Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

David Holoubek

Nemám strach o náš mládežnický fotbal

Měl nelehký úkol. Během krátkého času musel sestavit náhradní reprezentační tým a postavit jej do ostrého utkání. Nejen o této zářijové zkušenosti, ale i o sparťanských hráčích z ročníku 92, nebo o jeho vztahu k basketbalu probíhal rozhovor s trenérem národního týmu do osmnácti let Davidem Holoubkem.


Váš život je plný fotbalu. Kdo vás k tomu sportu přivedl?

K fotbalu mě přivedl můj děda. Na můj první trénink mě přivedl sem do Humpolce a od té doby jsem u fotbalu zůstal a stal se mým životem.

Vybavujete si svůj první gól, ať už to bylo v dětském, nebo v dospělém věku?

Já obecně moc nevzpomínám, snažím se dívat spíš dopředu, takže abych řekl, jaký to byl přesně gól, na to si nevzpomenu. Ale pamatuji si, že jsme byli na turnaji v Holandsku a tam jsem dal gól přibližně z pětadvaceti metrů do šibenice, tak ten mi v paměti zůstal. Ale myslím si, že moje fotbalová kariéra nebyla úplně oslnivá, takže žádné výrazně zajímavé momenty tam nebyly.

Často se ptáme na fotbalové vzory, měl jste v mládí nějaký?

Samozřejmě jsem vzory měl. Strašně mě bavila éra AC Milán v době, kdy tam působili Marco van Basten, Ruud Gullit a Frank Rijkaard. Tyto tři hráče jsem zbožňoval a pokládal jsem je za své vzory.

Jako aktivní hráč jste to dotáhl do třetí nejvyšší soutěže. Co vám podle vašeho názoru chybělo k tomu, abyste si zahrál mezi profesionály?

Myslím si, že jsem nebyl úplně špatný fotbalista, ale na to, abych se někam dostal, mi scházela větší píle a vůle k tomu se neustále zlepšovat a pracovat na sobě. Vždycky mě víc bavila kabina a kamarádi. Já to ani nikdy neměl dané od rodičů tak, aby ze mě byl profesionální fotbalista, byl to nejdřív takový okrajový zájem, ale postupem času mě začal fotbal víc a víc bavit. Do toho jsem hrál ještě basketbal tady v Humpolci, takže sportovních aktivit jsem měl spoustu.

V mládí jste hrál basketbal. Jaký máte k tomuto sportu vztah dnes?

Basketbal mám strašně rád. Sleduju ho v televizi, chodím na utkání tady (v Humpolci), i v Praze. Basketbal ve mně zůstal a myslím, že je to ideální doplňkový sport pro fotbalisty, protože obsahuje spoustu signálů a podobných věcí, které se basketbalisté musí učit. Říká se, že je to sport vysokoškoláků, protože ho musí hrát inteligentní hráči a i z toho se dají přenést určité věci do fotbalu.

Měl jste vždy vidinu, že budete fotbalovým trenérem, nebo se vám nabízely i jiné životní cesty?

Už když jsem začal trénovat přípravku tady v Humpolci, tak jsem ten sen, že budu fotbalovým trenérem, měl. Našel jsem se v tom, zjistil jsem, že mi to jde, baví mě to, mám k tomu vztah a trénování mě začalo obrovsky naplňovat. Na vysoké škole jsem si ještě své znalosti doplnil a tím se mi splnil můj sen, který jsem měl od osmnácti let.

Zůstal vám v paměti váš úplně první odkoučovaný zápas?

Byl to zápas s nějakou přípravkou, pravděpodobně turnaj, ale konkrétní utkání si vybavit nedovedu. V hlavě mám spoustu skvělých utkání, které jsem odtrénoval, ale z těch mládežnických mi nic konkrétního v hlavě neutkvělo.

Dá se říci, že jste fotbalově vychovával například Ladislava Krejčího, Jiřího Skaláka, Pavla Kadeřábka a další známé hráče především ze silného ročníku 92. Máte k některému z nich speciální vztah?

Já jsem tento ročník spoluvychovával, protože hlavním trenérem byl Petr Janoušek. Já jsem v té době byl na Spartě asistentem. K těmto klukům jsem měl opravdu blízko a mám s nimi skvělý vztah dodnes. Píšu si s celou řadou z nich, jsme v pravidelném kontaktu, občas se potkáme někde na pivu a mám je všechny moc rád.

Už jsme zmínili silný ročník 92. Jak jej retrospektivně hodnotíte? Naplnil svůj velký potenciál, nebo měl navíc?

Vždycky jsem je chtěl vidět úplně nejvýše, co to šlo. Myslím si, že už obrovský úspěch hráčů tohoto ročníku je to, že hrají profesionální soutěže, což je úžasné. Někteří hráči své předpoklady naplnili, jiní zůstali za očekáváním. Já jsem strašně moc věřil Romanu Polomovi. Byl schopný předvádět neskutečné výkony, měl v sobě přirozený leaderschip, vnímali ho tak kluboví i reprezentační trenéři. Čekal jsem, že se dostane do nějakého top klubu, ale jeho opakovaná zranění ho dostala do situace, že musel skončit a stal se z něj hráčský agent. Já to dnes říkám i svým současným hráčům, že stát se může cokoliv a jejich kariéra může během vteřiny skončit. V tom vidím úlohu mládežnických trenérů, že musí hráče vzdělávat v tom, že se může přihodit cokoliv a z toho důvodu je dobré, aby hráči studovali, a aby získali širší světový rozhled. Není dobré mít fokus upřený pouze na fotbal.

Do povědomí širší fotbalové veřejnosti jste vstoupil v momentě, kdy jste přebíral Spartu po Zdeňku Ščasném. Váhal jste nad tím, nebo na to ani nebyl prostor?

Prostor pro váhání nebyl žádný. Pan trenér Ščasný skončil sám od sebe, volba padla na mě a já neměl žádný prostor pro rozhodování, protože za pár hodin nás čekal důležitý zápas. Já v tu dobu vedl sparťanskou devatenáctku, vedli jsme ligu, hráli jsme mládežnickou Ligu mistrů a já si v tu dobu věřil, že jsem minimálně schopný ten zápas odkoučovat.

Zanedlouho vás čekal na Letné slavný Inter Milán, který jste navzdory papírovým předpokladům dokázali porazit. Lepší nástup do funkce být ani nemohl, ne?

(směje se) S Interem to byl nádherný zápas, mám ho dodnes v hlavě minutu po minutě. Pamatuji si nádherné góly Vency Kadlece, byli tam skvělí fanoušci a celkově to byl úchvatný zápas. Po utkání jsem si říkal wow, co já tu vlastně dělám. Celý ten úspěch šel za hráči a mají za to u mě obrovský respekt. Já jen stál vedle za čárou a koučoval.

I přesto jste v trenérském křesle nevydržel příliš dlouho. Mrzí vás to zpětně?

V jakémkoliv angažmá chcete zůstat co nejdéle, ale tenkrát se sešlo více různých okolností. Neměl jsem v tu dobu ještě licenci, s Tomášem Požárem jsme museli fungovat v trenérské pozici společně. Jasně, člověk potom přemýšlí, proč to nevyšlo, ale vždy je důležité se dívat dopředu. Už je to za mnou a chci udělat všechno pro to, abych se jednou na lavičku Sparty vrátil.

Za dalším ligovým angažmá jste po nějaké době vyrazil do Liberce. V čem se tamní prostředí nejvíce liší od toho sparťanského?

Sparta je v rámci České republiky obrovský klub, naopak Liberec je spíše domácím klubem, kde mají skvěle nastavenou hráčskou kabinu. Všichni chtějí pracovat a udělat naprosté maximum pro výsledek. Celkově se tyto dva světy nedají příliš srovnávat. Ale Liberec je skvělý tým, každý rok musí skládat velkou část kádru, ale většina hráčů tam má výborné morálně volní vlastnosti a na hřišti odvedou vždy sto procent, i když se jim občas nedaří.

Do angažmá v Ružomberoku jste si přivedl i některé sparťanské hráče, které jste znal z minulosti a dovedl jste tým až ke třetímu místu v lize. Poté jste ale na vlastní žádost odešel. Jaké vás k tomu vedly důvody?

Z mého pohledu byla tato trenérská štace na Slovensku velice úspěšná. Skončili jsme třetí a dostali se do evropských pohárů. Ten rok byl krásný, působil jsem v Ružomberoku s Jirkou Jarošíkem a Panaiatisem Kutsalasem a vzpomínám na to strašně rád. Po sezoně jsme si ale společně vyhodnotili, že naše další působení v klubu ukončíme, protože jsme neměli podporu vedení v tom, posouvat klub dál. Měli jsme ambici jít stále výš a výš, ale zjistili jsme, že to tak snadné nebude. Mělo dojít k prodeji stěžejních hráčů, které bychom nahradili pouze hráči z juniorky a z toho důvodu jsme zvolili návrat do Čech.

Po působení na Slovensku jste dostal nabídku na trénování reprezentačního týmu U18. Řešil jste v tu dobu i jiné zajímavé nabídky?

Měl jsem nabídky ze zahraničí i českých klubů, ale vyhodnotil jsem si, že pro mě osobně bude lepší se vrátit zpátky k mládeži. Měl jsem malé děti, chtěl jsem být s nimi, vidět, jak rostou a proto jsem upozadil své ambice a vzal jsem nabídku fotbalové asociace. Práce s mladými mě obrovsky naplňuje, baví a těší mě.

Fotbalový svět se vyvíjí především do rychlosti a dynamiky. Existuje něco, čeho se mladým českým hráčům nedostává a naopak něco v čem hráče z ostatních zemí převyšují?

Myslím si, že v práci s mládeží jsme fakt dobří. Možná v tom celospolečenském pohledu působí nějakou roli ta naše česká povaha v tom, že si příliš nevěříme a zdůrazňujeme spíše negativa. Já to takto nevidím. Naši trenéři v klubech vychovávají kvalitní hráče, kteří jsou konkurence schopní ve vztahu k evropským týmům. My dlouhodobě umíme vytvořit dobrý tým, máme v sobě takovou tu týmovost a někdy umíme být „vyčůraní“. Schází nám rychlostí dispozice, ale jsme Středoevropané a nikdy nebudeme extrémně rychlí. Mládežnický fotbal je u nás skvělí, je samozřejmě neustále co zlepšovat, ale nemám o nás strach.

Máte v zahraničí nějaké své vzory? Popřípadě berete si inspiraci pro svou práci z některých zahraničních trenérských škol?

Když sleduji fotbal, beru si od slavných trenérů jen určité věci. Líbí se mi Diego Simeone v Atlétiku Madrid, jakým způsobem má zvládnutou defenzivu. Líbí se mi Pepp Guardiola, jakým způsobem má zvládnutou ofenzivu. Líbí se mi Kloppův rychlý protiútok. Od každého trenéra je možné si vzít nějaké věci a poté je aplikovat do vlastních utkání a tréninků.

Jaký je hlavní rozdíl práce s mládeží, mladými reprezentanty a s dospělými hráči?

Je to naprosto odlišný sport. Je to především ve způsobu komunikace. Mladí hráči takzvaně „hoří“ pro to, aby byli úspěšní a komunikace s nimi je z toho pohledu snazší. Se staršími hráči například na sklonku kariéry se musí naopak hovořit úplně jinak, tam je to především o motivaci, což bývá občas složité.

Měl jste jedinečnou možnost složit narychlo “náhradní” reprezentační tým a nastoupit s ním proti Skotsku v Lize národů. O jak složitý úkol šlo?

Bylo zajímavé, rychlé a dynamické, co se za pár hodin událo, stalo a bylo až neuvěřitelné, jakým způsobem to poté byli schopni hráči odehrát. Jediné, co mě zpětně mrzí je, že jsme neudělali lepší výsledek, protože hráči, co byli na hřišti si to zasloužili. Do dneška na to vzpomínám s lehkým úsměvem, co se tenkrát odehrálo. Bylo to samozřejmě vynucené okolnostmi, ale mám na to dobré vzpomínky.

Cítil jste v zápase se Skotskem zodpovědnost, nebo naopak jste k zápasu přistupoval, že není co ztratit a je to nejen pro některé hráče, ale i pro Vás šance se ukázat?

Já jsem to vůbec nebral tak, že nemám co ztratit. Šlo ztratit strašně moc. Spíš jsem to bral jako obrovskou zodpovědnost vůči českému fotbalovému národu. Nesměli jsme tohle pokazit, protože to si lidé, kteří působí ve fotbale, nezaslouží. A přesně takhle to přijali kluci, kteří do Olomouce přijeli, ať už zápas odehráli, nebo jen seděli na lavičce. Doufám, že tento přístup byl z našeho týmu cítit. Myslím, že následné ohlasy na náš výkon a podpora veřejnosti toho byly důkazem. To mě strašně uspokojilo.

Po zápase se Skotskem jste prohlásil, že je česká nejvyšší fotbalová soutěž často až zbytečně podceňovaná. Rozvedl byste tuto myšlenku?

Přijde mi, že si naší ligu pořád sami sobě zbytečně haníme. Česká liga je opravdu kvalitní soutěž, jsou tu skvělé zápasy. Jasně, jsou tu zápasy, které tak pohledné nejsou, ale tak tomu je ve všech ligách na světě. Můžeme se například podívat na naše zástupce v Evropě, v UEFA tabulkách máme spousty bodů a jsme schopni odehrát kvalitní zápasy s kýmkoliv. To jsou za mě ukazatele toho, že máme dobrou soutěž a že jsme schopni do ní vychovat kvalitní fotbalisty. Česká liga je dle mého názoru hodně podceňovanou soutěží a důkazem toho je, že celá řada zahraničních hráčů i trenérů, kteří do ní přišli, tak ji nezvládli. Proto musíme mít respekt před všemi hráči a trenéry, kteří v ní působí.

Lákalo by vás vést národní tým v budoucnu i nastálo?

Hlavním trenérem reprezentačního A-týmu musí být někdo, kdo má za sebou spoustu odtrénovaných let v první lize a měl by být vzorem pro všechny trenéry. Rozhodně to není moje momentální ambice. Mám před sebou ještě spoustu práce na hřišti, abych si mohl někdy v budoucnu říct, že bych chtěl být trenérem národního týmu. V tuhle chvíli to ale nepřipadá v úvahu.

Co pro Vás znamená gól?

Gól je pro mě emoce, která prolétne vzduchem, prolétne do fanoušků, prolétne do lavičky, je to něco neopakovatelného a něco, co je strašně hezké.

Co pro Vás znamená fotbal?

Fotbal je pro mě celý můj život a bez fotbalu si nedokážu představit jediný den. Fotbal je fenomén. Vážím si, že můžu být jeho součástí.

Další příběhy

Vladimír Táborský

Bezvadně mi to skočilo a já míč napálil tak, že zapadl pod břevno

Za áčko Sparty nastoupil poprvé proti Bohemians na Slavii, zahrál si i za Duklu. Expert na pražská derby Vladimír Táborský, někdejší obránce a reprezentant, zažil také ligový triumf – jako hráč i trenér. „Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc vážím? Vždycky se říká, že nejvíc je národní mužstvo – lvíček. Já jsem za něj sice hrál, ale bohužel jsem se nedostal na mistrovství světa v roce 1970. Těsně před tím jsem byl na operaci s kolenem a nemohl jsem do Mexika jet,“ lituje Táborský.