Gólové akce spíš vymýšlel a projektoval, ale taky se na něj při zakončení dostalo. Marek Matějovský, aktuálně záložník Mladé Boleslavi, zaskočil nádhernou akcí v mnichovské aréně Německo při debaklu 3:0. Nebo napálil pumelici pod břevno v liverpoolském chrámu Anfield. „Pak jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Jen jsem tam zmateně pobíhal, že to možná bylo až komický,“ vypráví někdejší hráč Readingu.

Kdy a kde začal váš fotbalový příběh?

S fotbalem jsem začínal v SK Slavoji Stará Boleslav. Byl to tým ze Staré Boleslavi, kde jsem vyrůstal. Přivedl mě tam taťka, stejně jako převážnou většinu kluků kolem mě. Chodil tam i můj starší brácha, takže jsem se připojil. Jediný problém byl v tom, že jsem tam byl nejmenší a nejmladší. Moc se mi tam nechtělo, moc se mi tam nelíbilo. Dokonce často slýchám, když jedu za starými známými, že jsem tam brečel a nechtěl jsem tam být.

Na jakých pozicích jste v dětství nastupoval?

Začínal jsem v době, kdy se ještě hrálo na klasického stopera, takže jsem hrával před ním na takzvaném předstoperu. Pak jsem se posunul o řadu výš do záložní formace, kde jsem zezačátku protočil všechny posty.

Dařilo se vám v útlém věku střílet góly?

Musím říct, že mnohem víc než teď v kategorii dospělých. V tom jsem byl šikovný a i díky tomu jsem většinou hrál se staršími kluky. Gólů jsem v mládežnických kategoriích dával poměrně dost.

Utkvěl vám některý z nich v paměti?

Mám jeden příběh za všechny, který slýchávám dodneška a můj dědeček ho vypráví mým synům. Hráli jsme nějaké utkání a potřebovali jsme vyhrát asi o šest gólů. Já sám jsem jich dal sedm a údajně jsem běžel za trenérem a ptal jsem se, jestli to stačí, nebo jestli musíme ještě nějaké góly přidat.

Jak jste prožíval své první branky?

Vždycky to je radost. Nejhezčí na tom bylo, když jsme mohli slavit se spoluhráči, to zůstalo dodnes. Možná se to změnilo v tom, že kdokoli dá gól, radost je veliká a euforie potom přichází automaticky.

Kudy vedla vaše cesta až na ligové trávníky?

Asi nejzásadnější moment byl, když jsem v žákovské kategorii přestoupil do Mladé Boleslavi a začal jsem navštěvovat sportovní třídy a akademie. Prošel jsem všemi dorosty až do A-týmu a pak jen oklikou přes Jablonec jsem se vrátil zpátky sem, kde se nám podařilo vykopat postup. Můj největší podpis mezi dospělými byl asi tady v Mladé Boleslavi.

Vybavíte si svůj první zápas v lize?

Určitě to bylo za Jablonec.

Pamatujete si na svou první branku v lize?

To si vybavím jednoznačně a dodneška ji považuji za jeden z mých nejhezčích gólů. Hráli jsme s Mladou Boleslaví na Strahově proti Slavii. Byli jsme nováčkem v lize. Já získal odražený balon, podařilo se mi obejít Radka Bejbla, kterému jsem dal housle, a po jednom naznačení jsem viděl, že - mám takový dojem, že tenkrát chytal za Slavii - Kozáčik byl trošku víc z brány. Kolem vápna jsem ho zkusil přehodit a ono to tam zapadlo.

Vybavujete si, jak jste tehdy gól oslavil?

Tím, že jsem v dospělých moc gólů nedal, tak jsem oslavy nikdy nepiloval, ani si je dopředu nechystal. Vždycky to byla čistá improvizace.

Utkvěla vám v paměti nějaká další branka z Mladé Boleslavi?

Dával jsem jeden pěkný gól v Ostravě zpoza vápna halfvolejem. Potom jsem se bavil s Vencou Svěrkošem, který mi říkal, že jsem byl snad první, kdo ten balon takhle trefil. Moc se jim tenkrát míče, které měli, nezamlouvaly. Díky tomu, že jsem gólů nedal moc, pamatuji si de facto skoro každý.

Jak vzpomínáte na angažmá v anglickém Readingu?

Samozřejmě jenom v dobrém. Byla to velká zkušenost pro mě i pro moji rodinu. Museli jsme skočit do nové země, učit se tam jazyk a nějak se tam protlouct. Sama o sobě má anglická liga neskutečnou kvalitu, hráči tam jsou opravdu hvězdní, takže já jsem si tam moc užíval a byl jsem nesmírně šťastný, že jsem to mohl zažít.

Pamatujete si na svou památnou trefu z Anfield Road?

Ano, přesně. Ze strany jsme zahrávali standardku, a aniž bychom to nějak cvičili nebo se na to chystali, John Oster, který měl standardky na starosti, mě viděl za vápnem volného. Všichni hráči nalezli do vápna, my na sebe jen tak mrkli. Říkal jsem si, že by to možná mohl poslat na mě, takže jsem byl nachystaný a z jedné jsem to zkusil pustit na bránu. Zapadlo to pod břevno, byl to hezký gól.

Jaký to byl pocit, slavit branku na vyprodaném Anfield Road?

Bylo to neskutečný. Stadion, atmosféra jsou proslulé po celém světě. Bylo to opravdu skvělý. Po gólu jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, jen jsem tam zmateně pobíhal, že to možná bylo až komický.

Z Anglie jste přestoupil do Sparty, jaké máte vzpomínky na góly z angažmá na Letné?

Mám takový dojem, že svůj první soutěžní gól jsem dával v kvalifikaci Ligy mistrů proti lotyšské Liepaje. Postavil jsem se k trestňáku a přes zeď jsem se trefil. To je moment, který si pamatuji po svém přestupu, pak už těch gólů nebylo tolik.

Měl jste oblíbeného soupeře nebo stadion, kde se vám dařilo víc než jinde?

Abych se přiznal, takhle jsem to nikdy nevnímal a neposuzoval. Většinou se ale člověku hraje nejlíp doma a tak jsem to měl i já. Když jsme hráli s týmem, kde jsem působil, doma, hrálo se mi dobře. 

Zasáhl jste i do patnácti utkání národního týmu. Co pro vás znamenalo reprezentovat svou zem?

To bylo jednoznačně nejvíc, na co jsem mohl dosáhnout. Byl jsem nesmírně šťastný, že na mě trenéři ukázali a že jsem měl tu čest Českou republiku reprezentovat. Myslím si, že je to sen každého kluka, který fotbal hraje, tenhle dres obléknout.

Za reprezentaci jste dal i jeden gól. Pamatujete si na něj?

V Mnichově byl plný nádherný stadion. Hráli jsme kvalifikaci na Euro, přijeli jsme tam s potřebou zvítězit, abychom postoupili. Domácí Němci už měli postup jistý. Ze sestavy nám vypadl Tomáš Rosický a trenér ukázal na mě. Snažil jsem se odvést maximum a po sklepnutí Honzy Kollera jsem naváděl balon. Mám takový dojem, že jsem obešel dva hráče, lehce to dloubnul přes gólmana a dojelo to do brány.

Který gól považujete za svůj nejdůležitější?

Asi pravděpodobně ten za národní tým v Německu. Jak jsem říkal, to je nejvíc. Pomohlo to i k tomu, že jsme se kvalifikovali na mistrovství Evropy a dá se říct, že se mi pak i díky tomu možná otevřely možnosti jít do zahraničí.

Jakého úspěchu si v kariéře nejvíc ceníte?

Titulu se Spartou. Na ten se čekalo a byl to velký úspěch. Zažívali jsme skvělé časy i s Mladou Boleslaví a doteď se na ně nepodařilo navázat. S neznámým týmem z Mladé Boleslavi jsme se dokázali dvakrát dostat do základní skupiny Evropské ligy. To byl velký úspěch a myslím, že bude těžké na to navázat.

Co považujete za největší fotbalový zážitek?

Asi to, že jsem měl možnost nastupovat v anglické lize proti nejlepším hráčům. V té době byl v Manchesteru United Cristiano Ronaldo a spousta dalších velkých jmen v těchto týmech. Nechtěl bych zapomenout ani to, že jsem měl možnost naskočit na mistrovství Evropy a odehrát tam zápasy.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená vyústění práce celého týmu. Když se to povede, je to neskutečná euforie a radost. Ještě se rozlišuje, když je to gól vedoucí, nebo když tým prohrává a skóre nějak mírní. Gól sám o sobě je velká práce celého týmu.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená můj život a především práci, kterou můžu dělat, která mě baví a je to i životní styl.