Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Tomáš Vondrášek

Fotbal je moje mánie

Taková klubová věrnost, která je patrná u Tomáše Vondráška, je už velmi vzácná. Přečtěte si příběh teplického symbolu.

V kolika letech jste začal hrát fotbal a kdo Vás k němu přivedl?

Tak asi neřeknu nic nového. Bylo to na přelomu 5 a 6 let v Sokolově, kdy mě k fotbalu přivedl táta. Od té doby jsem prošel sokolovskou mládeží a poté jsem se stěhoval do Teplic.

Váš nejsilnější fotbalový zážitek z mládežnických let?

Nejvíce co si hned vybavím, tak je právě v Sokolově žákovská éra, kdy jsme tam měli s klukama neskutečnou partu a udělali jsme jeden z největších úspěchů v žákovském fotbalu v Sokolově. Byl to ročník, kdy se nám podařilo vše vyhrát bez ztráty bodu. Ten rok, a celý ten ročník byl opravdu velmi vydařený a povedl se nám. Plno kluků právě z tohoto ročníku pak vystřelilo do ligových mančaftů.

Od 16ti let působíte v Teplicích, co je pro takového kluka v tomto věku nejtěžší při přesunu do jiného města, klubu?

Bylo to asi to, že jsem si musel zvyknout, že jsem tady byl sám bez rodiny a musel jsem si najít nové kamarády. Říká se, že tohle to je nejhorší při přesunu ze žáků do dorostu. Mě se to naštěstí povedlo zvládnout v pohodě, protože jsem měl v Teplicích i trošku prošlapanou cestičku. Měl jsem tady dva svoje kamarády ze Sokolova, kteří mi moc pomohli. V tomhle jsem měl obrovskou výhodu.

Z Teplic jste si odskočil na dvě hostování. Nejdříve zpět domu do Sokolova a poté do Ústí nad Labem. V čem vidíte největší plus v těchto hostováních? V čem Vám pomohla?

O Ústí se asi nemusíme bavit. To bylo něco nádherného! Tam si to všechno sedlo tak jak má. Za trenéra Habance jsme se vezli na vlně a bylo to super. Měli jsme tam skvělou kabinu, kdy si nás mladší řídili starší kluci. Hostování v Ústí mi pomohlo neskutečným způsobem. To sokolovské angažmá už nebylo tak šťastné. Samozřejmě, byl jsem rád, že jsem se mohl vrátit domu. Chtěl jsem se ukázat před rodinou, před kamarády, ale bohužel jsem měl smůlu na zranění. Za ten půl rok co jsem tam byl, jsem toho odehrál strašně málo. Hrál jsem ještě útočníka a dal jsem snad jen dvě branky. Když si na to teď zpětně vzpomenu, tak mě to sokolovské angažmá trošku mrzí, protože to bylo takové nešťastné.

Vzpomínáte si na svůj první ligový zápas v dresu Teplic? Jaké jste měl pocity?

Bylo to u nás v Západních Čechách v Plzni. Ještě na starém stadionu. Pamatuji si každý svůj dotek s míčem. První se mi hned nepovedl. (smích) Ten jsem si nějak zázračně zahrál až na ruku, takže jsem od starších kluků dostal ještě pořádně vynadáno. (smích) Druhý dotek, už byl ale povedený! To jsem nacentroval Vachouškovi na hlavu, který to bohužel neproměnil. Kdyby to proměnil tak jsme tam vyhráli, protože to bylo v 90. minutě za stavu 1:1. Byla to obrovská škoda.

První ligová branka v dresu Teplic? Vybavíte si ji? Co se Vám po vstřelení gólu honilo hlavou?

Pocity z první ligové branky se snad nedají ani zapomenout. Byla to neskutečná euforie. První gól jsem dal na Slovácku hned na začátku utkání. Kuriózní na tom je, že mi na tuhle branku přihrál Grigar. Byl to výkop od brankáře a myslím si, že v té době ještě stoper Němčický podběhl balón, dík čemuž jsem ho předběhl a přehodil jsem brankáře. Když byl míč v sítí, tak jsem běžel k našim fanouškům a byla to naprostá bomba. Ten pocit, který ve Vás je se nezapomíná.

S Teplicemi jste také okusil předkolo Evropské ligy proti Hapoelu Tel Aviv. V prvním domácím zápase jste dokonce vstřelil gól. Jaká to byla pro Vás zkušenost a na co nejvíce vzpomínáte?

Pozitivně na to vzpomínám tak, že jsem dal tu branku. Sice jsem nehrál od začátku a nastoupil jsem asi až v nějaké 70. minutě. Prohrávali jsme 0:1 a mně se podařilo po centru Pavla Verbíře, který mi to připomíná skoro obden vyrovnat na 1:1. Tohle bylo to pozitivní. Bohužel ten dvojzápas se nám úplně nevydařil. Nepostoupili jsme a byla to obrovská škoda. Pravda je, že měl Hapoel tenkrát obrovskou formu a došel poměrně daleko. Škoda to byla v tom, že pro fanoušky to byl takový nedocenění soupeř. Všichni si mysleli, jak hladce postoupíme, ale opak byl pravdou. Ale pocity z té Evropské ligy a z toho všeho okolo byly skvělý.

Bohužel v sezóně 2013/2014 jste si přivodil jedno z nejhorších zranění, které může fotbalistu potkat - přetržení křížového vazu. Co se Vám v té chvíli honilo hlavou?

Tohle byl a je jeden z mých nejhorších pocitů v mé fotbalové kariéře. Bylo to nepříjemný. Ze začátku jsem si to nechtěl ani připouštět, protože ta bolest v tom koleni zas tak velká úplně nebyla. Říkal jsem si, to nemůže být pravda. Bohužel po těch všech různých vyšetření kdy se to potvrdilo, to bylo pro mě obrovské zklamání, protože to bylo za trenéra Ščasného a mně se v té době celkem dařilo. Ten půl rok co jsem rehabilitoval, a dostával se zpět do kondice, nebyl vůbec příjemný. Zejména na psychiku to nebylo příjemný.

Jak probíhala rekonvalescence a co Vás nejvíce podporovalo v návratu na hřiště?

Měl jsem obrovské štěstí, že mi byl v Praze doporučen pan doktor Váchal. Se svými kolegy odvedl fantastickou práci a dali mě dohromady! Potom samozřejmě Eda Poustka s Ondrou Klementem, který se mnou byl denním kontaktu jak na stadionu, tak i různě po bazénech a tělocvičnách. Ondrovi patří znovu asi po stopadesáté obrovské díky! Myslím si, že nebýt tady Edy a Ondry tak vůbec nevím jak bych se z toho hrabal. Protože to opravdu není příjemný, hlavně psychicky. Chodit sem na stadion a vidět kluky jak trénují a já tady skáču s berlemi, nebylo nic příjemného. Naštěstí mám to za sebou a s kolenem žádné problémy již nemám!

Celou svoji ligovou kariéru jste zatím strávil v Teplicích. Měl jste nějaké nabídky na přestup do zahraničí, nebo jiného českého klubu? Proč to nedopadlo?

Co si pamatuji zpětně, tak to většinou bylo spíše takové naťukávání. Úplně něco konkrétního nikdy nebylo. Akorát jednou, jak jsem byl nešťastně přeřazen do juniorky od trenéra Vavrušky tak vím, že jsem mohl do týdne odletět na hostování do Kazachstánu. Ale bylo to zrovna v období, kdy se nám narodila malá dcerka, a já si nedokázal představit, že bych měl hned na tři nebo čtyři měsíce odletět někam pryč. Z tohohle hlediska to pro mě nepřicházelo v úvahu, takže jsem zůstal v juniorce a postupně jsem se vrátil zpátky do A týmu.

Považujete se za severočeského patriota, když jste vlastně celou kariéru strávil v severních Čechách?

To je těžká otázka. Já samozřejmě budu mít domov vždycky v Sokolově. Ale jak už jsem říkal, na přelomu 15, 16 let jsem odešel do Teplic, kde jsem strávil většinu svého fotbalového i normálního života. Jsem už tedy tepličák a když se mě někdo zeptá, jestli bych se chtěl někdy vrátit do Sokolova, tak mu s ledovým klidem odpovím, že ne. Protože v Teplicích jsem si našel ženu, jsem tady šťastný a mám tady svoji rodinu. S rodinou ze Sokolova se samozřejmě vídáme často, ale myslím si, že jsou s tím taky smířený, že se ze mě stal tepličák a tepličákem zůstanu.

Je Vám 32 let, přemýšlíte, jestli po skončení kariéry zůstane u fotbalu? Například v roli trenéra?

Samozřejmě celý svůj život dělám fotbal, miluju fotbal a chtěl bych u toho fotbalu zůstat i nadále. To jestli by mě zrovna bavilo trénování, nevím. Musím říct, že jsem si ho vyzkoušel a je to hodně těžká práce. Každý si myslí, že by to mohl dělat skoro každý, ale opak je pravdou. Komunikace s hráči je leckdy to nejtěžší co může být. Ale vyzkoušel jsem si to, licence jsem si nějaké udělal a samozřejmě bych na to chtěl ještě navázat. A co bude dál, se uvidí, ale samozřejmě u fotbalu a tady v Teplicích bych chtěl zůstat.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená to, že jich v kariéře moc nedávám. (smích) Ale samozřejmě to je neskutečná euforie, neskutečná radost. Je to něco proč ten fotbal vůbec hrajeme. Hrajeme to proto, abychom dávali góly a abychom jako tým vítězily a byly úspěšný.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal hraji skoro celý svůj život, takže fotbal pro mě znamená úplně všechno! Jakmile přijdu domu, koukám na televizi a pokud dávají nějaký fotbal, tak na to prostě koukám. Je to taková moje mánie. Sleduji všechno kolem fotbalu, a jakmile to půjde tak to budu sledovat i nadále.

Další příběhy

Jan Rezek

Že jsem byl na EURO, je pro mě ctí

Nasbíral klubové zkušenosti z Ruska, Kypru a Číny. „Nejraději ale vzpomínám na všechny čtyři reprezentační góly,“ říká příbramský fotbalista Jan Rezek, účastník EURO 2012, jenž si za národní tým zahrál v 21 zápasech. „Hned první gól proti Ukrajině jsem vstřelil bodlem na zadní tyč. V dalším kvalifikačním zápase proti Litvě jsme měli nůž na krku, ale těžkou situaci jsme zvládli a dokonce jsem vstřelil dvě branky.“

Ladislav Vízek

Obejít gólmana, to bylo moje

Dnes ho fanoušci vnímají díky šťavnatým komentářům, legračním historkám nebo účasti v taneční soutěži. Ladislav Vízek má ale za sebou i přepychovou kariéru. Dvakrát byl vyhlášen československým Fotbalistou roku, třikrát vyhrál ligu a nastřílel v ní 115 gólů. „Brankáře jsem obcházel. Driblink jsem trénoval mezi stromky v Hlušících, kde nebylo hřiště. Měl jsem stále míč u nohy a tuto dovednost jsem uplatnil ve velkém fotbale,“ vysvětluje legendární útočník Vízek.