Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Libor Kozák

Libor Kozák: Po deseti letech venku mě to táhlo domů

Jako velmi mladý přestoupil do římského Lazia, byl u rozlučky Pavla Nedvěda, stal se nejlepším střelcem Evropské ligy a zahrál si Premier League. Kariéru Libora Kozáka ale také v mnohém přibrzdila vážná zranění, díky kterým přišel o několik let fotbalového života. Nyní se vrátil zpět do vlasti a pokouší se dotáhnout Liberec do pohárové Evropy.

V kolika letech, kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

Kariéru jsem začal v šesti letech. Pocházím z Brumovic, vesnice kousek od Opavy. Můj nejlepší kamarád mě vzal na hřiště místního klubu a už jsem na něm zůstal.

Jak vzpomínáte na Opavu, kde jste se přes mládežnické celky probojoval až do A-týmu, který hrál druhou ligu?

Celá ta cesta do dospělého fotbalu byla příjemná, prostě jsem se bavil fotbalem. Jako dítě člověk nepřemýšlí, že by se třeba jednou mohl fotbalem živit. Trávil jsem veškerý čas venku na hřišti a i díky tomu to dětství bylo zábavnější.

Vybavíte si třeba 1. gól, který jste vstřelil za muže Opavy?

Ten si pamatuji moc dobře. Zavolali mi týden před zápasem, že s nimi pojedu na Žižkov, který byl v té době na prvním místě. Nastoupil jsem v základu a hned asi v 5. minutě jsem dal gól a zápas skončil 1:1. Byl to můj první gól v profesionálním fotbale a v tu dobu jsem si začal uvědomovat, že bych se jednou tím fotbalem mohl živit.

Z druhé ligy jste přestoupil rovnou do italské Serie A do Lazia Řím, což v té době byla opravdu unikátní záležitost, vybavíte si, jak ten přestup probíhal?

Bylo to hodně rychlé. Přišel za mnou manažer Opavy Pavel Hadamczik a řekl mi, že za tři dny letím do Říma (úsměv). Alespoň jsem neměl čas nad tím moc přemýšlet. Byl jsem strašně mladý, trošku jsem se toho bál. Byla to pro mě obrovská škola, jak fotbalová, tak osobní, ale jsem rád, že jsem do toho šel, určitě toho nelituju.

Jaké byly začátky pro tak mladého kluka ve světovém klubu jako Lazio Řím?

Bylo to opravdu těžké. Od lidí slyšíte, že to bude složité, ale až tam opravdu zjistíte jak těžké to je. První půlrok byl hodně náročný, často jsem měl myšlenky na návrat domů. Ale vydržel jsem to, byl jsem trpělivý a pak jsem byl za to odměněn.

Určitě si vzpomenete na svůj první start v Serii A, který byl dost speciální…

Bylo to ještě na starém stadionu Juventusu a Pavel Nedvěd se zrovna v tom zápase loučil s kariérou. Pro mě to byl neskutečný zážitek. Když jsem nastupoval, měl jsem husí kůži. V té chvíli jsem poznal, co pro ně Pavel Nedvěd znamenal. My jsme ten zápas sice prohráli, ale i tak jsem byl po něm šťastný, že jsem zažil takovou premiéru.

Vzpomenete si na svůj první gól v Serii A?

Byl hodně jednoduchý, ale strašně důležitý. Bylo to na Fiorentině, nastoupil jsem asi v 60. minutě za stavu 1:1 a asi za deset minut vstřelil vítězný gól. Byl to taková doťukávačka do brány, ale slavil jsem to, jak kdybych to trefil do šibenice z 30 metrů, oběhl jsem celý stadion. (úsměv)

V sezóně 12/13 jste se stal dokonce nejlepším střelcem Evropské ligy, jak na to vzpomínáte a jak si toho vážíte?

Na Evropskou ligu vzpomínám jenom pozitivně. Každý rok jsme jí s Laziem hráli. Pravidelně jsem v ní nastupoval a každý rok jsem vstřelil okolo pěti gólů. Ten poslední ročník mi vyšel nejlépe, kdy mi to střílelo. Prostě mě to bavilo hrát ve čtvrtek večer. (úsměv) Určitě jsem tím sobě hodně pomohl i svému jménu. I díky tomu jsem měl spoustu nabídek z Evropy.

Ve stejné sezóně jste vyhráli italský pohár, tak jak na tu jízdu v něm vzpomínáte?

Bylo to krásné, hlavně vzpomínám na to finále proti AS Řím, tedy velké derby, největší v Itálii. Ta nenávist je tam velká. My jsme v tom finále vstřelili gól v nějaké 75. minutě a do dnes v každém derby proti AS fanoušci Lazia v této minutě oslavují. (úsměv). Bylo to velké vítězství, oslavy byly obrovské. Zatím je to můj největší týmový úspěch.

V té době už jste měl za sebou premiéru v reprezentačním áčku, co pro vás znamenalo reprezentovat?

Reprezentovat českou republiku je maximum, velká pocta. Pro mě to znamenal pomyslný vrchol mé kariéry. Byl jsem pyšný, když při nástupu hrála česká hymna. Dodnes si vzpomínám na první sraz a na první zápasy.

Vybavíte si i oba ty góly, které jste za českou reprezentaci vstřelil?

Ten první si vybavím určitě, protože to bylo v Itálii na stadionu Juventusu, kde jsme hráli kvalifikaci na Mistrovství světa, a prostřelil jsem brankáře Buffona. To bylo v době, kdy jsem přestupoval do Anglie a byl jsem na svém vrcholu. Druhý gól jsem pak dal hned Bulharsku v přáteláku. Těch gólů mohlo být více, ale jsem rád, že jsem mohl Česko reprezentovat, vzpomínám na to strašně rád.

Zmínil jste přestup do Anglie, tak jak vzpomínáš na angažmá v Aston Ville?

Má to dvě strany. První rok byl super, už jsem byl zkušenější, takže všechno bylo jednodušší. Pravidelně jsem nastupoval v Premier League, hned v druhém zápase dal gól, opravdu jsem si to angažmá užíval. Pak je tu ta druhá část, kdy jsem byl vážně zraněný a tři roky jsem nehrál.

A co váš první gól v Premiere league?

Vybavím si ho moc dobře. Měl jsem to štěstí, že ty mé první góly byly opravdu rychlé a důležité, protože znamenaly body. Tenhle jsem dal v Norwichi, kde jsme vyhráli 1:0. Nastoupil jsem asi ve 20. minutě za zraněného Bentekeho a asi za pět minut jsem dal gól.

Zranění ovlivnilo vaší kariéru, přes italskou Serii B, jste se vrátil do České ligy, co vás k tomu vedlo?

Takový pomyslný restart. Zkoušel jsem to v druhé italské lize, ale moc se mi tam nevedlo. Chtěl jsem si vyzkoušet angažmá doma, kde jsem nebyl deset let a táhlo mě to tady.

Vlastně až v roce 2019 jste poprvé nastoupil v první české lize, tak jak hodnotíte ten návrat?

Návrat beru pozitivně, přijetí a adaptace v kabině byla výborná. Pravidelně hraju a střílím góly, což je strašně důležité. Potom zranění se konečně cítím výborně, jak fyzicky, tak i psychicky. Když je člověk v pohodě, tak mu to pak hraje samo.

Na které období ve své kariéře nejraději vzpomínáte?

Mám takové dvě oblíbené období. Jedno, když jsem přestupoval do Anglie, hrál za reprezentaci a byl na tom svém vrcholu, kdy jsem si fotbal nejvíce užíval a cítil se nejlépe. A druhé období prožívám teď, kdy se mi daří a potom zranění jsem se vrátil na hřiště.

Jaké máte před sebou cíle, kterých byste chtěl ještě ve fotbale dosáhnout?

Cíle mám, ale nechávám si je pro sebe. Nejsou nijak přehnané, jdu krůček po krůčku, zápas od zápasu, a cíle si stavím průběžně. Teď je pro mě nejdůležitější, že si ten fotbal zase užívám a jsem zdravý. Samozřejmě budu rád, když ta kariérní křivka půjde zase nahoru, ale nemyslím na to. Teď jsem ve Slovanu, a chtěl bych společně se spoluhráči něčeho dosáhnout.

Který svůj gól považujete za nejkrásnější a který za nejdůležitější?

Rád vzpomínám na ty své první góly, protože mému týmu přinesly body. Vlastně první nedůležitý gól jsem dal až ve Slovanu, kdy jsem zvyšoval s Příbramí na 4:0 (smích). Nejhezčí gól… no pár hezkých jsem jich dal, ale těžké vybrat jen jeden (smích). Z každého gólu mám ale radost, ať už je to dorážka do prázdné nebo střela z dálky či přelobování gólmana.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená maximum, dokončení práce celého týmu. Pro mě jako útočníka, je to nejvyšší meta. Jsem na hřišti od toho, abych ty góly dával. Branky jsou kořením fotbalu.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená životní styl. Je to něco, co dělám už odmala a vše se točí kolem něj.

Další příběhy

Luděk Stracený

Halfvolejem jsem trefil šibenici

Dvakrát se Spartou vyhrál titul (1998 a 1999) a dodnes říká: „Bez fotbalu bych nemohl žít. Navíc ve Spartě, to je pro mě nejkrásnější pocit.“ Někdejší záložník a útočník Luděk Stracený si dobře vybavuje i první gól, který dal doma proti Drnovicím. „Trefil jsem halfvolejem šibenici. Byl to takový můj normální gól,“ smál se hráč, jenž si vyzkoušel i jeden zápas za českou reprezentaci. Ta branka pro něj byla tehdy srdeční záležitostí, věnoval ji těžce nemocnému tatínkovi…