"Fotbal je moje práce, která mě baví a v které vidím velký smysl. Hlavně mě na tom baví to, že zajímá tolik lidí," říká obránce Dukly Jakub Podaný.

V kolika letech, kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v šesti letech, kdy můj strejda hrál fotbal na profesionální úrovni, hrál například na Spartě nebo v Žižkove, a my se občas s tátou chodili na něj dívat.Takže od mala jsem byl vlastně v kontaktu s míčem. Když jsem potom šel do první třídy, tak jsem tátovi říkal, že bych rád začal hrát fotbal pravidelně. Tak mě táta přivedl na Zličín…

Jak vzpomínáte na ten svůj první kontakt s fotbalem?

Vybavím si ty strejdovy zápasy na Viktorce Žižkov, to jsou takové moje první fotbalové útržky. Vím, že jsem na něj vždycky strašně volal a chtěl jsem, aby na se na mě podíval nebo mi zamával (úsměv). V pozdějším věku jsem pak zjistil, že na to hráč na hřiště opravdu nemá čas.

Na jakých pozicích jste v mládí nastupoval a jak vám šlo střílení gólů?

Mě to vždycky táhlo dopředu. V těch nejmenších letech stejně každý běhal za míčem a moc si ty pozice nedržel. Já jsem byl docela rychlý a uvědomil jsem si, že je lepší vyčkat u toho chumlu hráčů, až ten míč propadne a pak jsem s ním utíkal sám na bránu. Takže to jsem dával gólů opravdu hodně a to mi zůstalo až do dospělosti (smích).

Vzpomenete si na první či nějaký jiný gól z mládí?

Některé góly ze Zličína si pomatuji. Vždycky když to hořelo, tak mi kluci dali míč, ať to zkusím prokličkovat a dát gól. Mám takový útržek, jak jsem si zasekl obránce a pak jsem propálil brankáře.

Kudy vedla vaše cesta do první české ligy?

Ve Zličíně jsem byl šest let, a pak mi přišla nabídka ze Sparty, od klubu, kterému jsem vždycky fandil, takže se to nedalo odmítnout.

Jak vám to šlo ve Spartě?

Nebylo to úplně ideální, byl jsem několikrát zraněný, takže jsem často nehrál. Prošel jsem si několika hostováním, to poslední bylo na Kladně, kde se mi dařilo, byl jsem nejlepší střelec. Tak si mě poté vytáhli do béčka Sparty a tam už jsem začal hrát profesionálně.

Jak vzpomínáte na váš ligový debut?

Bylo to za Bohemku Střížkov proti Olomouci na Strahově. To půlroční angažmá si pamatuji, bylo to takové moje první oťukávání s ligou, získával jsem teprve zkušenosti a zjišťoval, jak to ve fotbale chodí.

Vybavíte si váš první ligový gól?

Ten si vybavuji dost živě, bylo to za Spartu na Jablonci, kdy jsem hrál levého záložníka. Byl tam faul na půli hřiště a měli jsme standartku, kterou rozehrával nejkreativnější hráč v lize Marek Matějovský. Před rozehrávkou jsme na sebe mrkli, Marek mi tam poslal kolmici za obranu, já přesprintoval obránce a poslal míč po zemi podél gólmana. Nevěděl jsem jak to slavit, běžel jsem akorát ke střídačkám, měl jsem z toho velkou radost.

Jak vzpomínáte na vaše angažmá ve Spartě?

Sparta mi dala v podstatě všechno, co jsem se ve fotbale naučil. Od 12 let jsem tam působil, bude to vždycky klub, který bude u mě hrát prim. Zažil jsem tam spoustu krásných zápasů a hlavně jsem tam nasbíral spoustu zkušeností. Sparta mi navždycky zůstane v srdci.

Před ochodem do Řecka jste si zahrál za Senici, byl jste také v Sigmě a Teplicích. Jak vzpomínáte na tyto kluby?

Senice byla moje první zahraniční angažmá, odehrál jsem tam nějakých 10 zápasů, navazovalo to na to mé hostování ve Střížkově. Byla to pro mě velká zkušenost, protože jsem byl takhle poprvé mimo domov. Pak v Sigmě jsme dosáhli skvělého úspěchu, vyhráli jsme český pohár. Šel jsem do Sigmy na půlroční výpomoc ní v prostředku sezóny, kdy jsme se Spartou vedli ligu asi o 9 bodů. Škoda, že toSparta nedotáhla k tomu titulu. Bylo by fajn mít double ze dvou různých klubů (úsměv). Do Teplic jsem šel také na výpomoc se záchranou, nakonec se to podařilo, ale by to těžké…

Poté jste strávil rok v Řecku. Jaké to tam bylo?

Byla to skvělá zkušenost. AEL Kallonis byl nováčkem ligy. Ani nevím, jak mě vyskautovali, ale dostal jsem se tam. Bylo to na řeckém ostrove Lesbos, život tam byl nádherný. V létě jsme sice měli tréninky kvůli vedru strašně brzo. Vždycky jsem si užíval tu ranní cestu autem podél pláže s vycházejícím slunce. Po tréninku jsem si koupil jejich prvotřídní kafé a tou stejnou cestou jsem mířil zase k domu, kde na mě čekal bazén. Bohužel na mě čekala ještě potom druhá fáze tréninku (smích). Byl to opravdu krásný fotbalový život, strašně jsem si to tam užíval.

Po Řecku jste zamířil dokonce až do Indie…

Tam to byla úplně jiná úroveň fotbalu, než jsem byl zvyklý. Vymysleli tam velký projekt a měli s místní soutěží velké plány. Já už neměl moc na výběr, protože evropské trhy byly zavřené. A když mi donesly ty prospekty k tomu, jak to tam bude vypadat, jací tam budou hráči, tak se mi to samozřejmě zalíbilo a kývnul jsem na to. Nejsem žádný extra dobrodruh, ale přišlo mi fajn si v rámci kariéry vyzkoušet i takové exotické angažmá.

A jaká byla realita po přestupu?

Fotbalově to bylo opravdu skvělé i mediálně to bylo strašně sledované. Mě se tam podařil největší úspěch kariéry, vyhráli jsme tam titul, na každý domácí zápas chodilo 55 000 diváků. Tam jsem si taky zažil opravdu velké zápasy. Na finále se TV obrazovkách dívalo přes 410 miliónů lidí, to je neskutečné číslo. Vyhráli jsme 1:0 po gólu v 90. minutě, kdy jsem z rohu asistoval našemu nejmenšímu hráči se 166 cm, který hlavou zavěsil přes Davida Jamese. A my se tak stali prvními šampióny nového projektu Indian Super League. Na Indii nikdy nezapomenu, to jsem si jistý. Pro mě samotného je to tak zajímavý příběh, že si stále rád sednu k fotkám nebo k blogu, který jsem tam psal, a vzpomínám na to, co jsem tam zažil, to bylo opravdu nádherné angažmá.

A jaké to bylo v Indii po životní stránce?

My jsme měli smluvně zavázáno, že o nás bude perfektně postaráno. Pokaždé jsme měli 5* hotel a podobně. Hráli jsme zápasy co 3 dny, takže vše muselo být dobře naplánováno a ani jsem neměl moc času nazbyt. Bylo tam také hodně marketingových aktivit okolo. Párkrát jsme ale se spoluhráči ze Španělska vyjeli na výlet, třeba na Taj Mahal. Ale většinou to byl takový hotelový život.

Byl ten přesun do Indie z Evropy velký extrém?

Pro mě byl. Hlavně to počasí. Navíc jsem přišel z Řecka, kde bylo 35 stupňů akorát dvě měsíce. V tom byla Indie totálně rozdílná a já jsem se s těmi vedry vyrovnával asi nejhůře v týmu. Když jsem běhal v posilovně, tak jsem měl snad nejlepší fyzičku v kariéře, ale když jsem vylezl ven, tak za pět minut bylo po mně. To mi trvalo asi měsíc, než jsem si na to zvykl. Postupem času pak venkovní teplota klesla, ale tak na takových 37 stupňů (smích).

Zpátky k fotbalu. Jak vzpomínáte na váš první zápas v EL proti Palermu?

To byl další nezapomenutelný zápas. Já jsem se vlastně dostal do áčka Sparty a měl jsem možnost tam trénovat. Martin Zeman a Láďa Krejčí měli zdravotní problémy a já byl na ten zápas v nominaci, což už tak pro mě bylo skvělé, protože jsem vždy toužil se ve Spartě dostat alespoň na lavičku. Před zápasem koukám na tabuli se standartkami a tam bylo napsáno Pod. Tak jsem si říkal, kdo by to tak mohl být. Pak za mnou přišel kamarád Třešňák a říká: ty vole, ty hraješ! A já ty vole, já hraju! (smích). Ten zápas jsem si strašně užil, prakticky jsem neměl co zkazit. Vyhráli jsme 3:2 a pro mě to byl snový týden. V dalším zápase jsem asistoval Bonymu na gól v derby proti Slavii.

Hráčem Dukly jste už třetí sezonu. Jak vnímáte tento klub?

Přišel jsem ze Slovanu Bratislavu. Jsem v Praze, takže pro mě je to super. Každou sezónu se snažíme dosáhnout svých cílů. Letos se nám moc nedaří, ale věřím, že se to zlepší a posuneme se tabulkou nahoru.

Jaký gól, který jste vstřelil, považujete za nejhezčí?

Rád kopu trestné kopy, takže jsem ji několik krásných v kariéře dal. Pamatuji si teď gól za Duklu proti Hradci, vyhrál myslím i nějakou anketu o nejhezčí gól roku. Vzpomínám taky na gól v Indii, kdy mi to spoluhráč nacentroval a mě to vyšlo krásně do běhu a trefil jsem to pod břevno.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená radost a pomoc týmu. Já ale stejně jako gól si cením asistencí, mám z obou věcí obou radost, protože v obou případech znamená gól pro náš tým.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal byl dříve můj koníček, teď je mojí prací, která mě baví a ve které vidím smysl. Hlavně mě baví, že to zajímá tolik lidí. A hlavně ty těmi svými kroky můžeš spoustu lidí ovlivňovat. Ať už pozitivně nebo negativně, ale fotbal prostě přináší emoce a já jsem rád, když i já mohu přinést zejména ty pozitivní emoce a přinést lidem tu radost z fotbalu.