Michal Ordoš
Gól? Jako dostat elektřinou 220
Každý gól mě nabije, říká útočník Michal Ordoš, ostrostřelec Sigmy Olomouc a nejlepší kanonýr ligové sezony 2009/10. Při premiéře v reprezentaci proti Slovensku v roce 2012 se ale neprosadil. „Vyprodaný stadion, na tribuně rodiče, mamka plakala. Ke gólu jsem neměl moc daleko, ale vždycky se mi tam namotal David Lafata. On dal první dva góly a já stál vždycky metr za ním,“ vysvětluje. „Kdyby to netrefil, gól jsem dával já. Jenomže všichni známe Lafatu, ten to trefí vždycky,“ usmívá se.
K fotbalu mě přivedl můj otec u nás na vesnici v Troskotovicích. Bylo to v pěti letech. Táta měl sen, že ze mě bude ligový hráč. Já jsem rád, že jsem mu to splnil. Je můj nejlepší fanoušek, snad za celou kariéru nevynechal můj jediný zápas. V dorostu, v žáčcích, v lize.
V každém týmu, kde jsem působil, jsem tak do dvou let byl nejlepší střelec týmu. První sezona třeba nebyla taková, ale pak se to zlomilo. Obecně gól ve mně vyvolává obrovskou radost. Je to jako byste dostali elektřinou dvě stě dvacet. Tak mě nabije.
První ligový gól jsem dal v Jablonci za Slovácko. Hráli jsme tam 1:1. Kolem 60. minuty Petržela vystřelil na šestnáctce takovou šmudlu, která by sotva do branky dojela, tak jsem si to někde mezi penaltou a šestnáctkou zastavil a druhou nohou jsem to vystřelil k tyči, Špitovi po levé ruce. Byl tam šílený terén. Sněžilo, pršelo, bylo bláto. Do zápasu jsem šel jako střídající hráč a na střídačce jsem nechal kopačky, které už jsem pak nikdy neviděl.
Vybavím si určitě gól, když jsem nastoupil v Plzni někdy v 80. minutě a kopali jsme standardku. Já z půlky doběhl do šestnáctky, spadlo mi to na nohu a dal jsem gól. Vyhráli jsme 1:0 a jeli jsme domů. To byl gól asi za 30 vteřin na hřišti.
V Bohemce jsem hrál na hrotu s Milanem Škodou. Dal jsem asi 4 góly. Hráli jsme o sestup, dřeli, ale tenkrát se nám to nepodařilo zachránit. Jinak tam byla skvělá parta a skvělí fanoušci. Byl to s nimi superzážitek.
Nejvíce střelecky se mi dařilo v Olomouci. Přitom v začátku to bylo trápení. Devět kol jsem čekal na první gól. Kdy jsem se dočkal? V domácím zápase s Libercem. Šlo o laciný gól. Byla to asi chyba gólmana, že mu to propadlo. Prostrčil jsem mu to mezi hlavou, tyčkou, rukou. Nakonec jsem tehdy dával dva góly. Vyhráli jsme 2:1 a druhou pojistku jsem přidal hlavou. Pak se už můj střelecký účet v Olomouci postupně rozšiřoval.
Nakonec jsem se stal i nejlepším střelcem první ligy, v ročníku 2009/10 jsem nasbíral 12 gólů. Nebylo to tak, že bych jednou chtěl vyhrát korunu krále střelců. Můj sen bylo dostat se do ligy. Ale tenkrát se všechno seběhlo. Měli jsme povedenou sezonu jako tým. Já jsem hrál středního záložníka a přede mnou hrával ještě Pavel Šultes. Proto vždycky říkám, že na záložníka to bylo dobrých dvanáct gólů. Navíc bylo několik kanonýrů v lize zraněných, třeba Mára Kulič. A David Lafata zaspal podzim. Potom to honil na jaře, ale už to nedohonil. Euforie a radost byla u mě veliká, jenže spíš ta vnitřní.
Pálil jsem také na angažmá v Rakousku. V Olomouci jsme začínali kondiční přípravu, kdežto tam se za týden hrála liga. Neměl jsem natrénováno, ale trenér mě hned v prvním zápase zařadil do základní sestavy. Vydržel jsem v ní 35 minut, pak mě vystřídal, což se mi v životě nestalo.
Ve druhém kole jsem ale hlavou vyrovnával v 90. minutě na 1:1 ve Vídni a trefil jsem se i v dalším utkání se Sturmem Graz, které jsme vyhráli 3:0. Šel jsem na hřiště na poslední osm minut a zase jsem dal gól. Většinu rakouských gólů jsem vstřelil hlavou. Akorát pak, hola, hola Sigma volá, tak jsem musel zpátky.
Na Hané jsem zažil i první reprezentační start. Hráli jsme se Slovenskem a byla to fantazie! Vyprodaný stadion, na tribuně rodiče, mamka plakala. Nemohl jsem ani polykat! Měl jsem husí kůži celých devadesát minut. Ke gólu jsem neměl moc daleko, ale vždycky se mi tam namotal David Lafata. Byli jsme vždycky v takové ose: on dal první dva góly a já stál vždycky metr za ním. Takže kdyby to netrefil, gól jsem dával já. Jenomže všichni známe Lafatu, ten to trefí vždycky. Jsem rád, že se to utkání tenkrát vyhrálo. Neskutečný zážitek!
Můj nejdůležitější gól? Ten semifinálový v poháru v Teplicích. Dostal nás do finále poháru, které jsme pak vyhráli a sáhli jsme si na pohár.
Další příběhy

David Bičík
Drogba mi v zápase s Galatasarayem zlomil prst a další vykloubil
Gólman pražské Sparty David Bičík mimo jiné působil i na Slovensku a v Turecku, kde mu Didier Drogba zlomil prst a další vykloubil. Na všechna angažmá ale vzpomíná v dobrém, ačkoli ví, že kdyby byl houževnatější, mohl se podívat i do věhlasnějších klubů.

Petr Kolečko
Co byli dříve antičtí hrdinové, jsou dnes fotbalisté
Slavná scénárista je mimo jiné autorem úspěšných seriálů se sportovní tématikou Vyšehrad, Lajna, nebo Okresní přebor. Užijte si jubilejní medailonek číslo 200 věnovaný Petru Kolečkovi.

Tomáš Řepka
K fotbalu mě přivedly tety
Gólům spíš zabraňoval, ale občas se mu zadařilo i na druhé straně. Tomáš Řepka nejvíc vzpomíná na trefu proti Teplicím, protože znamenala pro Spartu titul. „Pro mě byl každý gól úspěch. Vždycky jsem si říkal, jestli je to vůbec možné. Občas jsem si to uvědomil až za minutu, že mě všichni plácají a lidi řvou,“ vysvětluje bývalý obránce reprezentace, West Hamu či Fiorentiny.

David Hubáček
Brno, to byl soupeř pro mě!
S fotbalem začínal ve Zlíně, postupně se propracoval až do prvního mužstva, se kterým v roce 2002 slavil postup do nejvyšší soutěže. „Když jsme postoupili do ligy, tak pro nás byl svátek každé utkání. Samozřejmě velice rád vzpomínám na Spartu, kde jsme neskutečně vyhráli 1:0,“ vzpomíná na jeden z nejsenzačnějších výsledků v novodobé historii moravského klubu.