Martin Hašek st.
Moje góly většinou byly za body
Pětkrát slavil ligový titul, zahrál si Ligu mistrů i za reprezentaci, zkusil rakouskou a ruskou ligu. Zážitků hromada, ale na první ligový gól si Martin Hašek, bývalý defenzivní záložník Sparty či Liberce, pamatuje velmi dobře. „Dal jsem ho v Liberci do sítě Boby Brno. Myslím, že to byla chytatelná střela, ale na těžkém terénu na ni nebyl gólman úplně připraven,“ říká. „Celkově jsem gólů moc nedal, ale většinou to byly góly za body, žádné na 4:0 nebo 5:0.“
„Začínal jsem s nástupem do první třídy, na dnešní poměry relativně pozdě. K fotbalu mě přivedl táta a klub se jmenoval Rudá hvězda Pardubice. U nás se zajímali o fotbal všichni členové rodiny, i té širší. Často jsme ho hráli, velký fanda byl můj děda. Drtivá většina z nás byli sparťani, jen můj táta byl slávista. Brácha Dominik byl ale hokejistou. Od čtyř let. Pardubice jsou hokejové město, přímo se to nabízelo. Protože jsem o necelých pět let mladší, když jsem se narodil, brácha už hokej dělal.
Někdy v průběhu druhé třídy jsem taky dělal testy v rámci hokejových náborů. Bylo to docela náročné a zajímavé. Testy jsem vyhrál, ze 120 dětí jsem byl první, tudíž mě přijali do Tesly Pardubice. Hokej s fotbalem jsem hrál souběžně asi do deseti let. Pak už na mě začali tlačit, protože se jim nelíbilo, že hraju fotbal jen v létě a hokej jen v zimě.
V té době mě bavil víc hokej, ale měli jsme trenéra, který mi jako malému dítěti nebyl sympatický. Třeba to nebyla pravda, ale tehdy mi přišlo, že je až zlý. Na fotbale to bylo víc v pohodě, i s klukama z fotbalu jsem si rozuměl víc. Středová řada, to bylo moje. Víc jsem se cítil na kraji, tak, abych byl obklopen prostorem ze všech stran. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale asi to bylo hlavně proto, abych uplatnil svoji největší přednost: že jsem dokázal pořád běhat. Měl jsem dobrou vytrvalost.
Moje cesta do dospělého fotbalu byla dlouhá, hodně se na ní měnila moje očekávání, postoje, názory. Dobře si pamatuji, že v sedmi, osmi letech jsem byl přesvědčen, že budu nejlepší fotbalista na světě. Za nějakou dobu jsem pochopil, že to tak nebude, tak jsem to přehodnotil a říkal si, že by bylo fantastické hrát v Československu první ligu. (směje se)
V Pardubicích se tehdy hrála divize, mládežnický fotbal také nebyl top. Tudíž jsem vyrůstal trochu na periferii a úměrně tomu klesaly moje ambice. Ale nikdy jsem se tím netrápil. Dělal jsem u toho gympl, pak jsem šel na vysokou školu. Potom to vzalo rychlý spád. Ve druháku na vejšce jsem se dostal do kádru druholigových Pardubic. Kombinace druhé ligy ve dvaceti letech a studia vysoké školy, oboru tělesná výchova a pedagogika, byla ideální. Byl jsem spokojený mladý kluk.
Po dvou letech jsem přestoupil do SKP Union Cheb a to už byla soutěž nejvyšší, federální liga. Nasbíral jsem nějaké starty, studovat začal dálkově a přestoupil do Slovanu Liberec. První rok jsme se zachraňovali, pak se rozpadala republika a my se dostali do první ligy. V té době už jsem se fotbalem živil a dostudoval jsem. To ale jen z principu, protože už jsem věděl, že se chci prosadit jako profesionální hráč fotbalu. Krok po kroku jsem se zlepšoval, myslím, že jsem se stal klíčovým hráčem Slovanu, a v necelých osmadvaceti jsem se dostal do Sparty.
Do té Sparty, na kterou jsme, když mi bylo kolem patnácti let, začali jezdit za velkým fotbalem. Tehdy chodilo kolem 35 tisíc lidí, byl jsem tu na Juventusu, Watfordu, Anderlechtu. Když jsem to viděl, říkal jsem si, že by bylo skvělé tu hrát. Že se to pak stalo a skutečně jsem ty zápasy Ligy mistrů hrál a pravidelně získával tituly, to byl sen, který jsem ani nesnil.
Do zahraničí jsem šel až ve 32 letech. Bral jsem to jako důsledek dlouhotrvající tvrdé a poctivé práce, takzvaně za odměnu. Vnímal jsem to jako přínos pro rodinu. Že poznáme jiný kraj, jiné mravy, naučíme se německy. Když jsem přestoupil z Austrie Vídeň do Sturmu Graz, což už je hodně na jihu, bral jsem to, že jsem skoro na dovolené a ještě mi za to platí. Během roku v Rusku jsem mohl oprášit ruštinu a sportovně jsem si zase polepšil. To už ale nebylo tak za odměnu. Žili jsme v moskevské aglomeraci a podmínky k trávení volného času nebyly ideální.“
Další příběhy

Zdeněk Nehoda
O český fotbal strach nemám
Je mistrem Evropy z roku 1976 a ve své době patřil mezi nejlepší hráče pražské Dukly. Nyní Zdeněk Nehoda zastupuje české i zahraniční hráče.

Tomáš Necid
Nejdůležitější je radost ze hry
Na své fotbalové začátky, angažmá ve Slavii či CSKA Moskva a také zážitky z reprezentace, zavzpomínal útočník Bohemians Tomáš Necid.

Jakub Štáfek
Kdybych se nevěnoval herectví, myslím, že bych dělal fotbal
Většina lidí jej zná jako Matěje Jordána ze seriálu Ulice, málokdo však ví, že herec Jakub Štáfek se zároveň věnuje i fotbalu a v minulosti dokonce působil ve Spartě. A právě v letenském klubu se dočkal svého prvního gólu. „Jako šestiletý kluk, co se honí za míčem, který je pomalu větší než on, jsem tady dával gól a mám takový pocit, že jsem tu snad v tom utkání dětí dokonce vyhrál,“ vzpomíná.

Libor Kozák
Libor Kozák: Po deseti letech venku mě to táhlo domů
Jako velmi mladý přestoupil do římského Lazia, byl u rozlučky Pavla Nedvěda, stal se nejlepším střelcem Evropské ligy a zahrál si Premier League. Kariéru Libora Kozáka ale také v mnohém přibrzdila vážná zranění, díky kterým přišel o několik let fotbalového života. Nyní se vrátil zpět do vlasti a pokouší se dotáhnout Liberec do pohárové Evropy.