Bývalý gólman Jan Stejskal si zachytal i v Anglii za Queens Park Rangers, mimořádným vyznamenáním pro něj ale bylo reprezentovat Československo. „Je to velké zadostiučinění,“ vzpomíná trenér brankářů národního týmu.

Kudy vedla vaše cesta do ligy?

Když jsem prošel žáky Zbrojovky, přesunul jsem se do dorostu. Ve druhém roce už jsem chytal za ligový dorost Zbrojovky. Když tahle epizoda skončila, rozhodl jsem se jít na vojnu. Tam si mě vybral Cheb a po prvním roce, kdy jsem byl na hostování v Sušici, abych hrál, druhý rok na vojně jsem začal chytat ligu.

Jak vzpomínáte na svou ligovou premiéru?

To nejde zapomenout. Nepočítal jsem s tím, že bych měl chytat. Byl jsem náhradník, hráli jsme ve Vítkovicích, asi v roce 1982. Když jsme po patnácti nebo dvaceti minutách prohrávali 0:2, trenér za mnou přišel, ať se rozcvičím, že tam jdu. V první chvíli jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci... Když jsem viděl, jak nás Vítkovice dvacet minut mačkaly a že to bylo jen 0:2, tak se mi tam moc nechtělo. Pak jsem tam šel, utkání jsem dochytal celkem v pohodě, i když první minuty nebyly moc příjemný.

Jak utkání nakonec dopadlo?

Jestli si dobře pamatuji, tak jsme 1:2 prohráli. A jestli si ještě líp pamatuji, tak jsem panu Gajdůškovi, což je legenda českého fotbalu, chytil penaltu.

Takže vydařená premiéra...

Vydařená z mého pohledu ano, ale já jsem nikdy nebyl na individuální výkony, že jsem zachytal dobře, že jsem nedostal gól. Byl jsem rád, když kolektiv vyhrával, takže z toho pohledu to nic podařeného nebylo.

Vzpomenete si na první čisté konto, které jste udržel po odchytání celého zápasu?

To si nepamatuji vůbec. Pak se to začalo počítat a lidé mi říkali, že mám tolik a tolik nul. Ale pro mě to nikdy nebylo nic rozhodujícího.

Utkvěla vám přesto některá z nul v paměti?

Nemůžu říct, že by mi nějaká vyloženě utkvěla v paměti, ale každá nula za národní mužstvo, každá nula v evropských pohárech, každá nula svým způsobem potěší. Ale že bych vzpomínal na nějaký zápas s nulou... (zamyslí se) Maximálně v Anglii, když jsem udržel nulu třeba proti Liverpoolu nebo Arsenalu, to bylo něco navíc.

Vybavíte si nějaký povedený gól, který jste ve své kariéře obdržel?

Hezké góly, o kterých si myslím, že jsem za ně nemohl, si nepamatuji. Spíš si pamatuji góly, za které jsem mohl. Protože když jsem za to mohl, chtěl jsem se z toho poučit do dalších zápasů.

Jak vzpomínáte na působení v Queens Park Rangers?

Krásně. Šel jsem v roce 1990, což bylo rok po revoluci. Pro nás z východní Evropy to bylo něco úplně jiného, jiný životní styl, zkrátka všechno. Rád na to vzpomínám a jsem rád za tuhle cestu. I když zpočátku to nebylo jednoduché kvůli jazykové bariéře a kvůli tomu, že utkání i tréninky byly daleko rychlejší. Chodily všude plné stadiony, takže člověk si na to zprvu musel trochu zvyknout. Ale na tohle se zvyká velice příjemně.

Byl pro vás přesun z Československa velký šok?

Ne šok, ale překvapení. V dnešní době můžete vidět x zápasů z Premier League nebo jakýchkoli evropských soutěží, jenomže v tu dobu jsme žádnou z těch soutěží neměli možnost sledovat. Když jsem tam šel, věděl jsem o mužstvech, věděl jsem, že Liverpool a Nottingham Forest v té době vyhrávaly Pohár mistrů evropských zemí, ale to bylo tak všechno. O ostatních mužstvech se tady toho moc nevědělo.

Jak vzpomínáte na svou premiéru za QPR?

To si vzpomínám dobře. Jak jsem ve Vítkovicích střídal kolegu, tak tady jsem začal od začátku a ve 20. minutě, zdá se mi, jsme prohrávali 0:2. Taky jsme se nedostali za půlku, ale nakonec si myslím, že utkání dopadlo dobře, protože jsme vyhráli 3:2.

Jaké pro vás bylo reprezentovat Československo?

Něco děláte, a když něco děláte, měl byste mít ambici, abyste ve svém oboru uspěl. A když se dostanete tak vysoko, že můžete reprezentovat Československo nebo Českou republiku, je to pro vás ohromné vyznamenání a zadostiučinění, že jste ve svém oboru něco dokázal.

Vybavíte si svou premiéru v reprezentačním dresu?

Nastoupil jsem až ke konci zápasu na Islandu v roce 1986, předpokládám. Zdá se mi, že 2:0 jsme vedli. Já nastoupil na dvacet minut nebo na půl hodiny a nakonec jsme 2:1 vyhráli.

Jak moc jste byl nervózní?

Byl jsem samozřejmě nervózní, protože v tu dobu byli v národním mužstvu skvělí hráči, kteří toho měli za sebou spoustu. Já se tam objevil ve 24 letech. Bylo to pro mě příjemný a byl jsem rád, že jsem tam mohl být.

Zachytal jste si i na mistrovství světa v roce 1990. Jak na to vzpomínáte?

Jelikož jsem absolvoval s národním mužstvem jeden šampionát, a to tenhle, tak na něj vzpomínám velice pěkně. Dostali jsme se do čtvrtfinále mistrovství světa, když s námi nikdo nepočítal a všichni tvrdili, že po skupině pojedeme domů. Ve čtvrtfinále jsme dostali Němce, s nimiž jsme prohráli 0:1, ale nemyslím si, že by nás nějak válcovali. Bylo to vyrovnané utkání a mohli jsme překvapit, ale zkrátka se nám to nepodařilo. Byl to pro nás úspěch, vypadli jsme s budoucími mistry světa.

Jakého úspěchu si vy v kariéře nejvíc ceníte?

Já bych to nerozlišoval, všechno je pěkné. Když něco děláte, měl byste to dělat pro to, abyste něco vyhrál, abyste byl v něčem nejlepší. Fotbal je kolektivní sport, takže taky záleží na partě, jak se v ní cítíte, jak pracuje, jak se můžou jednotlivci spolehnout jeden na druhého. Vzpomínám na všechny roky, které jsem ve fotbale prožil, velice dobře. Měl jsem štěstí, že jsem nikdy nebyl v partě, která by netáhla za jeden provaz a nechtěla by vyhrávat.

Po hráčské kariéře jste se přesunul do role trenéra. Jak k tomu došlo?

V 37 letech jsem byl ve Slavii, a když na vás pak všude křičí, že už jste starý a nemáte tam co dělat, trošku vás to mrzí. Byla taky jiná doba než dnes, tak jsem přemýšlel, co dál a zkusil se přihlásit na profi licenci. Udělal jsem zkoušky ke konci kariéry a licenci jsem nakonec získal. V průběhu studia mi byla ve Slavii nabídnuta role trenéra brankářů a po roce jsem dostal nabídku od Sparty. To už jsem měl licenci hotovou. Kývnul jsem na to, protože ve Spartě jsem prožil, myslím si, nejlepší roky své kariéry.

Jak prožíváte góly a fotbal vůbec z pozice kouče?

Myslím si, že se to oproti prožívání z pozice hráče neliší vůbec. Když někoho vedete, chcete, aby váš svěřenec podával co nejlepší výkony. Ale zato když na to koukám, zase nemám šanci nějak pomoci na hřišti. Nemám to jak ovlivnit, zatímco když jsem byl v bráně, tu možnost jsem měl. Prožívám to, přeji každému brankáři, aby nedělal chyby a chytal co nejlíp. Vím, že to není jednoduchá pozice.

Říká se o vás, že jste kliďas a flegmatik. Jak vám to během kariéry pomohlo?

Říká se hodně věcí. (smích) Já bych to zas tak neviděl, i když navenek si myslím, že je tohle pravda. Ale lidé okolo nevidí, co já a podobné typy lidí prožívají uvnitř. Býval jsem před zápasy stejně nervózní jako ostatní hráči. Pak když rozhodčí písknul do píšťalky, nervozita z vás spadne a nemáte ani čas přemýšlet, jestli se vám něco podaří nebo ne, zkrátka chcete udělat to nejlepší. Myslím si, že to byla trošku výhoda, že jsem spoluhráčům tímhle postojem dodal klid. Že mě nic nerozhodí, že to zvládnu, i když tak působím jen navenek.

Co pro vás znamená gól?

Když to vezmu z pohledu brankáře, tak to, že jsem mu nemohl zabránit. Jinak je to radost lidí. Každý sport, nejen fotbal, ale každý kolektivní, míčový sport se hraje kvůli tomu, aby se dávaly branky.

Co pro vás znamená fotbal?

Prožil jsem v něm celý život, takže asi všechno. Těžko se to říká, ale když odmalička něco děláte, pak asi těžko po skoro 50 letech nebudete mít tenhle sport rád.