Vyhlášený hlavičkář Petr Johana zpevňoval obranu Liberce, Sparty a ve třinácti zápasech i reprezentace. A taky střílel významné góly. Jako při jízdě za prvním ze dvou ligových titulů. „Dvě kola před koncem mistrovské sezony v Liberci jsme prohrávali s Brnem 1:3. Kolem 70. minuty se nám povedly dát dva góly ze standardky, oba jsem vstřelil já a na oba mi přihrál Venca Koloušek. Bod nám nakonec k titulu pomohl, přestože jsme poslední utkání také nezvládli,“ líčí Johana.

Vzpomínáte si na vaše fotbalové začátky? V kolika letech jste s fotbalem začínal, na jakém místě to bylo a kdo vás k němu přivedl?

Pocházím z Meziboří, což je vesnička asi patnáct kilometrů od Mostu, a s fotbalem jsem začal právě tam. Otec hrál fotbal, takže to byl přirozený a nenásilný přechod syna k fotbalu. Chodil jsem s ním na tréninky v době, kdy v Meziboří trénoval tým mužů.

Do jakých pozic vás jako začínajícího fotbalistu trenéři stavěli?

Oproti svým vrstevníkům jsem byl poměrně velký, takže mě stavěli dopředu, kde se mi dařilo dávat poměrně hodně branek.

Vzpomínáte na některý gól z této doby?

Na konkrétní gól si nevzpomínám. Pamatuji si však, že každá branka pro mě znamenala velkou radost a ohromnou euforii.

Mohl byste popsat vaší cestu na ligový trávník?

Cesta do ligy byla dlouhá. Začínal jsem na Meziboří, poté jsem přestoupil do Litvínova, kde jsem hrál až do vojny. Během půlročního hostování jsem si vyzkoušel i druhou ligu v Ústí nad Labem, kde se mi ale příliš nedařilo. Vrátil jsem se zpět do Litvínova a následně jsem odešel na vojnu do Karlových Varů. Z Varů vedla moje cesta do Mostu, kde jsem zůstal čtyři roky. A v roce 2000 se mi ozval Slovan Liberec.

Vybavíte si vaše první ligové utkání?

Můj první ligový zápas si vybavuji naprosto přesně. V zimní přestávce sezóny 1999/2000 jsem přišel do Liberce a hned v prvním jarním kole se mi povedlo dostat do základní sestavy. Tehdy jsme hráli proti Příbrami. Shodou okolností hrál za Příbram Michal Seman, který se mnou působil v Mostě. V prvním ligovém zápase jsem si tedy zahrál proti bývalému spoluhráči.

Vzpomínáte si na první ligový gól? Dokázal byste popsat, jak vypadal?

Můj první ligový gól padl po rohovém kopu v domácím utkání proti Českým Budějovicím. Mám pocit, že padl z prostoru první tyče. Naběhl jsem tam, objevil se balon, nastavil jsem hlavu a spadlo to do brány. Byl to zážitek na celý život.

Vybral byste z vašich branek tu nejzajímavější?

Dvě kola před koncem mistrovské sezóny v Liberci nám stačilo jedno vítězství, abychom potvrdili titul. V předposledním kole jsme hráli proti Brnu. Utkání se nám nedařilo od samého začátku. Prohrávali jsme 0:2 a pak 1:3. Kolem sedmdesáté minuty se nám povedly dát dva góly ze standardky a oba jsem vstřelil já. Na obě branky mi přihrál Venca Koloušek. Tehdy to byla velká euforie, protože přišla spousta diváků a čekalo se, že doma oslavíme titul. Bod nám nakonec k titulu pomohl, přestože jsme poslední utkání také nezvládli. 

Několikrát jste nastoupil za českou reprezentaci. Co pro vás znamenalo nastoupit v národním dresu?

Nastoupit za národní tým je to nejlepší, čeho může fotbalista v kariéře dosáhnout. Jsem za to moc rád. Potkal jsem se v něm s fotbalisty, jako byli Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Láďa Šmicer nebo Dino Koller. Byli to top hráči, kteří to dokázali i v evropských soutěžích. Hrát v reprezentaci byl však někdy i trochu svazující pocit. Častokrát jsem byl nervózní a některé zápasy se mi právě kvůli nervozitě nepovedly. Vzpomínky mám ale krásné.

Vyzkoušel jste si také zahraniční angažmá. Jak na to vzpomínáte a vybavíte si branky, které se vám v zahraničí povedly vstřelit?

Angažmá v Turecku bylo fantastické díky zdejším fanouškům a bouřlivému prostředí. Turecká liga je technická a padalo v ní hodně gólů. Tři nebo čtyři branky se mi v Turecku povedly vstřelit. Hráči i fotbal zde měli kvalitu. V Rakousku jsem hrál shodou okolností opět s Vencou Kolouškem. Jeden rok jsme hráli druhou ligu a následně jsme postoupili do první ligy. Nějaké góly tam také padly. Užívali jsme si krásné stadiony, kam chodila spousta lidí.

Jaký gól považujete ve vaší kariéře za nejkrásnější?

Během mého prvního roku ve Spartě jsme hráli finále českého poháru proti Baníku Ostrava. Zápas jsme dohrávali v deseti. Pět minut před koncem jsem po centru Karla Poborského vstřelil hlavou rozhodující branku.

Jakou branku byste označil za nejdůležitější?

Kromě gólu ve finále poháru se Spartou jsou to zmíněné dvě branky za Liberec proti Brnu, které nám pomohly k titulu.

Kolik nejvíce gólů se vám povedlo v jednom utkání vstřelit?

V žákovských kategoriích se mi povedly dát tři i čtyři branky za zápas.

Jakého úspěchu si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Cením si celé své kariéry. Toho, že jsem to dotáhl do ligy a do národního týmu, dále i toho, že jsem si vyzkoušel zahraniční angažmá. Jsem rád za všechny spoluhráče, které jsem potkal. Jsou to vzpomínky, které si člověk po ukončení kariéry rád vybavuje.

V současné době jste trenérem přípravek. Jak se zrodil přerod z hráče v trenéra?

Když jsem působil v Mladé Boleslavi, syn začínal s fotbalem v Litvínově, kde trénoval můj kamarád. Občas jsem mu pomáhal a díky tomu jsem začal s trenérstvím. Drží mě to dodnes, protože mě to moc baví a naplňuje. Rád vidím, jak se kluci zlepšují a mají z fotbalu radost.

Prožíváte góly z pozice trenéra jinak než jako hráč?

Góly u přípravkových dětí už neprožívám tak intenzivně, ale prožívám jejich nadšení, když gól padne. Radost ze vstřelení branky je krásný pocit.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená euforii jednotlivce, potažmo celého týmu.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená celý můj život, protože od malička až do dnešní doby se kolem něj točím.