Zdeněk Nehoda
O český fotbal strach nemám
Je mistrem Evropy z roku 1976 a ve své době patřil mezi nejlepší hráče pražské Dukly. Nyní Zdeněk Nehoda zastupuje české i zahraniční hráče.
Kdo Vás přivedl k fotbalu a v kolika letech to bylo?
Já pocházím ze sportovní rodiny, kde můj táta byl fotbalový trenér, moji dva starší bratři hráli fotbal a mamka se věnovala spartakiádám. Když mi bylo kolem šesti let, tak jsem začal chodit s mými bratry a tátou na fotbal, což vedlo k mým prvním fotbalovým krůčkům.
V 19 letech jste se stal nejlepším střelcem československé ligy, což je u mladých hráčů něco nevídaného. Jak jste tento okamžik tenkrát prožíval?
Já jsem hrál první ligu už od 17 let, kdy se nám hned první rok podařilo s Gottwaldovem (Zlínem) udržet v první lize a v té sezoně jsem tenkrát vstřelil 5 branek. Hned v další sezoně, kdy jsme na konci opět hráli o udržení, tak se mi podařilo spolu s Josefem Adamcem vyhrát krále střelců. Byl to samozřejmě velice napínavý souboj, jelikož před posledním ligovém kolem jsem měl na kontě 16 gólů a Josef 17 gólu. V posledním zápase jsme sice prohráli 3:1 v Žilině, ale díky mému zásahu jsme si společně s Josefem rozdělili cenu pro krále střelců.
Vzpomenete si na svůj první gól v dospělém fotbale? Jak to celé probíhalo?
Na to vzpomínám úplně přesně. První gól jsem vstřelil v 16 letech za Gottwaldov tehdy ještě v druholigové soutěži, kdy jsem odehrál teprve svůj druhý zápas a hned jsem vstřelil rozhodující branku proti Vítkovicím. Pokud bych měl hovořit o prvním gólu v nejvyšší soutěži, tak ten jsem vstřelil hned za dva roky proti Kladnu.
A vzpomenete si i na svůj první gól v reprezentaci?
Myslím si, že jsem ho vstřelil na Letné, ale už si nevybavuji, proti komu jsme tenkrát hráli. Nicméně pamatuji si, že to bylo na podzim roku 1973.
Jaký to byl pocit vstřelit první gól za reprezentaci?
Tak já jsem za reprezentaci nastupoval už v dorostu, kdy jsem nastupoval za kategorii U21. Zároveň jsem byl součástí týmu, který v roce 1971 vyhrál Mistrovství Evropy (ME) U23, kde už v té době jsem góly za reprezentaci dával. Ale samozřejmě vstřelit gól za seniorský národní tým je zážitek na celý život.
Nelze opomenout, že jste byl součástí zlatého týmu z ME 1976. Považujete tuto událost za svůj největší životní úspěch?
Rozhodně vítězství na ME 1976 považuji za ohromný úspěch. My jsme v té době měli vynikající mužstvo a výborné trenéry. Na turnaji byla i ohromná konkurence, kdy jsme museli přejít přes Portugalce, Angličany, poté přes Rusy, Holanďany, až nakonec přes Němce ve finále. Myslím, že se jedná o jeden z největších úspěchů československého fotbalu.
Jaká byla atmosféra v týmu před a během ME 1976?
Atmosféra byla vynikající, jelikož jsme měli super kolektiv a úžasný trenéry. Na ME jsme pak jeli jako „černí koně“ turnaje a mohli jsme tak jenom překvapit. Právě z tohoto důvodu bylo naše vítězství úžasnější a krásnější.
Projevovalo se nějakým způsobem, že většinu týmu tvořili Slováci?
Vůbec ne. Samozřejmě že na ligové úrovni jsme si vzájemně konkurovali, ať už se jedná o Slovan Bratislava nebo Spartak Trnava. Ale v národním týmu jsme měli velice dobrou partu, a co si pamatuji, tak do finálového zápasu ME jsme nastoupili pouze 3 Češi a rozhodně nám to nevadilo.
V čem se lišil fotbal v době Vaší aktivní kariéry od současného fotbalu?
Hlavní odlišnosti vidím v rychlosti, důrazu a času na zpracování míče. Celkově je fotbal dnes rychlejší, hráči jsou více pod tlakem a jsou i lépe fyzicky vybaveni. My jsme na všechno měli více času, ale nutno říct, že i hráči z dob mé aktivní kariéry by se dokázali postupně přizpůsobit současnému fotbalu.
Největší klubové úspěchy jste zažil v dresu pražské Dukly. Jaký máte k tomuto klubu vztah?
Dnes už k Dukle nemám prakticky žádný vztah. Já jsem po revoluci v roce 1989 dělal rok a půl sportovního manažera v Dukle, když jsem skončil jako právník. Potom jsem se dostal do Sparty a během 90. let se v Dukle všechno změnilo a dnes vlastně už nemám skoro žádný vztah k tomuto klubu.
V závěru kariéry jste působil v Německu, Francii, Belgii a Rakousku. Myslíte, že by se Vaše kariéra ubírala jiným směrem, pokud by platila stejná přestupová pravidla jako dnes?
Já jsem sice hrál v těchto zemích, ale pouze na úrovni druhé ligy nebo horších týmů z první ligy. Kdybych mohl po roce 1976 přestoupit, tak bych nehrál druhou Bundesligu, ale spíše tu první, jelikož nabídky jsem měl. Nicméně doba byla taková, jaká byla, a my se s tím museli popasovat.
Už během aktivní kariéry jste vystudoval právnickou fakultu. Jak těžké bylo skloubit studium s fotbalem?
Myslím, že v dnešní době se dá daleko lépe skloubit studium s vrcholovým sportem. My jsme v té době měli alespoň individuální plán a tenkrát jsem studoval i se spoluhráčem, Vaškem Samkem. Škola nám i vycházela vstříc a my tak stihli dodělat školu v termínu. Dokonce jsem si stihnul za půl roku dodělat doktorát, takže celkově to šlo dobře.
Nyní působíte už řadu desetiletí let jako hráčský agent. Co tato práce obnáší?
Tato práce se neustále mění. Já jsem začínal ještě před revolucí s Pavlem Paskou na černo dostávat hráče do zahraničí. Po revoluci se to uvolnilo a v roce 1994 se z toho stalo oficiální povolání. Já tedy oficiálně působím v tomto oboru od roku 1994, pak jsem založil akciovou společnost, kde nyní pracují moji synové. Dnes máme kolem 15 zaměstnanců a zastupujeme okolo 150 hráčů, přičemž přibližně 110 hráčů je z kategorii mezi 15 až 18 lety.
Práce agenta jako taková rozhodně není jednoduchá. Každý si myslí, že je to jen o prodeji hráče a o vydělávání velkých sum peněz. Avšak my musíme neustále pracovat s mladými hráči, které hledají naši skauti. Když se pak ti hráči dostanou na vrchol, tak jim zařizujeme v podstatě kompletní servis.
V čem se liší práce agenta u mládeže oproti dospělým fotbalistům?
Tak dospělým hráčům, kteří mají už profesionální smlouvu, poskytujeme hlavně servis. Ten se může týkat např. pojištění, zajištění rodiny a dalších služeb. U mladých hráčů je to především o dohledu, kdy se je snažíte naučit, aby nezanedbávali studium, aby se učili cizí jazyk nebo aby se chovali slušně.
Proč jste se rozhodl pro dráhu fotbalového agenta?
Jednak jsem měl na to vystudovanou školu, ale hlavním důvodem bylo moje účinkování v zahraničí. Tenkrát jsem se do Darmstadtu dostal díky Pragosportu, přes který jsem podepsal první zahraniční smlouvu. Poté už jsem si všechny zahraniční angažmá začal zařizovat sám a navíc jsem se seznámil s jedním manažerem z Belgie, který mě do práce agenta zasvětil. Mezitím jsem dělal i trenéra v Belgii, Francii a Rakousku, jelikož jsem měl nejvyšší trenérskou licenci. Nicméně práce trenéra mě příliš nenaplňovala a já se po návratu do Čech mohl naplno zaměřit na práci agenta.
Máte přehled o mládežnickém fotbale jako málokdo. V čem naši mladíci vynikají a v čem naopak zaostávají?
U nás máme vynikající hráče od 15 do 20 let, kde to můžeme vidět na Adamu Hložkovi, Martinu Vitíkovi a dalších hráčích. Výhodou u nás je, že máme dostatek talentovaných hráčů ve věku mezi 15 až 18 lety, kteří mohou konkurovat evropské špičce. Nicméně největší problém u nich nastane při přechodu do dospělého fotbalu, kde se až 90 % z těchto hráčů ztratí. Vinu za to neseme jak my, tak klub a trenéři.
V čem je u nás tak problémový přechod hráčů?
Tak u nás ti hráči celkově nedostávají takovou šanci se ukázat, přičemž samozřejmě existují i výjimky (Sparta). Důležité tedy je zapojovat tyto hráče více do mužského fotbalu a osobně nevidím důvod, proč jim nedát šanci i v reprezentaci. Dnes tu máme trenéry, kteří řeknou, že v dvaceti letech má hráč ještě čas, avšak ten hráč pak klidně za rok s fotbalem skončí. Hlavní vinu vidím tedy v samotných klubech.
Do Vašeho portfolia patří hráči, kteří hrají po celém světě, jako např. Tomáš Vaclík, Václav Černý nebo Tomáš Hübschman. Jak velký rozdíl je ve vyjednávání smluv napříč Evropou a promítají se do jednotlivých smluv specifika určitých klubů a lig?
Samozřejmě to hodně záleží na historii hráče, jeho kvalitě, kdy jim končí smlouva a na dalších detailech. Z tohoto pohledu je to hodně individuální.
Můžete jmenovat nějaký velký přestup Vašeho hráče, ke kterému se schylovalo, ale nakonec k němu nedošlo?
U přestupů to funguje tak, že dokud se nepodepíše smlouva, tak to nikdy není dohodnuté. Nám se to stalo hned několikrát, přičemž velkou roli hrála zdravotní prohlídka. Například Tomáš Vaclík měl připravenou velkou nabídku z Nizozemska, avšak neprošel zdravotními testy. Kolikrát už jsme měli všechno přichystané, ale kvůli testům z toho sešlo.
Koho z českých hráčů podle Vás čeká velká fotbalová budoucnost?
Je to těžké posoudit. Například Václav Černý nastupoval v 17 letech za A-tým Ajaxu, ale bohužel ho provází samá zranění. V současnosti je obrovský talent Adam Hložek, u kterého budeme doufat, že se mu zranění budou vyhýbat, jelikož má velký potenciál.
Dbáte u svých současných klientů i na jejich vzdělání?
Tak hlavně u mladých hráčů spolupracujeme s jejich rodiči a snažíme se, aby udělali alespoň maturitu a naučili se pořádně cizí jazyk.
Jaký věk je podle Vás klíčový v rozvoji mladého fotbalisty?
Jak jsem říkal, tak talentů v Česku máme plno. Ve věku mezi 15 a 18 lety se rozvoj hráče ještě dá ohlídat, ale mezi 18 a 20 roky dochází k přelomu, kdy se rozhoduje, jestli se z hráče stane profesionál nebo ne.
Jakou budoucnost věštíte českému fotbalu?
O český fotbal strach nemám. Máme plno kvalitních mladých hráčů, avšak současná pandemie trochu pozdržela fotbalové dění, jelikož nejsou mládežnické ME a podobné akce. Nicméně u nás se vždy rodili kvalitní fotbalisté a věřím, že to tak bude i v budoucnu.
Jak ovlivnila pandemie Váš servis o mladé hráče? Například z hlediska individuální přípravy a podobně.
Situace je strašně složitá. U hráčů, kteří mají profesionální smlouvu, je to jednodušší, jelikož mohou trénovat a hrát zápasy. Ale u hráčů, kteří nemohou od října hrát ligové ani mezistátní soutěže, mám strach, že pokud nemají silné mentální zdraví, tak na to doplatí.
Co pro Vás znamená gól?
Gól pro mě znamená celoživotní drogu. Už od mých 10 let, kdy jsem dal první branku za žáky, až po poslední gól v Rakousku v 43 letech, to pro mě byla životní náplň. Zároveň chci dodat, že ke všem gólům vedla práce celého týmu, bez kterého bych to rozhodně nedokázal.
Co pro Vás znamená fotbal?
Fotbal pro mě znamená životní náplň a splněný sen.
Co byste poradil začínajícím fotbalistům?
Začínajícím fotbalistům bych poradil hlavně to, aby nespoléhali pouze na talent, a snažili se na sobě pracovat, aby se jednou dostali do jejich vysněných klubů.
Další příběhy
Michal Ordoš
Gól? Jako dostat elektřinou 220
Každý gól mě nabije, říká útočník Michal Ordoš, ostrostřelec Sigmy Olomouc a nejlepší kanonýr ligové sezony 2009/10. Při premiéře v reprezentaci proti Slovensku v roce 2012 se ale neprosadil. „Vyprodaný stadion, na tribuně rodiče, mamka plakala. Ke gólu jsem neměl moc daleko, ale vždycky se mi tam namotal David Lafata. On dal první dva góly a já stál vždycky metr za ním,“ vysvětluje. „Kdyby to netrefil, gól jsem dával já. Jenomže všichni známe Lafatu, ten to trefí vždycky,“ usmívá se.
Luděk Zelenka
První ligový gól? Plzeňský brankář neměl nárok
Expert na góly v prvních zápasech nového angažmá. Luďkovi Zelenkovi se to povedlo nejen v ligové premiéře za Jablonec proti Plzni, ale i na Žižkově, v Blšanech, v Brně... „A za Teplice jsem se trefil ve druhém zápase. Proti Baníku. Otevřenou placírkou do šibenice, taková moje klasika,“ směje se někdejší obávaný útočník.
Štěpán Vachoušek
Baník může jezdit klidně každý týden
Štěpán Vachoušek Stál u největších úspěchů české fotbalové reprezentace v novém tisíciletí. Je mistrem Evropy do 21 let a se seniorským národním týmem získal bronzové medaile na Euru 2004 v Portugalsku.
Jan Laštůvka
Lepší než nuly jsou body
V prvním ligovém utkání udělal hrubou chybu, chytil míč za vápnem a vzápětí Baník dostal gól. „Ale trenér Jarabinský mě podržel a v bráně už jsem zůstal,“ vzpomíná někdejší reprezentant Jan Laštůvka, který to dotáhl až do Ligy mistrů v dresu Šachtaru Doněck, do anglických klubů West Ham či Fulham a nyní chytá ligu v Karviné.