Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Pavel Vrba

Fotbal mi dal naprosto všechno

Pavel Vrba se řadí mezi nejznámější české trenéry nového tisíciletí. Ve výčtu jeho úspěchů nalezneme mistrovské tituly ze Slovenska i Česka, úspěšná tažení evropskými poháry a postup s národním týmem na mistrovství Evropy. Na svou bohatou dosavadní kariéru vzpomínal v tradičním medailonku.

Kdo Vás přivedl k fotbalu?

Kdysi dávno se fotbal hrával na každém plácku před domem. V Přerově, kde jsem vyrůstal, jsem měl spoustu kamarádů a jeden z nich začal chodit do fotbalového klubu. Já jsem se k němu ještě s dalšími kluky přidal. Samozřejmě i rodiče se starali, ale byl to hlavně kamarádský způsob přijetí do fotbalu.

Vzpomenete si na váš první gól v mládežnickém fotbale?

Vzpomínám si na to, jak jsem začínal v mladších žácích v Přerově a hráli jsme zápasy v okolí. Pamatuji si první zápasy, stadiony i soupeře. Nejtěžším soupeřem bývala vždy Olomouc, ale na první gól si nepamatuji.

Věřil jste tehdy, že byste se stal profesionálním hráčem?

Tehdy ne. O fotbalové kariéře jsem nepřemýšlel. Díval jsem se na televizi, na ligové zápasy a snil jsem až ve dvanácti, patnácti letech, že bych chtěl hrát fotbal na profesionální úrovni. Poté jsem se posunul do Ostravy, kde už to bylo trochu jiné. V začátcích je to hlavně zábava s partou kluků, která se schází třikrát do týdne a v sobotu jede hrát zápas. Z tohoto pohledu to byla v tomto věku obrovská zábava a mně to přineslo osobně spoustu přátelství. Bylo to takové to dětské naplnění, které se splnilo.

Proč to tehdy s profesionální kariérou tak úplně nevyšlo, jaké byly důvody?

Měl jsem trochu zdravotní problémy. Ve dvaceti letech jsem měl úraz kolene. Tenkrát to bylo trochu jinak než dnes. V tehdejší druhé lize, i když všichni říkali, že to je amatérský fotbal, to byl fotbal profesionální jako je dnes. Byli jsme pracovně vedení urůzných podniků, kam jsme chodili dvakrát za měsíc, a to pro zálohu a pro výplatu. Celkově to bylo trochu jinak, než se povídalo. Samozřejmě vrcholem byla první liga. Hrál jsem tenkrát v Havířově, kde jsem byl spokojený a ani se mi odtamtud nechtělo. Podmínky tam byly mimořádné, a i když nějaká nabídka z ligy byla, nebylo to takové, abych Havířov opustil. Nestěžuji si, měl jsem se dobře.

Kdy vás poprvé napadla myšlenka, že byste se vydal na dráhu trenéra?

Přiznám se, že mě spíše donutilo zranění, protože v jednatřiceti letech jsem měl dalšítěžký úraz kolene, což mi víceméně fotbalovou kariéru ukončilo a už jsem přemýšlel, co budu dělat dál. Bylo to v té době složitější, ale naštěstí jsem dostal nabídku z Baníku Ostrava jít pracovat k mládeži, což byly takové moje první krůčky u sedmi-až osmiletých kluků. Začátky byly zajímavé a postupnými kroky jsem se posouval dál. V té době už jsem spíše snil o profesionální kariéře trenéra. Tím, že děláte fotbal od patnácti let, chcete dělat, co vás baví, chcete dělat to, co si myslíte, že umíte, než abyste začínali v pětatřiceti někde úplně jinde.

Svou trenérskou kariéru jste začal ve stejném klubu, kde jste dosud hrál, v Přerově. Jak vás před tím spoluhráči a posléze svěřenci přijali jako trenéra?
Já jsem tam ukončoval moji fotbalovou kariéru a zdravotní problémy to urychlily. Měl jsem trenérské vzdělání, které jsem si postupně dodělával, takže jsem splňoval podmínky, které tenkrát byly nutné pro trénování dospělých. V Přerově jsem začínal přípravkami, žáky a nakonec jsem skončil u A-mužstva. Z tohoto pohledu to byla krátká epizoda. Následně jsem dostal nabídku z Baníku. Šlo o postupné poznávání toho, jak to doopravdy funguje, jak v mládeži, tak u dospělých. Za start své trenérské kariéry beru až angažmá v Baníku Ostrava, kde to mělo ty správné parametry a kde jsem se posouval věkovými kategoriemi.

V Baníku Ostrava jste u prvního týmu nejprve působil jako asistent. Vzpomínáte si na moment, kdy jste se dočasně stal hlavním koučem?

„Vzpomínám. Bylo to na Slavii a tuším, že jsme prohráli 0:7, byl to takový divoký výsledek. Do konce sezony zbývalo posledních 5 kol, klub odvolal Ericha Cviertnu a nikdo v Ostravě nepřemýšlel, že by angažovali někoho z venku. Takže jsem dostal šanci já. Na tento zápas si vzpomínám moc dobře, protože jsme dostali hodně gólů, ale o to víc mě těšilo, že v dalších čtyřech zápasech jsme neprohráli. Bylo to zajímavé a spíše si vzpomínám na další sezonu, kdy jsme vyhráli titul s Františkem Komňackým, kterému jsem dělal asistenta. To byl skvělý rok baníkovského fotbalu.“

Co tenkrát do sebe tak fantasticky zapadlo, že jste mohli oslavit titul?

„Byl tam hodně zajímavý kádr, zajímaví hráči. Heinz, Látal, Bolf, Čížek a tak bych mohl jmenovat dál. Přišel František Komňacký, který dle mého názoru mužstvo hodně pozvedl především psychicky. Vydařil se nám i vstup do soutěže. Tuším, že jsme na podzim ani jednou neprohráli a měli jsme úžasnou sérii, která nám zajistila bodový rozestup před ostatními soupeři. Nejpodstatnější ale bylo skvělé ostravské publikum. Chodilo víc a víc lidí a atmosféra na Bazalech byla úžasná. Jak se vždy říkalo, když hrajete proti těžkým soupeřům, prohráváte 0:1, jen co přijdete na stadion. V Ostravě mi to tak přesně připadalo, protože to bylo něco úžasného. Sešla se spoustu věcí, díky kterým se titul vyhrál, byla to úžasná sezóna.“

Vaše další kroky vedly na Slovensko, kde jste se etabloval jako velmi úspěšný kouč. Jaké důvody Vás tehdy vedly k našim východním sousedům?

S Baníkem jsem zažíval úžasné období, ale zažil jsem i obrovské zklamání, protože po zisku titulu mi vedení neprodloužilo smlouvu, což jsem do dneška nepochopil a nikdo mi to nevysvětlil. Prostě se tak rozhodli a pro moji fotbalovou kariéru to ve výsledku bylo možná i dobře.

Vstoupil jsem na Slovensko, když jsem dostal nabídku z Púchova a mohl jsem si tam oťukat fotbal jako hlavní trenér. Samozřejmě Púchov byl něco jiného než Ostrava, ať už v počtu obyvatel, stadionem a tak dále. V součtu to ale bylo úžasné angažmá, které mě posunulo o kategorii výš, do Žiliny. Celkově jsem rád, že jsem si touto zkouškou prošel.

Do Čech jste se vrátil na podzim 2008 a přebíral jste Viktorii Plzeň. Cítil jste už tehdy, ten potenciál týmu, který jste v následujících letech úspěšně rozvinul?

„Měl jsem nejprve schůzku s panem Šádkem a panem Myslivečkem, na které jsme se bavili o vedení klubu. Tenkrát byl majitelem pan Kříž a tuším, že na podzim přivedli osm nebo devět hráčů ze Sparty. Byl to velký zásah do kádru a začátek soutěže jim úplně nevyšel. Chtěli udělat nějakou změnu, takže se ozvali mně. Sám jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu, ale když jsem viděl kádr, říkal jsem si, že to nemusí být špatné angažmá. Potenciál v tom mužstvu byl jiný než umístění, na kterém byli, takže jsem věřil, že Plzeň může být v klidnějších vodách, než aby hrála o sestup. Kádr, který se tenkrát vybudoval v době, kdy jsem tam ještě nepůsobil, byl poté základem úspěšného týmu, který měl v dalších letech skvělé výsledky.

Na které utkání z plzeňské éry vzpomínáte nejraději?

Máte období, kdy hrajete o tituly a zažíváte fantastickou atmosféru, která panovala i v Plzni. Těch zápasů je spousta, jak v lize, tak v Evropských pohárech. První pohárové utkání bylo v Turecku, kde jsme nepostoupili přes Besiktas. Dokonce jsme odvetné utkání museli hrát na Spartě, protože plzeňský stadion tehdy nesplňoval parametry evropských pohárů. Existují zápasy, na které si vzpomenete, ale na Plzeň vzpomínám hlavně kvůli tomu, že jsme tam zažili takových zápasů celou řadu a tři mistrovské tituly. Plzeň je pro mě hodně vysoko.

Českou reprezentaci jste dovedl na EURO 2016. Vnímáte svou éru u národního týmu jako úspěšnou, nebo si myslíte, že šlo s tehdejším týmem za určitých okolností dokázat víc?

Všichni jsme byli zklamaní, že jsme ze skupiny nepostoupili. Měli jsme tam Španělsko, Chorvatsko a Turecko, což byla skvělá mužstva. V kvalifikaci na EURO jsme postoupili z těžké skupiny přes Holanďany a věřili jsme, že bychom na to mohli navázat i na mistrovství. Přiznám, že to pro nás poté bylo velké zklamání, asi všichni očekávali postup. Na druhou stranu, když se podíváte na výsledky mistrovství, tak Španělé i Chorvati hráli semifinále. Skupina se ukázala jako velice těžká. Na EURO jsme jeli s tím, že minimálně postup ze skupiny zvládneme. Bohužel jsme to nezvládli a konec nastal hned po skupině.

Dá se z pohledu trenéra srovnat například atmosféra Ligy mistrů s atmosférou mistrovství Evropy?


Je to něco jiného. V klubu máte jiné pravomoci, máte větší možnost ovlivňování mužstva, pracujete s hráči každý den. Jste více při sobě než v národním mužstvu, kde se sejdete například v pondělí, ve čtvrtek hrajete, v neděli hrajete druhé utkání a po nedělním zápase se rozjedete zpět do svých klubů. Je to mnohem složitější. Hráči jsou z různých týmů a atmosféra je trochu odlišná. Všichni samozřejmě chtějí odehrát co nejlepší utkání, ale v klubu je to pevnější. Jste zaměstnanec klubu a máte za to výplatu. V národním mužstvu přijdete, potkáte se, dva dny se vzpamatováváte, protože máte za sebou dlouhou cestu a najednou vás čeká důležité utkání s Holandskem. Je to úplně jiná atmosféra. Pokud jsou výsledky u národního týmu, je to super, ale když nejsou, tak nemáte takovou sílu jako v klubu.

Kromě působení na Slovensku máte za sebou i dvě zahraniční angažmá. Nejprve v Machačkale a poté v Razgradu. Řadíte ve vašich vzpomínkách jedno z těchto dvou působení výše, než to druhé?

Věděl jsem, že Machačkala je klub, který má období, kdy je nahoře a kdy dole. Vím, že asi 3 roky před tím, než jsem přišel, skončili druzí nebo třetí a hráli evropské poháry. Bohužel v Rusku to bylo takové složitější, už jen to, že když jsme začali trénovat, měl jsem k dispozici jen deset hráčů. To mě zarazilo, říkal jsem si, že je to zvláštní. Pak se postupnými kroky kádr doplňoval, ale bylo to hodně složité a bylo vidět, že Anži už nemá takovou sílu, jako před těmi pár lety. Už to byl spíše klub, který byl na cestě dolů. Tuším, že dnes hraje třetí ligu. V té době už pomaličku upadal ze slávy a bohužel my jsme to nijak nezastavili, spíše jsme bojovali o záchranu, nakonec jsem byl po půl roce odvolaný. To angažmá bylo obtížné na cestování a na všechno kolem. Na druhou stranu poznáte Rusko a víte, že tam jsou top kluby, které mají zázemí a které mají komfort jako kluby jinde v Evropě, a pak jsou tam kluby, které fungují trochu jinak.
Co se týká Razgradu, to je top klub v Bulharsku. Má ty nejvyšší ambice. Když tam přijdete, vidíte, že veškeré zázemí je na velmi vysoké úrovni. Je to menší město, odlišné od Prahy nebo Sofie, ale ambice majitelů jsou vysoké.

Zkraje roku 2021 jste převzal pražskou Spartu. Jaké důvody vás vedly k tomu, že jste přijal nabídku nejúspěšnějšího českého klubu?

Přiznám se, že jsem nechtěl nikam pospíchat, čekal jsem na klub, který má ty nejvyšší ambice. I když jsem měl nějaké nabídky, říkal jsem si, že začnu trénovat až od léta. Najednou se ozvala Sparta. Když se vám objeví nabídka z takového klubu, mnoho času na rozmyšlenou nemáte, abyste řekl, počkejte tři měsíce, já se rozhodnu v létě. Každý trenér si přeje, aby ho oslovil takový klub. Sparta má ty nejvyšší ambice, skvělé zázemí a ambiciózního majitele, který chce z klubu vytěžit maximum. To mě oslovilo a byl to rozhodující aspekt, kvůli kterému jsem se rozhodl nabídku přijmout.

Čeho byste chtěl se Spartou dosáhnout?

To je jednoduché. Sparta čeká už x let na titul, což je pro ni strašně důležité a chtěl bych být u toho, až ho znovu vyhraje. Uvidíme, jak to bude probíhat, ale nebudu tvrdit, že jsem sem přišel, abychom skončili někde na sedmém místě. Hrajeme Evropskou ligu a máme zajímavou skupinu se zajímavými soupeři. Chceme postoupit do jarní části. Myslím, že Sparta ani jiné ambice mít nemůže.

Změnilo se v průběhu let to, jak Pavel Vrba vnímá fotbal?

Principy zůstávají stejné. Když si najdete deset let starý rozhovor, tak v něm popisuji podobné věci. Nejvíce mi pomohlo, že jsem se posouval postupnými kroky od nejmenších kluků přes starší žáky, dorostence až k áčku. To jsou kroky, které vás ovlivňují způsobem hry, který chcete hrát. Měl jsem výhodu v tom, že jsem vždy působil v klubech, které hrály o nejvyšší příčky. Pokaždé jsem s týmem chtěl být úspěšný, dominovat fotbalem, který by byl především o kvalitě a technice. Z tohoto pohledu mě nejvíce ovlivnilo, že nejdu do klubu, kde se chce ukopat výsledek jen proto, aby se zachránil v soutěži.

Pak také poznáváte různé soutěže, různé majitele a různá prostředí. I to pro mě bylo důležité, protože i když někdy angažmá nedopadlo nejlépe nebo podle mých představ, tak přesto na všechna vzpomínám rád. Například Žilina pro mě byla škola života úplně ve všem.

Přemýšlel jste někdy nad tím, čemu byste se věnoval, kdybyste se nestal trenérem?

Když jste kluk a nepřemýšlíte nad tím, že byste dělal profesionální fotbal, máte myšlenky, co budete dělat. Nevím proč, ale chtěl jsem vystudovat stavební průmyslovku, dostat se na vysokou školu a pokračovat potom jako stavař. Byl jsem ovlivněn rodiči. Podmínky byly úplně jiné, než jsou dnes, protože dříve ty možnosti byly značně omezeny. Dnes mládež přemýšlí úplně jinak, než jsme přemýšleli my. Dnes si může každý vysnít kariéru a jestli se to podaří nebo ne, záleží na spoustě jiných věcech.

Co pro Vás znamená gól?

Gól pro mě znamená, že jste 5 vteřin úplně mimo. Samozřejmě, když padne do správné sítě. Jste v euforii. Prožíváte něco, co, pokud jste na domácím stadionu, prožívá každý fanoušek, každý hráč a každý člen týmu. Je to taková pětivteřinovka, kdy nevnímáte vůbec nic a jenom jste šťastni, že se něco podařilo. Zvlášť, když jsou to góly v pravý čas a se správným výsledkem, tak je to úžasné a nepopsatelné.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená už od mládí strašně moc. V určitých letech jsem sníval, že se tím budu živit a ono se to nakonec stalo. Fotbal mi dal naprosto vše, i to, jaký dnes jsem. Od nějakých deseti let se musíte podřizovat určitým věcem a dodržovat režim. Fotbal vás vychovává do života a pokud tomu dáváte vše, tak se vám to vrací. Když něco ošidíte, ať už v životě nebo ve fotbale, tak se vám to vrací také, ale úplně opačným způsobem. Z toho pohledu si myslím, že je fotbal strašně spravedlivý.

Co byste poradil začínajícím fotbalistům?

Mladým fotbalistům bych poradil, že pokud chtějí uspět, musí se rozhodnout, jakou cestou jít. Jestli chtějí dávat fotbalu všechno a obětovat mu spoustu času. Hráči si musí uvědomit, že je to obrovská dřina a v určitém období musí jít spousta zájmů bokem a fotbalu obětovat i čas, který například někteří kamarádi věnují něčemu jinému. Pak zjistíte, že vám spousta věcí utekla, ale na druhou stranu vám fotbal může ve spoustě věcech pomáhat a zažijete příběhy, které ostatní ne. Přeju mladým klukům, aby zažívali třeba to, co prožíváme teď ve Spartě. Je spousta zápasů, kdy jsme spokojení, někdy je to holt i zklamání, které v životě bývá také, ale fotbal je tu pro všechny hodně vysoko. Fotbal děláte, protože vás baví, a protože chcete něčeho dosáhnout. Kdyby to tak nebylo, je to špatně a nemáte šanci uspět.

Další příběhy

David Lafata

Svůj nejkrásnější gól jsem dal Jablonci nůžkami

Mezi současnými střelci působí sparťanský útočník David Lafata jako zjevení. Se 199 góly vyšplhal až na dělené třetí místo v Klubu ligových kanonýrů za dávnými šutéry Bicanem a Kopeckým. Jak vzpomíná na jubilejní stý zásah? „Padl v Liberci. Děláme si v šatně srandu, že mi na ní shodou okolností přihrával Lukáš Vácha, protože se mu nepovedla rozehrávka. Díky tomu jsem šel sám na bránu,“ směje se.