Hrál fotbal jen proto, že ho bavil. Nakonec tento přístup Vernera Ličku vynesl až do Baníku, se kterým prožil zlatá léta a třikrát ovládl ligu. V té vstřelil 103 gólů a stal se členem Klubu ligových kanonýrů. V roce 1980 získal s Československem zlatou medaili na Letních olympijských hrách v Moskvě. To je příběh úspěšného hráče, trenéra i otce v jedné osobě Vernera Ličky.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?
S fotbalem jsem začínal v Hlučíně, odkud pocházím. Můj otec byl v té době významný sportovec, fotbalista. Do fotbalu mě přivedl on. Vzpomínám si na svůj úplně první zápas. Bylo to 25. 10. 1965, měl jsem 11 let a prohráli jsme doma 2:5 s Hatí.

Nastupoval jste už v mládí v útoku?
Ano, už od počátku. Vždycky jsem chtěl vyhrávat, a proto jsem musel střílet góly. Když shrnu celou moji kariéru, tak smyslem mého vnímání fotbalu bylo střílení gólů.

Kudy vedla vaše cesta do vrcholového fotbalu?
V mládí jsem nikdy neměl cíl, abych hrál první ligu za Baník nebo Spartu. Moje přání bylo hrát fotbal, protože mě bavil stejně jako ostatní sporty. V jednu chvíli jsem hrál dokonce čtyři sporty najednou. S tímhle přístupem jsem se dostal až do áčka Hlučína, kde jsem při premiéře v sedmnácti letech vstřelil dva góly už v 5. minutě.

A vzpomenete si na své začátky za Baník?
V tom období se na mě usmálo štěstí. V první sezóně 1975/1976 jsem odehrál osm zápasů a hned slavil titul s Baníkem. Na rozhodující gól jsem dokonce nahrál. První gól jsem vstřelil až následující sezónu proti slavnému Spartaku Trnava. Vyhráli jsme 4:0. Z pravého křídla jsem si navedl míč do středu, z dvaceti pěti metrů vystřelil lobem a míč skončil na břevně, nicméně já pokračoval v pohybu a odražený míč z voleje poslal do brány.

V té době Baník zažíval zlatá léta...
To, že jsem dnes tady s vámi, je zásluhou toho období... Sešel se skvělý tým, který skvěle vedl Evžen Hadamczik. Ten přeskočil svou dobu. Moji spoluhráči byli v té době osobnostmi českého fotbalu. Všechno si to sedlo a Baník byl v té době nejlepším klubem v zemi. Třeba pět hráčů z Baníku vyhrálo s Československem zlatou medaili na LOH v Moskvě a další hráli za reprezentaci.

S Baníkem jste získal tři tituly, na který z nich vzpomínáte nejraději?
Paradoxně nejvíce vzpomínám na sezónu 1978/1979, kdy jsme v jeden moment s Baníkem byli na prvním místě v lize, v semifinále Pohárů vítězů pohárů a ve finále Československého poháru. Honili jsme tři zajíce, ale všichni tři nám utekli (úsměv). Od té doby jsme doma neprohráli 74 zápasů v řadě, což se promítlo v dalších dvou sezónách, kdy jsme s Baníkem vyhráli další dva tituly.

Svůj první gól v tehdejší Lize Mistrů jste dal Bayernu Mnichov...
Je to můj nejslavnější gól. V roce 1976 Bayern ovládl poslední tři ročníky Ligy Mistrů, hrálo za něj snad deset reprezentantů Německa - mistři světa a Evropy. Vyhráli jsme 2:1 a já dal ten rozhodující gól. Kopali jsme roh, já vyskočil na první tyči a hlavou poslal míč do brány. Ten moment je zachycený i na fotce, kdy já hlavičkuju ve vzduchu a na mě se ze země dívají Maier, Beckenbauer a spol.

Co váš první reprezentační start?
Do áčkové reprezentace mě společně s Vízkem, Bergerem a dalšími povolal trenér Vengloš po kvalifikačním utkání olympijského mužstva proti Maďarsku, které jsme vyhráli 3:2 a díky tomu postoupili na LOH v Moskvě 1980. První start za áčko jsem odehrál v témže roce, kdy jsme proti Španělsku na jejich půdě remizovali 2:2.

A co váš jediný reprezentační gól?
Bylo to v důležitém kvalifikačním utkání na Strahově proti Walesu, hrálo se o postup na MS ve Španělsku 1982. Po přestávce mě trenér poslal na hřiště a já zvyšoval na 2:0. Zdeněk Nehoda se uvolnil po levém křídle a jemným obloučkem nacentroval, já výskokem sounož trefil míč hlavou na první tyč. Zajímavé je, že tenhle gól i ten proti Bayernu jsem vstřelil hlavou. Moc jsem za svou kariéru branek hlavou nedal, ale zrovna ty významné ano.

Jste také olympijským vítězem. Jak vzpomínáte na LOH 1980 v Moskvě?
Samotným hrám předcházela velmi obtížná kvalifikace, kterou jsme zvládli. Ve skupině na Hrách nás čekaly výběry Nigérie, Kuvajtu a Kolumbie. Nehráli jsme vůbec době, ale skupinu jsme se štěstím vyhráli. Ve čtvrtfinále proti Kubě jsme vyhráli 3:0 a tam se to zlomilo, následovala výhra proti Jugoslávii 2:0 a vyrovnané finále proti NDR 1:0. Následovala obrovská euforie, sláva a zlatá medaile.

Co pro vás vůbec znamenalo reprezentovat?
Každý zápas za reprezentaci byl pro mě svátek. Jako mladý kluk z vesnice jsem si nikdy nepředstavoval, že bych mohl tuhle zemi reprezentovat.

Pamatujete si zápas, v němž jste vstřelil nejvíc gólů?
Z toho zápasu mám dokonce fotku, na které je ukazatel skóre Baník Ostrava - Spartak Trnava 6:0, Lička 4 góly. To je můj rekord v lize, ve které jsem dal i nějaké hattricky. Jinak v přípravném zápase v Německu jsem dal dokonce 8 gólů. Střílel jsem góly opravdu rád (úsměv).

Jakého úspěchu své kariéry si nejvíce vážíte?
Nejvíce si vážím toho, že od svých mládežnických let až do konce mé kariéry mě fotbal nikdy nepřestal bavit. Měl jsem sportovní štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě a s Baníkem zažil zlatá léta se skvělými spoluhráči, kteří mě svými přihrávkami udělali slavným (úsměv).

Jak se vlastně zrodil váš přechod z hráče na trenéra?
Jako hráč jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, co budu dělat po kariéře. První impulzy přicházely až díky mým synům, se kterými jsem si často kopal a hrál s nimi fotbal. U toho už se automaticky dostáváte do pozice kouče. Oba synové to také dotáhli do profesionálního fotbalu.

Co pro vás znamená gól?
Emoce, štěstí. Ale souhlasím s tím, co nám na reprezentačním srazu řekl slavný scénárista Jaroslav Dietl, že gól se nedá popsat. To co se děje uvnitř člověka, když vstřelí gól, to je vrchol všech emocí. Fotbal se hraje pro ten moment, když se vstřelí gól.

A co pro vás znamená fotbal?
Fotbal je pro mě fenomén.