Odchovanec Sparty je nejvíce spjatý s jiným pražským klubem, Bohemians Praha 1905. Přečtěte si jeho příběh.

V kolika letech, kde jste začínal s fotbalem a kdo Vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal, jestli si to dobře pamatuji, v pěti nebo šesti letech. Začínal jsem na Spartě. Přivedli mě k tomu rodiče, protože už starší bratři hráli fotbal, táta hrál fotbal, takže nebylo co řešit.

Máte na tyto začátky nějaké vzpomínky? První zápas, první gól?

Vzpomínky nějaké mám, jsou to jen takové útržky. Vzpomínám si na takovou hnědou tašku, co jsem dostal. Všude jsem ji s sebou vláčel, i když jsem ani nešel na trénink. Měl jsem ji neustále zabalenou, i kopačky byly připraveny. V těchto mladých letech jsem to hodně prožíval a fotbal mě naplňoval se vším všudy.

Mohl byste popsat svojí fotbalovou cestu od mládežnických kategorií až do první ligy?

Dá se říct, že 90 % celého mládí jsem strávil na Spartě. Částečně i kvůli zranění jsem si ještě na dva roky odskočil do Meteoru Praha. Na to období ve Spartě mám krásné vzpomínky, spoustu zážitků, kamarádů. Rád vzpomínám i na ty zahraniční turnaje.

Svůj první ligový start jste absolvoval v dresu Kladna. Vzpomenete si na tento zápas?

Na první ligový start si vzpomínám, bylo to v Teplicích. Bylo to, paradoxně, poslední ligový kolo, takže to bylo takový hořkosladký. Ale byl jsem rád, že jsem si tam tenkrát vůbec mohl kopnout. Byl to zážitek. V té době tam ještě hráli matadoři typu Pavel Verbíř, Michal Doležal a podobně. Člověk je znal jenom z televize, takže bylo hezký si proti takovým hráčům zahrát.

Po Kladnu jste působil na Slovensku ve Slovanu Bratislava, poté delší dobu v béčku Sparty Praha. Jak vzpomínáte na tuto část kariéry?

Angažmá ve Slovanu bylo takový sbírání zkušeností. Byla možnost tam jít, tak jsem ji využil. Byla tam, samozřejmě, velká konkurence. V tom roce se jim povedlo vyhrát titul, hráči tam byli velmi dobří. Já jsem ještě nebyl tolik zkušený a prověřený, takže jsem nedostával ještě tolik příležitostí. Ale byla to velká škola, která mi pak do budoucna pomohla. Co se týče béčka Sparty, tam jsem měl ještě dlouhodobou smlouvu. Na jednu stranu to bylo fajn, na druhou stranu jsem tam ztratil nějaký čas. Furt to bylo jenom béčko a bylo těžký se odtud dostat.

Zlom ve Vaší kariéře přišel asi přestupem do Bohemky…

Jednoznačně. Zlom nastal právě přesunem do Bohemky. I když teď už nad tím nemá cenu brečet, mrzelo mě, že to nepřišlo o pár let dřív. Že jsem dva-tři roky ztratil v tom béčku. Za přesun do Bohemky jsem byl velmi rád, byl to právě ten impuls, který jsem potřeboval.

Po postupu z druhé ligy jste absolvoval takový restartovaný první ligový start za Bohemku. Vybavíte si i tento zápas?

Vybavím, na ten zápas se úplně nedá zapomenout. Bylo to v Plzni a prohráli jsme tam 5:0, takže to bylo takové milé přivítání v lize. (smích) Následoval potom hned zápas v Brně, tam jsme prohráli 5:1. Říkal jsem si, že jsem nakopnul ligovou kariéru celkem slušně a že je na čem stavět. (smích) Na tohle se fakt zapomenout nedá.

Přejdeme teď k tomu pozitivnějšímu – Váš první gól v lize…

Můj první ligový gól byl proti Mladé Boleslavi, kam jsem, paradoxně, o pár let postoupil. My jsme v tom zápase prohrávali, moc nám to nešlo. Pak nastala taková nevinná akce, na pravé straně jsem si zaseknul balón směrem doprostřed a dával centr před bránu. Ten nikdo netečoval a zapadlo to až na zadní tyč. Jestli si dobře pamatuji, v bráně byl Míra Miller, náš současný trenér brankařů. Dobrá náhoda.

Pak jste přestoupil do Mladé Boleslavi. Jak vzpomínáte na toto angažmá?

Na angažmá v Mladé Boleslavi vzpomínám jenom v dobrém. Akorát jsem pak utrpěl vážné zranění kolene, což všechno nabouralo a zhatilo. Jinak jsem byl v Boleslavi spokojený. Myslím si, že to byl dobrý krok. Na začátku to byla taky velká škola. Vedl nás trenér Jarolím, skončili jsme třetí nebo čtvrtí, vyhrál se český pohár, zahráli jsme si dvakrát nebo třikrát kvalifikaci evropských pohárů. Vesměs samá pozitiva. Během chvilky se to ale všechno změnilo díky zranění.

V roce 2016 jste si za své dobré výkony vysloužil pozvánku do reprezentace. Co pro Vás znamenalo obléct si reprezentační dres?

Bylo to úžasné období. Už jsem ani nedoufal, že by něco takového přišlo. Byla to taková malá pohádka. Tohle období jsem si moc užíval, dařilo se mi, přicházeli nějaké nabídky, ale pak přišlo vážné zranění a všechno přišlo vniveč.

A jak vzpomínáte na zápasy za českou reprezentaci?

Bylo to krásné. I když jsem tolik minut nenahrál, ale o to ve finále nejde. Zážitky jsou na celý život, i když jich bylo jenom takhle málo. Jak řekne každý fotbalista, byl to vrchol. Člověk si to uvědomí až když tam je, má na sobě ten reprezentační dres a slyší hymnu. Najednou mu dojde, že to není sen, ale skutečnost.

Minulou sezónu jste strávil ve Spartaku Trnava. Jaké vzpomínky máte na úspěšné tažení evropskými poháry?

Když jsem tam přicházel, tak jsem ani pořádně nevěděl, co od toho čekat. Komunikoval jsem s panem Hoftychem, který mě tam dotáhl. To, co se z toho vyklubalo, tam nikdo nečekal. Byla to snová sezóna, zahrál jsem si v podstatě nejlepší zápasy své kariéry, a když jsem tam přicházel, vůbec jsem to nečekal. Byl jsem za to nesmírně šťastný. Neprožíval jsem zrovna nejlepší období kariéry, byl jsem po druhé operaci kolene, proto už jsem ani nedoufal, že takové zápasy přijdou. Byla to paráda. Po reprezentaci druhý nejlepší zážitek a vzpomínky do konce života.

V základní skupině Evropské ligy jste si vedli slušně. Co podle Vás chybělo k postupu?

Lámalo se to v domácím utkání s Dinamem Záhřeb. Celý zápas jsme vedli, ale během pěti minut jsme si nechali vstřelit dva góly a prohráli. To nás ve finále stálo postupové body. Musím ale sportovně uznat, že i ten případný postup by byl hodně náhodný. Bylo by to sice krásné, ale i těch sedm bodů, co jsme uhráli, bylo nad plán. Kdybychom ještě postoupili do jarní fáze, to už by byl asi úplný jackpot.

Se Slovanem Bratislava se Vám podařilo získat ligový titul, se Spartakem Trnava zase slovenský pohár. Kterou trofej si vážíte víc?

Z těch dvou trofejí si určitě vážím víc slovenského poháru, protože k jeho zisku jsem přispěl větší mírou. I když jsem si nezahrál finále, nejdůležitější zápas, ale měl jsem z toho velkou radost. Každá taková trofej je pro fotbalistu cenná, ve finále jich za tu kariéru tolik není. Celé angažmá v Trnavě bylo zajímavé. Nevypadalo to nějak růžově, ale pak se to vždycky zvrtlo v nějaký úspěch. Ať už to bylo na podzim v rámci Evropské ligy nebo jaře, kdy jsme se zachraňovali ve slovenské lize, ale dařilo se nám postupovat v poháru, až jsme ho nakonec vyhráli.

Teď jste se vrátil opět do Bohemky. Berete ji už jako srdcovou záležitost?

Bohemku beru jednoznačně jako nejsrdcovější klub tady v Čechách. Zažil jsem tady hezká léta, prostředí je tady hodně specifické. Kdo tady nebyl, kdo to nezažil, ten to asi moc nevnímá nebo nechápe. Ale když se řekne, že Bohemka je rodinný klub, tady to fakt platí. Co jsem zažil v jiných klubech, tak nikde nefungují vztahy a komunikace s fanoušky tak, jako tady. Bohemka je prostě takový životní styl. Moc se mi tady líbí.

Na který ze svých odehraných zápasů nejradši vzpomínáte?

Jako první se mi asi vybaví zápas v Jablonci, 29. kolo, kdy jsme hráli o záchranu tady s Bohemkou. Potřebovali jsme nutně vyhrát, ale po poločase jsme prohrávali 2:0. Mně se pak povedlo vstřelit dva góly, ten druhý byl dokonce asi v 90. minutě. Tenkrát to byla velká euforie.

Vybavíte si svůj nejhezčí gól?

Přijde mi, že moc hezkých gólů nedávám. Vždy, když se koukám na televizi tak si říkám, že něco dělám špatně. (smích) Ale líbil se mi třeba gól, když jsme hráli s Boleslaví v Příbrami, taky to bylo snad v nadstaveném čase. Z trestňáku jsem to dával na stranu gólmana. Myslím, že líp to už trefit nešlo. Tak asi to bych označil za svůj nejhezčí gól.

Kdybyste si měl vzpomenout na nejzajímavějšího hráče, proti kterému jste nastoupil, kdo by to byl? V zápase proti Švédsku byl na hřišti třeba Zlatan Ibrahimovič…

Nejzajímavější hráč, proti kterému jsem nastoupil, bylo asi těch pár minut ve Švédsku proti Zlatanovi. Ale vzpomínám si i na zápasy Evropské ligy. I když to nebyly tak zvučná jména, člověk poznal, proti jak skvělým hráčům stojí. A to jsme nehráli ani proti první třídě evropských klubů. Byla to skvělá škola a hlavně porovnání, jak se tady v Česku ještě musíme snažit. V paměti mi utkvěl ještě Darren Fletcher ze Skotska. Ani ne kvůli zvučnému jménu, ale kvůli stylu hry. Když jsme proti nim hráli přátelák, bylo krásné pozorovat, jak pracuje střední záložník.

Co pro Vás znamená gól?

Gól pro mě znamená, jako pro hodně kluků, velký nával štěstí a uspokojení. Ale pro mě znamená hodně i asistence. Lidi mi nadávají, že málo střílím, jenom přihrávám. Ale já si právě cením asistenci i na úkor gólů.

Co pro Vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená životní styl, poslání. Naplňuje mě to od dětství až doteď. Teď už je to, samozřejmě, i zaměstnání, ale tu hru mám rád. Určitě bych u toho chtěl zůstat i po aktivní kariéře, třeba jako trenér nebo v jiné funkci. Není to ale tak jednoduché – míst je málo a zájemců hodně. (smích)