Luboš Kubík
Hrál jsem proti nejlepším hráčům
Sotva někdo napodobí pestrobarevný fotbalový životopis Luboše Kubíka. Dal gól v osmifinále mistrovství světa, penaltou pomohl k postupu do finále EURO, zahrál si v Itálii ve společnosti Maradony, Baggia a Van Bastena, ale také v Německu, Francii a USA. „Jako mladý jsem jenom doufal, že si jednou zahraju první ligu,“ usmívá se záložník, který ještě ve federální lize v Banské Bystrici nastřílel za zápas 5 gólů.
„Každý fotbalista touží zkusit zahraniční ligu. My jsme za tehdejší politické situace tu šanci neměli. Nebo velice malou a musel bych čekat až do třiceti let. Už jsme to prostě s Ivošem Knoflíčkem nevydrželi a rozhodli se zůstat na zájezdu se Slavií v cizině.
Měli jsme kontakt s tehdejším anglickým prvoligovým celkem Derby County, chtěli jsme se tam fotbalově posunout. Ivoš i já jsme hráli první ligu a asi šest let i v reprezentaci. Šance přestoupit někam nebyla žádná. Se Slavií jsme strašně málo hráli evropské poháry, nikam jsme se nedostávali. Tak jsme se rozhodli. Byl to těžký krok. Stálo nás to rok stopku, nemohli jsme hrát za žádný celek. Ale myslím, že se nám to pak vrátilo.
Nakonec jsem se objevil ve Fiorentině a tohle angažmá bylo fantastické. V tu dobu tam hráli nejlepší fotbalisté světa. Zažil jsem absolutní profesionální přístup. Měl jsem možnost hrát proti hráčům, jako byl Roberto Baggio, Maradona, Van Basten, Lothar Matthäus a další. Pro mě to bylo TOP. Za ty dva roky v Itálii jsem dal osm gólů, v paměti mi zůstanou. Například ten proti AC Milan a pěkný byl také proti Laziu Řím.
Z Fiorentiny jsem šel ještě do Mét, kde jsem strávil víc než dva hezké roky. Poznal jsem francouzskou ligu. Zase tam hráli skvělí hráči jako začínající Zinedine Zidane. Mužstvo bohužel nebylo tak věhlasné, aby mohlo hrát o přední příčky, proto mě další kroky zavedly na dva roky do 1. FC Norimberk. Vyzkoušel jsem si Bundesligu, což je také krásná soutěž.
Potom jsem se vrátil domů. Jednak kvůli zranění, měl jsem operované koleno a chtěl se dát do kupy, a rozjížděla se naše parta pro stříbrné EURO. Šel jsem pomoci Atlantiku Lázně Bohdaneč k postupu do druhé ligy. Uzdravil jsem si koleno, naskočil do Drnovic, abych se dostal do ligy, a nakonec jsem hrál na šampionátu v Anglii. To byl nezapomenutelný zážitek. Po EURO jsem půl roku zkusil pomoci Slavii v Poháru UEFA a dalšího půl roku strávil opět v Atlantiku, kde ale nastaly problémy a já kývl na nabídku Chicaga Fire. Začínal tam úplně nový tým tamní ligy Major League Soccer. Chtěl jsem poznat Ameriku, naučit se jazyk a dohrát v klidu kariéru. Vše se mi povedlo a narazil jsem na výborné lidi. Za ty roky se nám podařilo dvakrát vyhrát ligu a jednou pohár. Dal jsem několik pěkných gólů z trestných kopů a konečně jsem mohl poznat, co je to vítězství v ligové soutěži. Nikde jinde se mi to nepovedlo. Nejblíž jsem byl s Fiorentinou ve finále Poháru UEFA, ale bohužel nás porazil Juventus.
První ligový gól jsem vstřelil za Slavii, kam jsem se dostal přes žáky Spartaku Choceň, dorost Spartaku Hradec Králové a druholigový Hradec Králové. První reprezentační gól padl nejspíš v přátelském utkání proti Polsku v Brně. Mezi nejdůležitější určitě patří gól přes zeď proti Kostarice na MS v Itálii, který nám dal klid na 3:1, a my postoupili do čtvrtfinále. Důležitá byla taky penalta proti Francii v semifinále EURO 1996. Rád vzpomínám na gól v přátelském utkání ve Švýcarsku, dal jsem ho na 2:1 po centru Karla Kuly volejem přes celou bránu. Málokdy se takový dá.
Je známé, že se mi zadařilo v jednom zápase československé ligy v Banské Bystrici, v němž jsme vyhráli 7:0, a já dal 5 gólů. To byl den, kdy tam padá všechno a vy hrajete s lehkostí a radostí.“
Další příběhy

Miroslav Holeňák
První gól jsem dal Maierovi na sněhu
Zahrál si za reprezentaci a vyhrál titul s Libercem, kterému dal shodou okolností i první ligový gól. Tenkrát ještě Miroslav Holeňák, jenž v nejvyšší soutěži během kariéry nastoupil do 404 zápasů, oblékal zlínský dres. „Na sněhu jsme vyhráli v Liberci 2:1. V bráně byl Láďa Maier, tehdy reprezentant, proto si toho gólu moc vážím. Byl to takový šmudla, ale měl jsem z něj obrovskou radost.“

Radek Drulák
Stříbro z EURO mi už nikdo nevezme
Ve své branži platí za legendu i dlouho poté, co fotbalové prostředí opustil. Žádné klubové trofeje se sice během své bohaté kariéry nedočkal, zato však sbíral individuální ocenění, když se stal dvakrát nejlepším střelcem české nejvyšší soutěže a zvítězil v anketách Fotbalista roku a Osobnost ligy. Je členem Klubu ligových kanonýrů a zastavil se na úctyhodném čísle 153. Některé svoje zásahy si však pamatuje až s precizní přesností.

Václav Daněk
Jsem rád za to, že jsem byl král rakouský i český
Neodmyslitelně je spjatý s ostravským Baníkem, za Duklu si zahrál proti Manchesteru United a dařilo se mu i pod Alpami. Fotbalový život Václava Daňka byl bohatý, a jak sám říká, je tomuto sportu vděčný za to, že žije, jak žije.

Daniel Zítka
Kaká mi dal čtyři góly ve dvou zápasech
Bývalý gólman Daniel Zítka zavzpomínal na své angažmá v Česku i v belgickém Anderlechtu. V evropských soutěžích s ním čelil řadě velkoklubů a třeba Brazilec Kaká mu ve dvou utkáních nasázel čtyři branky. „Ale vždycky jsem sledoval spíš gólmany, inspirovali mě Oliver Kahn či Santiago Cañizares,“ prozradil Zítka.