Dnes ho fanoušci vnímají díky šťavnatým komentářům, legračním historkám nebo účasti v taneční soutěži. Ladislav Vízek má ale za sebou i přepychovou kariéru. Dvakrát byl vyhlášen československým Fotbalistou roku, třikrát vyhrál ligu a nastřílel v ní 115 gólů. „Brankáře jsem obcházel. Driblink jsem trénoval mezi stromky v Hlušících, kde nebylo hřiště. Měl jsem stále míč u nohy a tuto dovednost jsem uplatnil ve velkém fotbale,“ vysvětluje legendární útočník Vízek.

Kde jste s fotbalem začínal?

S fotbalem jsem začínal v malé vesnici Hlušice, která se nachází u Nového Bydžova. K němu mě přivedl pan Novotný, který si všiml, že umím hrát a pozval mě do žáků v týmu Jiskra Nový Bydžov, kde jsem se oficiálně zaregistroval.

Stavěli vás ve vašich začátcích trenéři do útoku nebo jste si vyzkoušel i jiné pozice?

Od začátku jsem byl vždycky útočník. Pamatuji si, že jsem měl dres s číslem osm a hrál jsem na pozici pravé spojky v systému 4-2-4.

Dařilo se vám v té době už překonávat brankáře?

Začalo se mi hned dařit. Přišlo mi podivné, že jsem lehce dával branky už od žákovských let.  Vstřelil jsem spoustu gólů, například pět a někdy i více v jednom zápase.

Pamatujete si na některý z mnoha gólů ve vašich začátcích?

Je to neuvěřitelné, ale vybavuji.  Na turnaji na škváře v Hradci Králové jsem vstřelil tři branky pod břevno. My jsme totiž obvykle dávali ušourané góly. Pamatuji si, že jsem tam kopal i penaltu.

Jaká byla vaše cesta do ligového fotbalu?

Trenér Vejvoda mi řekl: „Do ligy si prolétl tunelem a nevážíš si v ní startovat.“ Nebylo to náhodou, protože jsem nikde nečekal a všude se prosadil do základní sestavy. Nejdříve jsem šel na vojnu v Novém Bydžově, s mezipřistáním do Hradce Králové. Na lidi, kteří pracovali v Jiskře, se zlobím, i když mi tímto de facto pomohli. Šel jsem na výběr branců skoro až na konci poslední várky, s číslem 1030 ostříhaný dohola. Pamatuji si, že jsme hráli dvě jedenáctky proti sobě. Zápas jsme vyhráli 8:1 a já dokázal vstřelit sedm branek.  Poté si mě vzala Dukla Žatec, ve které to nebylo jednoduché. Sice tam byli samí mazáci, ale dostal jsem se hned do základu. Střílelo mi to tam dobře, a díky tomu si mě všimla Dukla Praha, kde jsem se rychle angažoval a hrál opět v základu.  Pamatuji si na historku z tréninku s Ivo Viktorem. Věštil mi dobrou kariéru, poté co jsem ho obešel a vstřelil branku, mi pověděl: „Sakra mladej, ty budeš asi dobrej.“ Po dvou letech v nejvyšší lize jsem dostal pozvánku do reprezentace. Měl jsem úžasně rychlou cestu do velkého fotbalu.

Vybavujete si vaše první ligové utkání?

Moje první ligové utkání bylo proti Slovanu Bratislava, který byl velmi těžký soupeř. Do kolonky střelců jsem se tentokrát nezapsal.

A kdy jste se do kolonky ligových střelců zapsal poprvé?

Hráli jsme v Žilině. Podařilo se mi opět obejít gólmana. Driblink jsem trénoval mezi stromky v Hlušících, kde nebylo hřiště. Měl jsem stále míč u nohy a tuto dovednost jsem uplatnil ve velkém fotbale.

Nejvíce jste se zapsal do fotbalových dějin působením v Dukle, kde jste nastřílel 115 branek. Vyzkoušel jste si i zahraniční angažmá ve Francii a v Rakousku. Vzpomínáte si na některý gól v těchto působištích?

Všechny branky v dresu Dukly si nevybavuji, ale některé mi samozřejmě utkvěly v paměti. Vybavím si stý gól proti Banské Bystrici. Ale na první si nevzpomínám. Ve Francii v dresu Le Havru proti Nice jsem vstřelil branku, která byla ohodnocena jako gól týdne a ukázala se i v televizi. Obešel jsem asi čtyři hráče i s gólmanem. Bylo to velká sláva a vím, že jsme to na tréninku oslavili šampaňským.

Co pro vás znamenala reprezentace?

Obléknout národní dres pro mě znamenalo to stejné, jako pro každého. V tehdejší době pro nás znamenala reprezentace více, protože byla větší konkurence. Závidím dnešním klukům tu příležitost, kdy stačí zahrát jeden nebo dva dobré ligové zápasy a už jsou v národním týmu. My to měli těžší. Čekal jsem jeden až dva roky, až se uvolnilo místo na pravém útoku, ve kterém hrál výborný Bela Mastný. Byl to navíc trenérův favorit. Pamatuji si na svoji premiéru proti Švédsku, která mi obrovsky vyšla.

Vzpomenete si na první gól v národním mužstvu?

Proti zmiňovanému Švédsku jsem dal dokonce dva góly. Jeden z nich byl výjimečně hlavou. Všechny branky v kariéře hlavou bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky.

Kolik branek jste nejvíce vsítil v jednom zápase?

V dospělé kategorii jsem dal jeden ligový hattrick v dresu Dukly proti Bánské Bystrici. Tři góly považuji za velkou věc, povedly se mi pouze v tomto zápase. Hráče, kterým se to podaří, si nesmírně vážím. Nevěřím například Ronaldovi a Messimu, jak lehce dokážou každý druhý zápas vstřelit hattrick. Je to velká porce a to samé říká i Míra Beránek, ale zmínění hráči mi tuto teorii bohužel vyvrací.

Který gól ve vaší kariéře považujete za nejkrásnější?

Nejhezčí branky byly právě v té premiéře v národním týmu na Strahově. Švédsku jsem dvěma góly zhatil postup na Mistrovství světa. Předseda FIFA Johansson mě chtěl koupit do Švédska. Byl to můj oblíbený soupeř. Vybavím si obě gólové situace. V první jsem obešel vychvalovaného a neprůstřelného švédského brankáře a dával do prázdné branky a ve druhé jsem se trefil hlavou do šibenice.

Kterou branku byste ohodnotil jako nejdůležitější?

To vím přesně. Byl to důležitý, ale přesto nerozhodující gól proti Stuttgartu. První zápas jsme prohráli 4:1. V odvetě doma jsme vedli 1:0, tuším, že střelcem byl Standa Pelc z penalty. Těsně po přestávce jsem skóroval hlavou a zvýšil vedení na 2:0. Tím jsme si uvědomili, že nám stačí ještě jedna branka k postupu. Nakonec jsme vyhráli 4:0. Postupu jsme si velice vážili, protože jsme dokázali otočit nepříznivý výsledek z prvního zápasu.

Jakých úspěchů si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Na největším stupínku stojí zlatá olympijská medaile, potom bronz z Mistrovství Evropy, kdy jsme obhajovali zlato z Bělehradu. Obrovská pocta pro mě byla dvakrát cena nejlepšího fotbalisty roku. Pan Vejvoda mi říkal, že jsem nebyl příliš úspěšný. Ale já jsem na sebe pyšný a to, co jsem dokázal, mi stačí.

Za koho momentálně hrajete?

Hrával jsem za Dolní Chabry, ale už se přihlásilo stáří. Fotbal mě bolí a občas se ozve nemoc. Je mi šedesát let a nechci hrát dalších deset let.  Vladimír Šmicer nám zrušil béčko, tak jsem v jednašedesáti letech přestoupil do Jíloviště, kde hrajeme okresní přebor. Hraji levého obránce. Víte, že tento post je těsně vedle laviček a já čekám, že to bude jedna z úplně posledních registrovaných sezón. Za chvíli mi budou stačit pouze exhibiční zápasy za Kozlovnu nebo národní tým. Jak jsem starší, tak je to už těžké. Přiznávám, že jsem na sklonku své fotbalové kariéry.

Daří se vám pořád střílet góly?

Mohu vám říct, že už ne. Najednou se to utlo, protože chybí mi rychlost a dynamika. Když obejdu hráče, tak ho mám hned zase před sebou.  Jednoho hráče někdy obcházím i třikrát. Branku dávám už jen z penalty. Když přijdu domů a zahlásím: „Dal jsem gól!“, paní se zeptá: „Zase z penalty?“  Nebo Šmíca má otázku: „Kolik bylo penalt?“

Jak prožíváte branky z tribuny?

Jsem klidný, emoce v sobě dusím. Mám radost, ale nedávám to najevo. Když jsem nahecovaný a mám třeba vsazený tiket na Fortuně, tak doma někdy i křiknu.

Jakou jste měl radost ze Šmicerových gólů?

Jeho góly jsem prožíval více než moje. Měl jsem pocit, že se na gól nadřel více než já. (smích) Nestřílel tolik branek jako já. Když skóroval ve finále Ligy mistrů proti AC Milán, měl jsem z něj obrovskou radost. Byl jsem šťastný, bylo to na mě poznat a křičel jsem.

Co pro vás znamená gól?

Branka znamená vyvrcholení úsilí celého mužstva. Pro konkrétního střelce je to navíc takové soukromí, protože ho dal právě on. Může se navíc sám radovat. Věřte, že jsem se radoval hodně krát.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal musím vzít ze široka, znamená pro mě celý svět. Naučil jsem se poznávat lidi, zformoval mě. Dal mi finanční zázemí. Na rozdíl od Šmícy, který má dva hotely, mám pouze jednu začmouzenou hospodu. Jsem na ní ale hrdý. Jsem taky rád, že jsem celou kariéru strávil na hřišti. Nevím, jak bych se uplatnil jako traktorista v JZD. Fotbal mi pomohl do světa. Poznal jsem všechny světadíly v podstatě zadarmo. Fotbal je prostě fenomén. Myslím si, že zůstane sportem číslo jedna a hokej se přes něj určitě nedostane.