanech sestupovali z ligy.
Povolal mě pan Mareček, v té době trenér jednadvacítky. Nominoval mě na turnaj v Toulouse ve
Francii. To byla moje vůbec první zkušenost s reprezentací. Poté jsem získal ještě jeden start,
když jsme hráli přátelské utkání s jednadvacítkou ve Finsku.
Ohledně nominace do áčka mi volal Vladimir Šmicer. Ani jsem to nečekal, protože vím, že mé
výkony v té době nebyly úplně ideální, ale samozřejmě člověk byl rád. Byla to čest a podíval
jsem se do Japonska na turnaj Kirin Cup, kde jsem získal start proti Peru. Následný zápas proti
domácímu Japonsku jsem nemohl absolvovat kvůli menšímu zranění, ale i tak to byla velmi
cenná zkušenost a jenom hezké vzpomínky.
Věnujete se aktivně fotbalu ještě dnes?
Fotbalu se stále věnuji aktivně, nyní hraji v Hostouni. Přišel jsem sem, když jsme hráli divizi,
druhou sezónu jsme postoupili do třetí ligy a teď se tam nějak rozkoukáváme.
Láká Vás kariéra trenéra nebo nějaká funkce spojená s fotbalem, až úplně skončíte?
Fotbalu bych se chtěl věnovat i po skončení hráčské kariéry. Jestli to bude ve funkci trenéra,
asistenta nebo v jiné funkci v týmu, to zatím nevím. Teď se spíše ještě soustředím na hru.
Co pro Vás znamená gól?
Gól pro mě znamená euforii, radost, to že s týmem oslavíte tu radost z toho, že se vůbec něco
takového podařilo.
Co pro Vás znamená fotbal?
Fotbal byl můj život. Fotbal přináší samozřejmě hezké vzpomínky i smutné, ale ten kdo ho
nehrál, nemůže v životě pochopit to, co člověk v tu chvíli na hřišti cítí. Co cítí se spoluhráči,
kamarády. I když přijdou neúspěchy, je to nakonec jenom to krásné, na co člověk vzpomíná.
Co byste poradil začínajícím fotbalistům?
Začínajícím fotbalistům bych poradil, ať hlavně mají radost z fotbalu, z toho, že mohou být na
hřišti, že mohou kopat do balonu, že mohou zkoušet nové triky, dávat góly. Ať je ten fotbal baví
a jestli je bude bavit a budou k tomu přistupovat zodpovědně, potom uvidí jestli ty schopnosti
budou rozvíjet dál. Ať si pak přidávají ať tráví na hřišti co nejvíce času a poté můžou začít
přemýšlet nad nějakým větším úspěchem.

Další příběhy

Václav Němeček

Gól proti Barceloně mi pomohl k přestupu do Francie

Šestkrát vyhrál domácí ligu se Spartou. S reprezentací to dotáhl až do čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii, ale první gól v národním dresu vstřelil Václav Němeček až v kvalifikaci EURO 1992 proti Francii. V Bratislavě před 41 tisíci diváků. „Do střely se mi vrhnul Manuel Amoros, míč tečoval a ten vysokým lobem skončil za zády brankáře. Pak nám ale dal dva góly Jean-Pierre Papin a prohráli jsme 1:2,“ ohlíží se vicemistr Evropy 1996.