Erich Brabec
Hrát na Anfieldu byl pro mě sen
Získal tři ligové tituly v řadě, z nich dva se Slavií a jeden ze Sparty. Byl průkopníkem české cesty do ruské ligy. Zahrál si i v Turecku, Rakousku, Švýcarsku a na Slovensku. Oblékl reprezentační dres a poznal atmosféru na liverpoolském Anfieldu. Bývalý obránce Erich Brabec má zážitků na tři fotbalové životy. Jeden dávný při angažmá v Českých Budějovicích také stál za to: „V jednom zimním turnaji na sněhu jsem dal dva vlastní góly. Nicméně jsem i dva vsítil do soupeřovy branky, takže jsem dal čtyři najednou.“
„K fotbalu mě přivedl táta, u nás na vesnici ve Větřní. Od začátku jsem hrál v obraně, jenom v zimních turnajích jsem občas nastupoval v útoku. Stejně jako v pozdějším věku se mi překonávat brankáře soupeřů příliš nedařilo. (úsměv) Ale už od mládí jsem gólům chtěl spíš zabraňovat.
Moje cesta k ligovému fotbalu byla dlouhá a trnitá. V Českém Krumlově jsem prošel sportovní školou, pak mě čekalo Dynamo České Budějovice. Tam jsem v jednom zimním turnaji na sněhu dal dokonce dva vlastní góly. Nicméně jsem i dva vsítil do soupeřovy branky, takže jsem dal čtyři najednou.
První ligové utkání jsem odehrál za České Budějovice v Drnovicích, které v té době byly hodně nahoře. V útoku měly Druláka a Timka, vedly 3:0. Já šel na posledních dvacet minut a hned při prvním doteku s míčem mě Jaro Timko přepálil, že jsem málem musel střídat. Ale řekl jsem si, že je to první zápas a musím dohrát.
První ligový gól jsem dal v Hradci Králové. Na 1:0 v začátku zápasu. S Budějovicemi jsme měli rozestavení 3-5-2 a já hrál takového levého jezdce. Z lajny jsem si naběhl na křížný balon od Aleše Nešického, zpracoval si ho a z hranice velkého vápna na kříž dal Tomáši Poštůlkovi gól.
Skvělé roky jsem prožil v Drnovicích. Tři roky jsem pravidelně nastupoval, hráli jsme i evropské poháry, dokonce jsem byl i v reprezentační jednadvacítce. Po třech letech se klub dostal do finančních problémů a mně přistála na stole nabídka do Dynama Moskva. Tak jsme se s Martinem Hyským stali průkopníky tažení do ruské ligy. Pak jsem se stěhoval do Turecka, Rakouska a Švýcarska a domu se vrátil do Slavie. Obrovsky jsem prožíval dvojzápas s Ajaxem a následné zápasy v Champions League. A celkově jsou pro mě nejvíc tři roky a tři tituly po sobě. Ten třetí jsem získal se Spartou, za kterou jsem dal zřejmě i můj nejdůležitější gól: doma s Poznaní v pohárovém předkole na 1:0. Ukázal se jako postupový. Nezapomenu ani na zápasy v Evropské lize s Liverpoolem. Nastoupit na Anfieldu, to byl sen.
Po slovenské Senici jsem se objevil v Bohemians. A dal jsem gól Příbrami. Přede mnou se otevřela dálnice a já z vlastní šestnáctky po standardní situaci soupeře vysprintoval. Ivan Lietava mi přihrál na velké vápno a já balon uklízel prakticky do prázdné brány. Trenér Pivarník mi po zápase řekl, že kdybych to neproměnil, dal by mi pokutu, že jsem se jako stoper při stavu 2:1 těsně před koncem vydal na výlet.
Úvod v Liberci jsem neměl příliš příjemný. Odehráli jsme dobrý první poločas na Dukle. Vedli jsme, pak přišlo nedorozumění mezi mnou a brankářem Kolářem. Já sklepával balon malou domů, on vyběhl, nezakřičel mi a bylo to 1:1. Dukla vyhrála 3:1 a po dalším zaváhání doma to stálo místo trenéry.
Za reprezentaci jsem toho hodně odehrál v mládežnických výběrech. Měli jsme výborný tým, který vybojoval stříbrné medaile na šampionátu na Slovensku a kvalifikoval se na olympijské hry. V seniorské kategorii byla kvalita na mém postu obrovská. Poprvé jsem nastoupil v Hongkongu proti Mexiku za trenéra Chovance v roce 2000. Bylo to něco výjimečného a jsem za to dodnes rád.“
Další příběhy
Michal Ordoš
Gól? Jako dostat elektřinou 220
Každý gól mě nabije, říká útočník Michal Ordoš, ostrostřelec Sigmy Olomouc a nejlepší kanonýr ligové sezony 2009/10. Při premiéře v reprezentaci proti Slovensku v roce 2012 se ale neprosadil. „Vyprodaný stadion, na tribuně rodiče, mamka plakala. Ke gólu jsem neměl moc daleko, ale vždycky se mi tam namotal David Lafata. On dal první dva góly a já stál vždycky metr za ním,“ vysvětluje. „Kdyby to netrefil, gól jsem dával já. Jenomže všichni známe Lafatu, ten to trefí vždycky,“ usmívá se.
Milan Pacanda
Na Baníku jsem první gól dal i jeden zavinil
Dlouhou část kariéry spojil Milan Pacanada s Brnem, v jeho dresu se trefil poprvé v lize i v Poháru UEFA. A nemůže si vynachválit tehdejší atmosféru. „Každý, kdo hrál na stadionu Za Lužánkami, musí potvrdit, že atmosféra tam bývala nejlepší z celé české ligy,“ říká někdejší útočník, jenž získal i ligový titul. To už ale se Spartou.
David Zoubek
Nůžky jsem zkoušel podle televize
Byl oceněn autorstvím nejkrásnějšího gólu české a běloruské ligy. První vstřelil skokem plavmo a švihnutím patou, takzvaným škorpionem. Druhý nůžkami z 25 metrů. Bývalý záložník David Zoubek, specialista na neobyčejné trefy.
Martin Kotůlek
Na Realu jsme prohráli hloupým gólem
Nebyli jsme žádný velký tým osobností, ale kluci z vesnic, co chtěli něco dokázat. Tak vzpomíná Martin Kotůlek na úžasné olomoucké angažmá, kde měl za spoluhráče Pavla Hapala či Radka Látala a pod dohledem trenéra Karla Brücknera si tým zahrál čtvrtfinále Poháru UEFA s Realem Madrid. „Tam jsme prohráli hloupým gólem v závěru. Mohli jsme i remizovat,“ říká bývalý bek.