Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Petr Krejčí

Petr Krejčí: V Portugalsku jsme měli tým, který tu dalších 100 let nebude

Lékař Petr Krejčí zažil za své dlouhé působení u národního týmu celkem 11 trenérů a byl u slavných okamžiků i pádů.

Pane Krečí, vy jste se jako sportovec věnoval atletice, uvažoval jste o kariéře sportovce, nakonec jste ale zvolil kariéru lékaře, proč?

Zvolil jsem medicínu, protože jsem z doktorské rodiny. Můj táta byl doktor na Vysočině, mě se jeho povolání moc líbilo a právě proto jsem se dal na studium medicíny. Svoje studium jsem spojil se sportem, dokonce jsem se dostal v roce 1973 a 1974 do národního atletického mužstva. Když jsem začal pracovat ve vojenské nemocnici, tak jsem nastoupil na sportovní lékařské oddělení, kde se stal sport nedílnou součástí mé pracovní náplně. Začal jsem se tedy sportu věnovat ze stránky sportovní medicíny, nedal jsem se ale na atletiku, nýbrž na běžecké lyžování, kde jsem působil dvacet let, společně se sportovci jsem se účastnil šesti zimních olympijských her. V roce 1995 jsem se dostal k fotbalu, ve kterém působím dodnes.

Jak se to stalo, že jste začal působit ve fotbale?

Došlo k tomu velmi prozaicky, musíte být ve správnou dobu na správném místě. Takže když v roce 1995 náš národní tým prohrál v kvalifikačním zápase o EURO 96‘ s Lucemburskem, chtěl udělat tehdejší předseda fotbalového svazu pan Chvalovský nějakou změnu. Jednou z těch změn byla nabídka, abych u národního týmu působil právě já. Nabídku jsem přijal a u národního týmu působím doposud.

Vy jste se nechal slyšet, že jste do té doby považoval fotbalisty trochu za náfuky, tak co se od té doby změnilo?

Jak jsem zmínil, dělal jsem atletiku a pro ně je nenávist vůči fotbalistům typická. Fotbalisté vyhánějí atlety ze hřiště, jsou pro atlety nafoukané primadony a tak dále. Teprve až když jsem se dostal k fotbalu, tak jsem zjistil, že žádný z těchto předsudků není pravda. Ve fotbale platí pravidla, která jsou lepší než v jiných sportech, preferuje se v něm přesnost, dochvilnost, kázeň na tréninku. Na fotbal jsem tedy změnil náhled, když totiž fotbalisty poznáte blíže, zjistíte, že to jsou obyčejní kluci, kteří svému sportu dávají maximum. Za dlouhých 24 let jsem se v národním týmu nesetkal s nikým, o kom bych mohl tvrdit to, co jsem si o fotbalistech myslel, když jsem byl atlet.

Vzpomínáte si na první zápas, který jste s reprezentací absolvoval?

Tak samozřejmě, to se nedá zapomenout, byl to srpnový zápas v Norsku v roce 95‘, který jsme nesměli prohrát, protože jinak by se nám uzavřela cesta na EURO do Anglie. Norové byli tehdy daleko před námi, měli už do Anglie koupené letenky, my jsme v Norsku remizovali a v odvetném zápase v Praze jsme vyhráli, potom jsme kvalifikací proplouvali dál a dostali se až na závěrečný turnaj do Anglie, který dopadl ze všech turnajů, kterých jsem se účastnil nejlépe.

Jak na turnaj v Anglii vzpomínáte?

Samozřejmě je to asi největší úspěch samostatné české fotbalové reprezentace, vzpomínám na to moc rád, bylo to pro mě tehdy všechno nové, úžasná atmosféra, uvolněnost. Byli jsme považováni za naprosté outsidery, myslím, že kurz na nás tehdy byl 1:100, takže úplní nazdárkové. Na turnaji nám ale všechno vycházelo, díky naší urputnosti a skvělé atmosféře v kabině jsme postoupili až do finále.

Byl jste také na turnaji v Portugalsku, kde Česko uhrálo také skvělý výsledek. Jak vzpomínáte na tento turnaj?

V Portugalsku jsme hráli asi ten nejlepší fotbal, který pamatuji. Měli jsme družstvo, které možná dalších sto let mít nebudeme, jedno jméno větší než druhé. Řekl bych, že jsme tehdy už od začátku patřili mezi favority, skupinou jsme prošli jako nůž máslem. U reprezentace působil trenér Brückner, který byl úžasný trenér, ale i člověk. Na venek působí možná jako suchar, ale je to člověk, který má úžasný smysl pro humor. Když jsme vypadli v semifinále s Řeckem, byli jsme samozřejmě smutní, protože jsme si všichni mysleli, že máme na to, abychom celý turnaj dokázali vyhrát.

Jestli mám správné informace, tak v realizačním týmu působí i váš syn…

Můj syn se podědil a potatil, dal se také na medicínu, promoval asi před deseti lety a je z něj dnes, řekl bych, věhlasný ortoped, pracuje u nás na ortopedické klinice. Kdysi dávno si ho jeho primář vybral k sobě jako mladého doktora do Slavie. No a když nastoupil k reprezentaci trenér Vrba, dosadil si k národnímu týmu svého doktora z Plzně, pana docenta Zemana. Sháněli jsme potom k národnímu týmu ještě jednoho doktora, a právě pan docent Zeman se přimluvil za mého syna, kterého znal a doporučil ho trenéru Vrbovi. Já bych tady rád řekl, že jsem se v tom nijak neangažoval, protože si myslím, že si každý své místo musí zasloužit sám.

Jak se vám se synem spolupracuje?

Protože je můj syn ortoped a já mám spíše atestace z vnitřního lékařství a ze sportovní medicíny, tak se náramně doplňujeme. Syn toho o té nechirurgické medicíně stejně jako každý jiný chirurg tolik neví, takže když potřebuje ve Slavii nebo u Národního týmu cokoliv konzultovat, obrátí se na mě. Stejně tak se můžu já obrátit na něj, když potřebuji například u někoho odoperovat koleno. Je to taková ideální rodinná spolupráce.

U národního týmu působilo spoustu lidí s příjmením Krejčí, nedochází někdy k nějakým vtipným omylům?

Řekl bych, že k omylům ne, ale jednou jsme letěli hrát do kazachstánské Astany, a když vedoucí mužstva předkládal žádosti na víza, tak si musela úřednice na ambasádě myslet, že se všichni v Česku jmenují Krejčí.

Za své působení u reprezentace, jste zažil několik fotbalových generací, je někdo, kdo vám vysloveně utkvěl v paměti nebo někdo, s kým jste si nejvíce rozuměl?

Současný trenér Šilhavý je můj už jedenáctý trenér, předtím působil vlastně ještě jako asistent u trenéra Brücknera. Já ale musím říct, že na trenéry byla vždycky klika, nikdy jsem se nesetkal s tím, že by nás doktory některý z trenérů nerespektoval. Jak už jsem v našem rozhovoru zmínil, nejraději vzpomínám na trenéra Brücknera, se kterým byla obrovská legrace. No a z hráčů, samozřejmě generace hráčů, která v reprezentaci působila kolem roku 2004. Měli jsme tehdy opravdu velmi kvalitní tým, ať už to byl Nedvěd, Rosický, Galásek nebo Šmicer. Všichni hráči byli tehdy na světové úrovni.

Jak vůbec jako lékař zápasy prožíváte, obáváte se při zápasech, že se někdo zraní?

Tak já se těch zranění neobávám, ta zranění k fotbalu patří. Když už se nějaké zranění přihodí, snažíme se, abychom hráči co nejvíce pomohli, nejlépe tak, aby to nepoznamenalo jeho další kariéru. Jde nám o to, abychom hráče před zraněními a nemocemi co nejvíce chránili, což musí být samozřejmě priorita každého doktora. Jinak zápasy snáším čím dál hůř, obavám se, aby mě to na lavičce jednou nekleplo.

Kterého úspěchu si vážíte nejvíce?

Touto otázkou jste mě zaskočil, samozřejmě největším úspěchem je asi druhé místo v Anglii. Nicméně větší stopu jsme pravděpodobně zanechali v Portugalsku, kde jsme opravdu předváděli nejlepší fotbal a právem jsme byli považováni za nejlepší tým Evropy té doby.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená, že je to dobře, když je to samozřejmě gól v síti soupeře. Takže je to úspěch, nakročení k úspěchu.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená světový fenomén miliard lidí na světě. Je to klíč k otevírání bran v politice, v byznysu, je to zkrátka světový fenomén a ne pouze jenom hra.

Další příběhy

Petr Rada

Dát dva góly mistrům světa byl zážitek

Dosáhl jsem toho, co jsem si jako mladý hráč vysnil, a nebylo to tím, že jsem měl hodně talentu, ale tím, že jsem si to vydřel. Tak vzpomíná na aktivní kariéru Petr Rada, bývalý skvělý obránce Dukly, bývalý trenér reprezentace a současný fotbalové Příbrami. Vrchol prožil na Strahově proti mistrům světa z Itálie v kvalifikaci EURO 1984. Dal oba góly vítězů. „Na každé reprezentační utkání vzpomínám s velkou pokorou a úctou.“