Z Havířova se odrazil až ke třem ligovým prvenstvím. Patřil k hrdinům Baníku při legendárním tažení za titulem, ve Spartě si zahrál Ligu mistrů. „Jediné, co mě trochu mrzí, je, že jsem v národním týmu nedostal šanci,“ říká bývalý útočník Miroslav Matušovič. „Ale ničeho nelituji. Spousta hráčů by dala cokoliv za to, aby nakoukla do ligy, a já v ní odehrál přes dvě stě zápasů.“

Kdy a kde jste s fotbalem začínal? Kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v Havířově. Kdybych řekl, že mě k fotbalu někdo přivedl, tak bych lhal. Začal jsem sám, protože jsem ho hrál kolem baráku a bavilo mě to. Bydlel jsem kousek od stadionu, takže jsem k němu došel pešky. Jednoho dne jsem do klubu přišel a řekl jsem si, že zde začnu.

Do jakých pozic vás v mladém věku trenéři stavěli?

Začal jsem na postu ofenzivního hráče, protože jsem chtěl dávat góly. Na to, abych hrál vzadu, jsem nebyl dost vysoký. Od malička jsem tedy byl více ofenzivním než defenzivním hráčem.

Jaký gól z vašich začátků vám utkvěl v paměti?

Jelikož jsem v mládežnických kategoriích dával mnoho gólů, nedokážu si vybavit opravdu dobrý gól, který by mi utkvěl v paměti.

Mohl byste popsat vaší cestu do ligy?

S fotbalem jsem začal roku 1986 v Havířově, kde jsem hrál deset let. Poté jsem dostal nabídku z Baníku Ostrava. V dorosteneckém věku jsem ji přijal. V Ostravě jsem putoval mládežnickými kategoriemi. Už v šestnácti letech jsem hrál za osmnáctku celostátní ligu. O rok a půl později se mi podařilo hrát za muže třetí ligu, takže postup v Baníku byl velmi rychlý. Zahrál jsem si v klubu nejvyšší soutěž až do památného přestupu do Sparty.

Vybavíte si váš první ligový zápas?

Můj první ligový zápas byl v Ostravě v roce 2001 v posledním kole proti Příbrami. Trenér Lička mě poslal na hřiště na posledních dvacet minut.

Vzpomenete si i na váš první ligový gól?

Můj první ligový gól padl doma na Baníku. Myslím, že to bylo následující sezónu pod trenérem Jarabinským, kdy už jsem s týmem absolvoval letní přípravu. Od té doby jsem hrál od začátku. První gól jsem dal hned v prvním kole proti Žižkovu na 2:1, čímž jsem rozhodl zápas.

Jaké vaše góly považujete za nejdůležitější nebo nejkrásnější?

Branky, které jsem vstřelil v Ostravě, byly důležité, protože Baníku pomohly k historickému titulu. Nezapomenutelné góly jsem dal ale i v dresu Sparty. Nezapomenu na gól proti Ajaxu Amsterdam v Lize mistrů pravačkou do šibenice. Nádherný gól se mi povedl také doma na Letné z přímého kopu proti Boleslavi.

Jakého úspěchu si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Nechtěl bych říkat, jestli ten nebo onen úspěch byl větší. Myslím, že ve fotbale jsem měl docela velké štěstí. Nebylo to zadarmo. Podařilo se mi to proto, že jsem od začátku dělal fotbal poctivě a chtěl jsem to někam dotáhnout. Samozřejmě jsou hráči, kteří se dostali ještě dál než já. Ale každý na tom nemůže být stejně. Když se na svoji kariéru postupem času dívám, žádného kroku nelituji. Byl jsem v profesionálním fotbale jedenáct let a zažil jsem nádherné zápasy a roky v Ostravě i na Spartě. Nad hlavu jsem zvedl celkem sedm trofejí. Zahrál jsem si také nejprestižnější soutěž Ligu mistrů. Před Eurem jsem na čtrnáct dní nakoukl i do reprezentace. Jediné, co mě v kariéře trochu mrzí, je, že jsem v národním týmu nedostal šanci. Díky tomu bych si možná vyzkoušel lepší zahraniční angažmá. Ale ničeho nelituji. Spousta hráčů by dala cokoliv za to, aby nakoukla do ligy, a já jsem v ní odehrál přes dvě stě zápasů. Celkově si všech úspěchů velmi vážím.

Jak se zrodil váš přechod z hráče na trenéra?

Zrodilo se to už přestupem na Kypr, kde jsem strávil dva roky. Poté jsem se vrátil domů. Teď už mnohem více chápu, že člověk roky nezastaví. Už tenkrát jsem rozuměl výroku „mladí vpřed“. Když mi bylo třicet let, tlačili se do základu dvacetiletí hráči. Bylo to ale v pořádku, protože jsem ve stejném věku zažíval to samé. Když jsem ve Spartě přestal hrát, odešel jsem na Kypr. Po návratu z Kypru nemělo smysl, abych jezdil na druhou stranu republiky jenom proto, abych si udělal čárku, že jsem znovu v lize. Rozhodl jsem se vydat do druhé etapy svého života, která je spojená znovu s fotbalem, ale už nikoliv v hráčské pozici. Je mi třicet šest let a fotbal stále miluji. Fotbalem žiji každý den, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Udělám maximum proto, abych to jako trenér dotáhl alespoň stejně daleko jako hráč.

Jak prožíváte góly svých svěřenců?

Pokud góly dáváme, tak je prožívám dobře. Pokud je dostaneme, jsem trošku impulsivní. Ale vím, kdy hráči potřebují pochválit, nebo pokárat. Trenérská pozice je jiná než ta hráčská. Trenéřina nejde naučit hned, musíte k ní nejdříve postupně přičuchnout. Za čtyři roky v této roli jsem se naučil spoustě věcí. Musel jsem se smířit s amatérským fotbalem, kde řešíte jiné věci než v profesionálním. Například jestli není hráč unavený z práce. Začínám stejně jako na začátku své fotbalové kariéry, kde jsem se musel vypracovávat odspodu až nahoru.

Co pro vás znamená gól?

Branka pro mě znamená to nejvíc. Každý ji chce v zápase vidět. Gól kolikrát není to nejdůležitější, ale když člověk fotbal hraje, je jeho jediným cílem dopravit míč do branky.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal je můj život a zůstane mojí prací. Svým způsobem nic jiného neumím a nechci umět. Věnuji se mu třicet let a budu se mu rád dalších třicet let věnovat. Udělám pro to maximum.