Jako záložník Sparty pomohl v Poháru UEFA vyřadit Real Madrid, na Letné slavil v 80. letech sedm titulů. A Vítězslav Lavička nezapomněl ani na první ligovou trefu. „Byl to zápas Sparty proti Slovanu Bratislava,“ popisuje současný trenér reprezentace do 21 let. „Tehdy jsme hráli federální ligu a souboje mezi Spartou a Slovanem měly velkou prestiž. V jednom z nich se mi po přihrávce od Jozefa Chovance podařilo skórovat.“

Kdy a kde jste s fotbalem začínal a kdo vás k němu přivedl?

Narodil jsem se v Plzni a dětství jsem prožíval v Plasech, v malém, nedalekém městečku. S organizovaným fotbalem jsem začínal v tehdejší Škodě Plzeň, dnešní Viktorce. To mi bylo devět let. K fotbalu mě přivedl otec, vlastně oba moji rodiče. Za to jsem jim moc vděčný, protože, jak jsem říkal, bydlel jsem 20 kilometrů od Plzně a oni mě v úplných začátcích vozili do Plzně. Nejdříve třikrát v týdnu a pak ještě častěji, takže mají velkou zásluhu na tom, že jsem ve fotbale mohl pokračovat.

Na jakých pozicích jste svou kariéru začínal?

Vždycky jsem hrával v záloze, i když v té době se hrál systém 4-2-4. Vzpomínám si, že jsem tehdy hrával na takzvané levé spojce, ale vždycky jsem patřil k ofenzivnějším hráčům, ať už to bylo uprostřed, nebo z levé strany, protože jsem byl levák.

Byl jste ofenzivní hráč, takže si vzpomínáte na nějaký gól ze svých začátků?

Pečlivě jsem si vedl fotbalový deník se všemi tréninky a zápasy. K tomu nás vedli už tenkrát trenéři ve Škodě Plzeň a moc rád na ně dodnes vzpomínám. Gólů jsem dával hodně, protože jsem rád útočil. Vzpomínám si, že se nám se Škodou Plzeň pravidelně dařilo vyhrávat krajský přebor, organizace žákovských soutěží byla tenkrát jiná než dnes. Postoupili jsme do celostátního finále žákovských mužstev, kde to bylo hodně sledované. Hráli jsme v Chebu a obsadili třetí místo. Tam se mi podařilo v zápasech mistrovství republiky vstřelit góly proti Slavii. To jsou takové útržky, které mi zůstaly v paměti dodnes.

Kudy vedla vaše cesta do ligy?

Dostal jsem velmi dobrou výbavu už od samých začátků, od mládežnických trenérů, ať už to byli trenéři Jindra, Böhm, Kopecký, Žaloudek, Beránek a další. Ti mě provázeli prvním úsekem až do ligového áčka tehdejší Škody Plzeň. Měl jsem možnost nakouknout a zahrát si ligu poměrně v útlém věku. Bylo mi necelých sedmnáct let, když mě z dorosteneckého mužstva posunuli do áčka. Nastoupil jsem k ligovému zápasu v Chebu. Prohráli jsme celkem jednoznačně, ale v paměti mi to zůstalo napořád, protože to bylo moje první ligové vystoupení.

Byl jste tenkrát před premiérou nervózní?

No, a jak! Třepala se mi kolena, ale snažil jsem se hrát tak, abych toho co nejmíň zkazil. Bohužel výsledek pro nás nebyl příznivý.

Jaký byl váš první ligový gól?

Ten přišel až později, protože plzeňská Škodovka v mé premiérové sezoně z ligy sestoupila, tak jsem další roky hrál druhou ligu. První ligový gól jsem vstřelil až v době, kdy jsem z Plzně přestoupil do Sparty v roce 1983. Pamatuji si, že to byl zápas proti Slovanu Bratislava. Tehdy jsme hráli federální ligu a zápasy mezi Spartou a Slovanem měly velkou prestiž, byly hodně sledované. V jednom z nich se mi po přihrávce od Jozefa Chovance podařilo vstřelit první ligovou branku.

Jaké branky pro vás byly nejdůležitější nebo nejkrásnější?

Já jsem jich zase tolik nedal, ale pod trenérem Ježkem, Uhrinem nebo Táborským jsem měl ve Spartě spíše úkol góly připravovat. Těšilo mě, že jsem se mohl spolupodílet na úspěších Sparty, ať už to bylo přihrávkou takovým zakončovatelům, jakými byli Standa Gryga, Tomáš Skuhravý nebo v pozdější době Horst Siegl a další. Pro mě byla radost nejen góly dávat, což nebylo zas tak často, ale i gólovou přihrávkou pomáhat mužstvu.

Jakého úspěchu ve své hráčské kariéře si nejvíc ceníte?

Úspěchů po dobu hráčské kariéry bylo víc. Nejraději asi vzpomínám na období, které jsem strávil ve Spartě. Vyhrávali jsme tituly, pravidelně jsme hrávali evropské poháry a hlavně jsme měli partu výborných fotbalistů. Doba byla trochu jiná, nepřestupovalo se tak často jako v dnešní době, takže tým se tvořil na delší dobu. Pamatuji si na zápasy v evropských pohárech před plnými stadiony, divácka kulisa byla hodně bouřlivá. V té době se na tribunách stálo, takže kotel byl velký. Letná měla vyšší kapacitu, než má nyní, a ty zápasy mi dodnes zůstávají v paměti.

Máte sedm titulů. Který pro vás byl nejdůležitější?

To je těžké říct. Každý je odrazem úspěšné sezony a vydařené práce celého týmu, celého klubu. Vzpomínám si na ten první, který jsme uhráli v sezoně 1984/85 pod vedením trenéra Ježka. Bylo to fajn, sezona se nám povedla a dodnes na to rád vzpomínám.

Po hráčské kariéře jste se stal trenérem. Jak k tomu došlo?

Myslím si, že většina z nás, kteří jsme hráli ve Spartě, ať už Jozef Chovanec, Stanislav Gryga, Michal Bílek, Ivan Hašek a další, jsme byli ovlivněni trenérem Ježkem, který, pokud můžu mluvit za sebe, mi dal hodně do další práce. Stejně jako všichni, co jsme byli ve Spartě, jsem měl rád fotbal, a to pak rozhodlo o tom, že moje další cesta bude pokračovat ve fotbalové branži trenérským řemeslem.

I jako trenér máte na kontě spoustu úspěchů. Kterého si ceníte nejvíc?

Každého, který se povedl, ať už to bylo na ligové scéně nebo jinde. Moje trenérská kariéra začínala v Liberci - měl jsem možnost s ním získat mistrovský titul a zahrát si evropské poháry. Na to období mám velmi dobré vzpomínky, strávil jsem tam celkem tři a půl roku a prožili jsme společně báječné časy. Velmi rád vzpomínám samozřejmě na období strávené ve Spartě, hlavně na to poslední, kdy se nám během mého tříletého působení podařilo vyhrát ligu, pohár a se superpohárem i treble. To jsou vzpomínky, které mám v sobě napořád. Myslím, že jsme celkem dobře reprezentovali český fotbal i na evropské úrovni. A hlavně jsem měl možnost mít kolem sebe fajn lidi, profesionálně i lidsky. Vzpomínky mám jenom dobré.

Prožíváte góly z pozice kouče jinak než z pozice hráče?

Možná trochu ano, ale vnitřní prožitek je úplně stejný. Ta momentální euforie, která proběhne po vstřeleném gólu, je hodně podobná tomu, co člověk prožíval před lety jako hráč.

Trénoval jste i v zahraničí, vidíte rozdíl z hlediska trenérských metod oproti českým poměrům?

Měl jsem možnost působit tři roky na konci světa, v Austrálii. Moc rád na to vzpomínám, protože se mi tam podařilo utvořit fungující tým, který dosáhl na titul a sklidil úspěchy. Co se týče rozdílů v trénování, tak Austrálie je specifická země. Oproti naší lize se tam daleko více cestuje, přesuny jsou z větší části letecky, ale jinak je fotbal hodně podobný tomu u nás. Byla to pro mě velká zkušenost.

Co pro vás znamená fotbal?

To je věc, kterou mám odmala moc rád a moc si vážím toho, že ve fotbale můžu působit i po skončení hráčské kariéry. Díky trénérské roli, kterou mám rád a která mě naplňuje, můžu dělat to, co mě baví.

Co pro vás znamená gól?

Gól je pro mě velká euforie, vyústění toho, že se na hřišti klukům něco podaří. Teď to beru z pohledu trenéra, ale když jsem byl hřišti jako hráč, bylo to vyústění našeho ofenzivního snažení. Z pohledu trenérského je to ocenění dobré práce, akce. Každý gól si dokážu patřičně užít. Vždycky říkám hráčům, aby se radovali, aby dali průchod pozitivním emocím, když se na hřišti něco podaří.

Kdo z hráčů se umí nejvíc radovat?

Vzpomínám si, že v době, kdy jsem hrával, mívali jsme týmové oslavy, takže jsme na sebe naskákali, byla nás velká hromada. Jako trenér teď sice nemůžu vběhnout na hřiště, abych se o bezprostřední radost podělil s hráči, ale jako realizační tým se snažíme každý gól oslavit a dát průchod pozitivním emocím i na střídačce.