Ivo Ulich
Po prvním gólu jsem štěstím zapomněl mluvit
K fotbalu se přesunul od stolního tenisu a těžko mohl litovat. Bývalý záložník Ivo Ulich si zahrál bundesligu za Mönchengladbach, se Slavií postoupil až do čtvrtfinále Poháru UEFA a Poháru vítězů pohárů. A dočkal se i gólu v reprezentaci. „Některé góly byly kuriózní, některé i docela pěkné,“ říká skromně.
V kolika letech a na jakém místě jste s fotbalem začínal? Kdo vás k němu přivedl?
Začínal jsem v Novém Městě nad Metují, na dnešní dobu až v pozdějším věku. Táta mého kamaráda z dětství, se kterým jsem hrál stolní tenis, mě k fotbalu přivedl v deseti letech. Fotbal jsme měli rádi a kolikrát jsme ho šli hrát právě místo tréninku ping pongu. Došlo na to, že bychom mohli zkusit hrát fotbal a nejbližší klub byl právě v Novém Městě nad Metují. Kamarádův otec nás dovezl na první trénink a tím začala moje fotbalová kariéra.
Do jakých pozic vás zpočátku trenéři stavěli?
Stavěli mě především do útoku, protože mě bavilo dávat góly. Bylo však i období, kdy bylo trendem, že by hráč, který se hodně prosazuje, měl hrát také vzadu a zabraňovat brankám. Takže se stalo, že jsem hrál jednu sezónu na stoperu.
Vzpomínáte si na nějakou branku ze svých začátků?
Úplně tu první z přátelského utkání, které jsme hráli na škvárovém hřišti, si pamatuji dodnes. Byl to můj asi třetí společný nástup s mužstvem, se kterým jsem trénoval, a když nepočítám tréninky, tak to byl můj první opravdový zápas. Dal jsem branku a samým štěstím jsem zapomněl mluvit. Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. To byl velmi silný zážitek, na který vzpomínám dodnes.
Mohl byste popsat vaší cestu do ligy?
Cesta byla dlouhá. Začínal jsem v Novém Městě nad Metují a po krátké době jsem přešel do Náchoda, kde jsem strávil rok ve starších žácích. Ve čtrnácti letech jsem přestoupil do Hradce Králové. Kromě roční vojny v Karlových Varech jsem dále působil právě v Hradci a po návratu z vojny jsem se připojil k A-týmu. Tam jsem za trenéra Nadzama okusil první ligu a působil zde další dva roky.
Vybavujete si vaše první ligové utkání?
To si vybavuji velmi dobře, protože na něj se nezapomíná. Můj první ligový zápas se odehrál v sezoně 1994/95 na Žižkově. Tenkrát se nám to však příliš nepovedlo, prohráli jsme 1:5. Nastoupil jsem na posledních deset minut. Vzpomínám si, že tehdy hrál za Žižkov stoper, na jehož jméno si už nepamatuji, ale vím, že také prošel Hradcem Králové. Povedlo se mi dát mu „housle“ ve vápně. To je momentka, která mi utkvěla v paměti. A samozřejmě i ten výsledek. Bylo to první kolo a prohráli jsme vysoko. Ve druhém utkání proti Chebu jsem už nastoupil od začátku.
Vzpomínáte si i na váš první ligový gól?
Můj první ligový gól jsem vstřelil proti Benešovu. Myslím, že to bylo ve stejném ročníku. Matně si vzpomínám, že jsem si naběhl na centr z levé strany a z první jsem to trefil pod břevno. To byla jedna ze dvou branek, kterou se mi povedlo v dresu Hradce vstřelit. Ta druhá padla proti Slavii, když jsem v Hradci končil.
A co vaše branky v jiných v působištích?
Nebyl jsem typ hráče, který by měnil klub každý rok. Byl jsem věrný hráč, takže jsem mnoha kluby neprošel. Vzpomínám na branky ve Slavii, Borussii Mönchengladbach i v Japonsku, kde jsem byl krátce, ale také se mi povedla vstřelit jedna pohárová branka. Nějaké góly jsem vstřelil i v Dynamu Drážďany. Některé byly kuriózní, jiné byly pěkné. To k tomu patří.
Zahrál jste si i v reprezentačním týmu. Jak vzpomínáte na tuto etapu?
Moje reprezentační kariéra byla poměrně krátká, jednalo se o osm zápasů. Povedlo se mi dát jednu branku v přátelském utkání v Teplicích proti Austrálii. Zápas se nám tehdy docela povedl, vítězství 3:1 bylo zasloužené. I atmosféra byla velmi pěkná.
Jakou vaši branku byste označil za nejkrásnější?
Těžko říct, která byla nejkrásnější. Mnoho jsem jich nedal, ale některé byly docela povedené. V Borussii Mönchengladbach jsem se první sezónu střelecky trápil, ale ta jedna branka, kterou jsem za celou sezónu dal, opravdu stála za to. Několik gólů ve Slavii bylo také povedených. V Japonsku jsem dal jednu pohárovou branku, která navíc padla z penalty. V Drážďanech padlo také několik hezkých branek. Nedokážu však najít jednu nejkrásnější.
A jaký gól byl podle vás ten nejdůležitější?
Ten bych musel hledat v utkáních evropských pohárů se Slavií. Nejdůležitější byly ty, které znamenaly postup do dalšího kola.
Kolik gólů nejvíce se vám povedlo vstřelit v jednom utkání?
Maximem byly vždy dvě branky, hattrick se mi nepovedl. Kdybych šel o několik let zpět do mládežnických kategorií, tam se mi povedlo dát v utkání i pět nebo šest branek. Ale v seniorských týmech to byly jen ty dvě.
Jakého úspěchu si ve své kariéře nejvíce vážíte?
Jedná se spíš o týmové úspěchy. To, že jsem byl vyhlášen Talentem roku 1995, je sice hezké, ale cením si týmových úspěchů jako vítězství v českém poháru, čtvrtfinále v Poháru vítězů pohárů a čtvrtfinále v Poháru UEFA. V té době to nebylo úplně doceněné, ale když to vezmeme zpětně, byl to velký úspěch. Titul se nám ve Slavii bohužel nepovedl, ale druhá místa, která nám umožnila hrát Pohár UEFA, byla také úspěchem.
Co pro vás znamená gól?
Gól pro mě znamená radost, štěstí a odměnu.
A co pro vás znamená fotbal?
Fotbal je mojí životní náplní a koníčkem spojeným s prací. Dále pro mě znamená emoce, euforii a skvělou atmosféru.
Další příběhy
Libor Sionko
Proti Realu jsem zavřel oči a práskl do toho
Zahrál si na mistrovství světa, na EURO dal dokonce gól proti Portugalsku s Cristianem Ronaldem. Vyhrával tituly v Rakousku, Dánsku, čtyřikrát doma se Spartou. Ale nejvíc se záložník Libor Sionko proslavil nejspíš trefou proti Realu Madrid v Lize mistrů. „Radostí jsem udělal takový kotrmelec, spontánní, až směšné gesto,“ usmívá se.
Marek Matějovský
Svůj první ligový gól dodnes považuji za jeden z nejhezčích
Gólové akce spíš vymýšlel a projektoval, ale taky se na něj při zakončení dostalo. Marek Matějovský, aktuálně záložník Mladé Boleslavi, zaskočil nádhernou akcí v mnichovské aréně Německo při debaklu 3:0. Nebo napálil pumelici pod břevno v liverpoolském chrámu Anfield. „Pak jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Jen jsem tam zmateně pobíhal, že to možná bylo až komický,“ vypráví někdejší hráč Readingu.
Andrea Stašková
Juventus byl pro mě nejlepší varianta k posunu ve fotbalové kariéře
Devatenáctiletá hráčka je oporou českého národního týmu a v létě se odhodlala k velkému kroku, rudý dres Sparty vyměnila za ten černobílý slavného Juventusu. Příběh stále velmi mladé Andrey Staškové si přečtěte v následujících řádcích.
Václav Kadlec
První gól v bundeslize jsem dával Dortmundu
Do ligy vstoupil už v 16 letech, kdy se mu předpovídala hodně zářná budoucnost. Tu ale dravec Václav Kadlec zatím naplnil jen zčásti. Po skvělém startu ve Frankfurtu začala jeho kariéra trochu stagnovat, což platilo i při misi v dánském Midtjyllandu. Nyní je tak znovu ve Spartě a před sebou má jeden velký cíl – vrátit sebe i Letenské zpět na vrchol.