Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Jiří Pelnář

Reprezentace je vrchol

Jeho hlas je vám dost možná povědomý. Když vstřelí gól česká reprezentace nebo Viktoria Plzeň v domácím zápase, křičí do mikrofonu právě on. Začtěte se do příběhu jednoho z nejznámějších fotbalových moderátorů v Česku.


Jaký má Jiří Pelnář vztah k fotbalu?

Jednoznačně kladný. Jsem fanouškem už odmalička. Vyrůstal jsem na největším sídlišti tady v Plzni počátkem devadesátých let a asi jako tehdy všichni jsme vyrůstali s kopačákem u nohy. Nikdy jsem ale fotbal nehrál závodně. Kromě toho, že jsem si občas kopl za školu, tak jsem u fotbalu ani nikdy nezůstal.

V mládí jsi byl hodně úspěšným karatistou. Jak ses k tomuto sportu dostal, jak tě bavil a čeho všeho jsi v něm dosáhl?

Na karate mě přihlásili rodiče. Opět, začátek devadesátých let, v televizi Jean Claude van Damme, já jsem jako malý capart stál před obrazovkou, máchal rukama nohama, takže máma souhlasila, že půjdu na karate. U toho sportu jsem zůstal až přibližně do svých třiadvaceti let. Za tu dobu jsem ušel celkem velký kus cesty. Dostal jsem se do českého nároďáku, vyhrál jsem několikrát mistrovství republiky, vyhrál jsem evropský i světový pohár, vyhrál jsem otevřené mistrovství Polska a nejvyšším vrcholem byl bronz na mistrovství Evropy seniorů.

Zkoušel jsi v mládí i jiné sporty?

Já jsem sporťák a tím, že jsem dělal bojové sporty, tak jsem potřeboval znát i ostatní bojové sporty. Vyzkoušel jsem si tedy aikodo, kickbox, box, iaido, potřeboval jsem si vyzkoušet, jak se cvičí s mečem, jak se cvičí s tyčí. No a samozřejmě jsem měl kolem sebe spoustu kamarádů, kteří hráli fotbal, vyrůstal jsem s Davidem Limberským na jednom sídlišti, takže s ním jsme se vždycky potkali za barákem a šli jsme si kopnout. Zkoušel jsem i tenis, volejbal, squast, šipky, kulečník, za školu jsem běhal štafetu na 200 metrů...sport je zkrátka součástí mého života.

Byly v tvém dětském pokoji na zdech plakáty fotbalistů, karatistů, nebo někoho jiného?

(směje se) Byl tam Jean Claude van Damme a Pamela Anderson. (směje se)

Jak se z velmi úspěšného karatisty, několikanásobného mistra republiky, evropského medailisty stane moderátor?

Asi shodou náhod. Jednoduché rozhodování pro mě bylo ukončit svou kariéru v karate hned po bronzu na mistrovství Evropy. Bylo to kvůli tomu, že v karate nikdy nebyly peníze a nejsou peníze a v té době to ani nebyl olympijský sport, takže jsem věděl, že dál už to posunout nejde. Byl jsem na vysoké škole, potřeboval jsem si nějak vydělávat, tak jsem začal pracovat. V průběhu toho, co jsem zkoušel jednotlivé práce, jsem zjistil, že mám obě ruce levé a nemůžu se živit rukama. Takže jsem se rukama živit nemohl a šel jsem to zkusit pusou. Dostal jsem se do rádia, začal jsem uvádět maturitní plesy, dětské dny a různé další akce. To mě dovedlo až sem, do tohoto nádherného stadionu. (Doosan Aréna)

Jak se proměnil tvůj vztah k fotbalu potom, co jsi v něm začal pracovat?

Neřekl bych, že se můj vztah k fotbalu proměnil, ale spíš se postupem času víc a víc prohluboval. Do té doby, než jsem začal ve fotbalove pracovat, jsem byl klasickým fanouškem a najednou jsem se stal jeho součástí. Najednou jsem součástí nejoblíbenějšího sportu na celém světě a dělám práci, která je pro mě tak skvělá, že vím, že několik tisíc lidí čeká na to, až já oznámím jméno, aby si mohli zakřičet. Emoce, které se najednou prohloubily v souvislosti s mým osobním vztahem k fotbalu, jsou nepopsatelné.

Vybavíš si, který vrcholný fotbalový turnaj jsi vnímal jako první?

Když mi bylo deset let, tak jsme byli stříbrný na EURU 1996 a tam to pro mě všechno začalo. V té době kdokoliv, kdo si s náma šel zakopat fotbal na plácek a šel do brány, byl Kouba, kdo dal gól, byl Berger…Ani mě tenkrát nenapadlo, že když jsem řval “Góóól Berger”, že se tím jednou budu živit. Jsem strašně rád, že se ve své profesi mohu potkávat s lidmi, kteří na tom mistrovství tenkrát hráli.

Jsi rodilý a podle všeho také velmi hrdý Plzeňák, jak jsi se dostal k práci speakera na zápasech Viktorky? Co to pro tebe znamenalo, když přišla nabídka?

Jsem hrdý Plzeňak, narodil jsem se tady, žiju tady a je to můj domov. Pracovat pro Viktorku není můj splněný sen, protože jsem o tom nikdy nesnil. Jsem tu doma a být součástí ještě té novodobé Plzně spolu s jejími úspěchy, tak to je sen, který momentálně žiju.

Vybavíš si první odkomentované fotbalové utkání? Byl jsi předtím nervózní a jak to dopadlo?

Byl to zápas v Evropské lize, kdy Viktorka hrála proti Atlétiku Madrid, takže jsem do toho skočil vážně po hlavě. Bylo to šestého prosince, Pavel Vrba slavil narozeniny, my jsme ten zápas vyhráli, Venca Procházka dával gól, který se tedy stal mým prvním ohlášeným gólem. Díky této výhře skočila Viktorka na první místo ve skupině. Nervózní jsem před zápasem nebyl, protože už jsem měl za sebou odmoderovaných spoustu akcí. Spíš jsem se na to všechno ohromně těšil. Dostávám se vždycky do stavu, kdy se mi těšením klepe hlas, ruce, celé tělo a nemůžu se dočkat.

Jak vůbec probíhá příprava speakera na fotbalové utkání?

Příprava se liší podle toho, jestli se jedná o Liga mistrů, Evropskou ligu, nebo nároďák, protože u těchto utkání to všechno jedeme dvojjazyčně - v češtině a v angličtině. Jinak celý náš tým tvořím já, můj kolega Jirka Poór a náš tiskový mluvčí a šéf PR oddělení Venca Hanzlík. V současné době funguje všechno o hodně jinak, než tomu bylo na začátku. Vašek (Hanzlík) pošle do mailu nějaké informace, co by třeba mohlo zaznít, jestli budeme někomu předávat dres, jestli bude na zápase nějaký vzácný host, Jirka Pór to všechno hodí na papír, napíše takový malý scénář, navíc je to trochu blázen přes statistiky, takže většinou ty původní informace ještě rozšíří o nějaká čísla. Za ty roky, co s klubem prakticky žijeme, víme, co se v klubu děje, tušíme, že na zápase budeme například mluvit o někom novém, kdo do klubu přišel, ale abychom si napsali slovo od slova, to ne. Napíšeme si vždy jen takové tématické okruhy a dál už je to jen živé divadlo, které tu s Jirkou předvádíme. Známe se spoustu let, jsme kamarádi a dokážeme na sebe během utkání reagovat, v některých obtížných situacích se zachránit a nebo taky trochu utopit (směje se). Přáli bychom si, aby to celé fungovalo tak, že lidi na stadion přijdou jako do divadla. Aby zaplatili za vstup, přišli se sem pobavit a aby se těšili na to, že se bude hrát. My je chceme tímto zážitkem provést a zpříjemnit jim ho.

Za ty roky co jsi v Plzni, jsi toho s Viktorkou zažil mnoho. Tituly, Ligu mistrů… Co je pro tebe největším zážitkem?

Oslavy titulu na Náměstí Republiky, to byla pecka. Pokaždé mám také husí kůži, když stojím u hřiště a slyším hrát hymnu Ligy mistrů. Není nic víc.

Přemýšlel bys nad nabídkou i z jiného českého klubu?

Ne. (razantně)

Sedm let jsi také speakerem na zápasech reprezentace. Jaká to je práce ve srovnání s prací pro Viktorku?

Práce je stejná, co se týká příprav. Zápasový program je také podobný s tím, že navíc probíhají dopolední zkoušky. Zkouší se nástupy, zkouší se hymny, ale práce s fanoušky je úplně jiná. Na zápase jsou fanoušci z celé České republiky a spousta z nich vnímá mě a Jirku jako Plzeňáky a třeba nás úplně nemusí. I když jsme v srdci Pzeňáci, tak v ten moment jsme tam za celou ČR, jsme na to hrdí a jsme strašně pyšní. V tu danou chvíli to nejlepší z celého českého fotbalu je na hřišti připraveno bojovat proti tomu nejlepšímu z fotbalu z jiné země. Takže bychom si přáli, abychom se v těchto zápasech všichni spojili a fandili společně. Připravujeme se na to trochu jinak, řešíme to, o čem budeme mluvit, aby to zajímalo jenom Plzeňáky, ale i například lidi z Ostravy.

Který reprezentační zápas ti nejvíce utkvěl v paměti?

Nejde říct jen jeden. Jsou to výhra nad Anglií, zápas s Brazílií, zápas proti Chorvatsku na EURO 2016 a úplně první utkání, které jsme speakovali s Jirkou a to byl přátelák proti Norsku.

Bereš práci pro repreprentaci jako prozatímní vrchol své profesní kariéry? Dá se to ještě někam posunout?

Pokud se budeme bavit o profesi fotbalového speakera, tak je reprezentace vrchol. Český národní tým, lev na srdci, lev na dresu, dál už to nejde.

V roce 2016 jsi byl s repre na Euru, jak moc na tebe zapůsobila atmosféra na této vrcholné akci?

Fenomenálně. Je to pořád stejná práce, ale úplně v jiném prostředí. Jste tam součástí obrovského kolotoče celého šampionátu. Navíc, fanoušci, kteří jedou někam ven, se baví lépe a více, než při domácím zápasu. I když byla tenkrát ve Francii ohromná bezpečnostní opatření, tak atmosféra turnaje vás zcela pohltí. Je úplně jedno, na jakém stadionu, v jakém městě se hrál zápas, všude byla atmosféra naprosto skvělá a dává vám spoustu energie a chuti do zápasu. Takže vy, jako speaker, si tajně přejete, aby váš tým dal deset gólů a vy jste je mohli společně s fanoušky oslavit. Vtipné bylo taky to, že v chorvatském kotli se mezi sebou prali domácí fanoušci a my jsme mezi tím kopali penaltu. Takže zatímco se všichni otáčeli na jednu stranu, tak já jsem byl připravený ohlásit gól, protože jsem hrozně věřil, že padne, že to bude remíze a že to bude super.

Jak se liší den, kdy moderuješ zápas nároďáku na Euru, se dnem, kdy moderuješ domácí zápas repre?

Jednoznačně atmosférou. Další věc je, že při domácím zápase stadion známe, víme, co si můžeme dovolit. Na šampionátu je to úplně jinak. Nemyslím tím, že by byla jiná atmosféra na zápase, ale jde o atmosféru na celém mistrovství. Je tam víc zápasů po sobě v krátkém čase, takže si emoce a naladění přenášíte z jednoho zápasu do druhého.Pro speakery jsou utkání na EURO ještě vyšší metou, protože tam funguje úzká spolupráce s režisérem. Já jsem snad jako jediný nebyl televizní hvězdou, protože jinak snad z každé země tam byly jejich celebrity v roli speakerů. Všichni jsme tam ale byli rovnocenní a byli jsme tam za naše zásluhy.

Moderování je také o obezřetnosti, okamžité reakci a pohotovosti. V březnu 2019 jsi použil při zápase s Brazílií tradiční slovní spojení “kluci jedni opálení”, což následně bylo částí veřejnosti vnímáno jako nepatřičné. Jak je z toho pohledu těžké být neustále koncentrovaný a předcházet těmto nedorozuměním?

Není to ta nejtěžší věc na práci moderátora, ale je tou nejdůležitější. Na stadionu je patnáct, dvacet tisíc lidí a každý z nich vnímá každou vaši větu úplně jinak. Musíte se opravdu soustředit na to, co říkáte. Když už něco chcete říct, tak to musíte risknout, musíte na to mít koule, ale samozřejmě tím nemyslím to, co jsem řekl před zápasem proti Brazílii.Obecně je to strašně náročné. Doba se neustále mění, jednou je kontroverzní něco, poté zase něco jiného. Člověk na to musí reagovat a musí na to neustále myslet. Pro mě je nejtěžší to, že já osobně jsem při zápasech hodně emotivní a občas se těmi emocemi nechávám trochu unést. Naopak nejtěžší je získat si lidi, aby pochopili, že tam nejsi kvůli tomu, že je to tvoje práce, ale že jsi jedním z nich.

Klíčovým prvkem práce moderátora je smysl pro humor. Dá se vůbec moderovat bez něj?

Zatím v tom duchu jde celý rozhovor, takže asi jo. (směje se) Je to individuálně věc. Někdo to dělá bez humoru, někdo se o to pokouší...myslím, že je někdy lepší uvést něco bez humoru, než udělat trapný vtip. Ale zase to nesmí být nuda. (usmívá se) Přiznejme si, že v ne každé utkání pobaví samotnou hrou, tak tam ty diváky někdo pobavit musí.

Inspiroval jsi se některým ze speakerů velkých zahraničních klubů? Tvůj projev a intonace mi nejvíce připomíná zápasového speakera Bayernu, mířím správným směrem?

Částečně jo. S tím “Gól Viktoria” přišel kolega Jirka, já jsem si k tomu dodal hlášení skóre s “Děkuju, prosím” na základě toho, že jsem navštívil zápasu Bayernu a viděl jsem, jak to tam fungovalo. Říkal jsem si, proč to nedělat taky u nás, vždyť je to skvělé. Koneckonců po celém světě zní chorály dost podobně, akorát mají jiná slova. Jinak se ale žádným jiným speakerem neinspiruji, protože si myslím, že je to o emocích a myslím, že i naši fanoušci poznají to, když jsem smutný, že jsme inkasovali, nebo když mám náladu, že bych radostí zbořil stadion. Pak je samozřejmě problém v tom, když se někdo snaží napodobit intonaci někoho jiného, ale nedá do toho ty emoce původního speakera.

Která osobnost ze světového fotbalu na tebe udělala největší dojem?

V posledních měsících celkem sleduji dokumenty o sportovních hvězdách a zjišťuji, že jsem ty lidi do teď vůbec neznal. Jen jsem je obdivoval za jejich výkony, ale pak najednou vidím, čím si musel projít Michael Jordan a říkám si, že to jsou úplně jiné životní příběhy. Teď asi budu muset kouknout ještě na nějaký dokument o fotbalistovi. (směje se) Můžu asi jmenovat Cristiana Ronalda, který měl také složitou cestu na vrchol.

Mimo fotbal jsi moderoval i například i tenisové zápasy Davis Cupu a Fed Cupu. Jaké to pro tebe byly zkušenosti?

Zkušenosti jsou to k nezaplacení. Ale pořád je to práce ve stejné rovině. Já jsem v hale proto, abychom udělal co nejlepší přípravu fanoušků na to, co přijde. Oni se na to samozřejmě těší, ale musí tam být někdo, kdo řekne “Tahle hvězda udělala to, to a to.”. Na moderování tenisových zápasů je odlišné také to, že nepředstavujete tým, ale jednotlivce. Ty musíte představit ve třiceti vteřinách, aby si z toho fanoušek vzal to nejdůležitější. Tenisové publikum je také trochu rodinnější ve srovnání s tím fotbalovým.

Liší se práce s fotbalovým a tenisovým publikem?

Ono je to stejné v tom, že v tenisovém, i ve fotbalovém publiku je každý trenér. Nemá cenu se pouštět do nějakých pravidel a osobních názorů na některé věci. Všechny fanoušky ale spojuje emoce a zážitek ze zápasu, turnaje. Důležité je být na stejné vlně s fanoušky.

Co je pomyslným svatým grálem sportovně-moderátorské práce?

Pro každého je ten svatý grál něčím jiným. Já bych třeba strašně moc chtěl na olympiádu. Tím, jak jsem byl dlouho aktivním sportovcem v národním týmu, vím, jaké to je reprezentovat svou zemi, tak olympijské hry jsou vysněným cílem, který bych si strašně přál. Z pohledu moderátora jsem byl třeba nadšený, když jsem mohl pro ČT a Eurosport uvádět losování ženského mistrovství Evropy do 16 let, nebo když jsem mohl uvádět předáváním cen galavečera grassroots.

Jaké je tvůj fotbalový sen?

Strašně rád bych zažil medailový úspěch české repre na mistrovství Evropy, nebo světa. Zažil jsem to jako malý kluk, ale to jsem to ještě nemohl oslavit v hospodě jako velký kluk. (směje se)

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená úspěch vítězství a podporu týmu. Je to pocit vlastního štěstí a zároveň v tom máš obrovskou podporu celého týmu.

Co pro vás znamená fotbal?

Práci, koníček a můj život.

Co byste poradil začínajícím fotbalistům?

Poradil bych jim to, co fungovalo u mě během sportovní kariéry. Aby si ve fotbale našli jednu věc, kterou vždycky budou dělat z lásky. Může se stát to, že si najdou jinou partu, najdou si holku, budou v pubertě, můžou dostat záhul na tréninku, přijdou potom domů, zahodí kopačky a řeknou si, že už to nikdy hrát nebudou. Proto je důležité si vždycky vzpomenout na tu jednu věc, proč ten sport dělají a proč chtějí sportovat dál. Ani neúspěch je nesmí připravit o lásku ke sportu.

Další příběhy

Martin Hašek st.

Moje góly většinou byly za body

Pětkrát slavil ligový titul, zahrál si Ligu mistrů i za reprezentaci, zkusil rakouskou a ruskou ligu. Zážitků hromada, ale na první ligový gól si Martin Hašek, bývalý defenzivní záložník Sparty či Liberce, pamatuje velmi dobře. „Dal jsem ho v Liberci do sítě Boby Brno. Myslím, že to byla chytatelná střela, ale na těžkém terénu na ni nebyl gólman úplně připraven,“ říká. „Celkově jsem gólů moc nedal, ale většinou to byly góly za body, žádné na 4:0 nebo 5:0.“

Tomáš Rosický

Dětská radost po vstřelené brance je to nejkrásnější

Rozhovor s kapitánem české fotbalové reprezentace Tomášem Rosickým, se nakonec z větší části točil kolem jeho vstřelených branek. Některé jeho trefy si zejména čeští fanoušci pamatují dodnes, sám ale přiznává, že svých gólových okamžiků již od mládežnických kategorií příliš nezažil. „Od mládí jsem žádný velký střelec nebyl, ale měl jsem to štěstí, že moje první góly byly většinou docela pěkné,“ říká s úsměvem zkušený záložník Arsenalu.

Karel Rada

Penalta na EURO? Velké nervy

Na jeho odolnosti závisel osud fotbalové reprezentace v semifinále EURO 1996 proti Francii. Devět střelců před ním uspělo v rozstřelu, on musel taky. Jinak by se Češi do Wembley nepodívali. „To bylo velké napětí. Nedivím se ani nejlepším světovým hráčům, že v daný moment selžou a penaltu nepromění,“ říká někdejší obránce Karel Rada. „Rozhodl jsem se, že o tom nechci uvažovat, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Zvolil jsem si místo a snažil se ho trefit.“