Jaromír Bosák má v kolonce „odkomentováno“ spoustu výjimečných turnajů, soubojů a momentů. Sám uznávaný sportovní komentátor, jehož některé hlášky nevídaně zlidověly, nejradši vzpomíná na vítěznou bitvu nad Nizozemskem na evropském šampionátu v Portugalsku v roce 2004. „To bylo nejvíc,“ říká o památném klání Bosák.

Kdy a kde jste se začínal s fotbalem?

Mám pocit, že už snad někdy v pravěku (směje se). Ale teď vážně, začínal jsem ve Františkových Lázních, odkud pocházím. Začínal jsem tam jako žáček na škváře, potom se tam ale udělalo krásné hřiště s trávou. Byl tam krajský přebor a hráli ho hodně dobří fotbalisté, neboť nikdo nemohl utíkat ven. Navíc je to lázeňské město, kde tenkrát hodně lidí nemělo co dělat. Na fotbal tak klidně přišlo šest set diváků. Být fotbalistou tam tak nebylo úplně od věci.

Kdo vás tenkrát k fotbalu přivedl?

Já přivedl sám sebe. Jako malej jsem kopal do všeho, co leželo na cestě. Někdy v sedmi letech jsem pak našel cestu na hřiště a už tam zůstal. Pravdou ale je, že to bylo daleko předtím, než vznikala nějaká tréninková střediska. Rostli jsme tak trochu jako dříví v lese. Pár koleček, vystřelit na bránu a dejte si to na dvě... Trenéra nám dělal zrovna ten tatínek, který šel kolem do kantýny pro pivo. Ale byla to hodně příjemná doba. Bylo to fajn.

Na jaké pozici jste začínal?

Do nějakých 14 let jsem byl v roli gólmana, ale pak jsem si přerazil ruku. Ukazoval jsem tehdy bratrancům, že se ta rokle na kole přejet dá. Ale nedala... (směje se) Dostal jsem pak takovou pracovní sádru, s níž jsem mohl hrát i basket. Chytat s ní ale fakt nešlo. Tak jsem se postavil na stopera a na něm vydržel dalších 40 let.

Dařilo se vám dávat góly?

Já jsem vždycky dával góly z penalt. Kopal jsem je jako brankář i pak jako stoper. Jinak jsem střílel branky hlavně po standardkách. Vždycky jsem byl obráncem, který moc neútočí. Tým na mě spoléhal, že to vzadu odjezdím a odbojuju. Že bych si vzal balon a udělal tři kličky, to opravdu ne. Zápasy jsem musel odskluzovat. A zatímco střelci byli oslavováni, já chodil domů zbitý a krvavý. Máma nadávala, že musí zase měnit povlečení. Ale taková holt byla moje fotbalová práce.

Jak vypadala vaše fotbalová cesta z Františkových Lázní?

Já strašně nerad měním dresy. Kdybych zůstal ve Františkových Lázních, tak tam hraju asi dodnes. Ale šel jsem studovat do Prahy, kde jsme měli tělocvičné hodiny na Unionu Žižkov. Tak jsem tam začal hrát i fotbal a vytrval tam asi 15 let. Když už mě tam měli plné zuby, přesunul jsem se do Vyšehradu. Tam jsem dělal hrajícího trenéra béčka, což byla moc zajímavá zkušenost. Posledních deset let kariéry jsem pak strávil ve Strašnicích. A i když nerad měním dres, tak teď budu muset. Se Strašnicemi jsem se totiž krásně rozloučil a teď řeším, kde dokončím kariéru. Ale kdo vás bude chtít, když je vám 52 let a vaše rychlost se limitně blíží trochu trénovanějšímu hlemýždi? (směje se) Nový klub jsem chtěl každopádně hledat už v srpnu, ale měl jsem tolik práce, že jsem zatím nikoho svou nabídkou neobtěžoval. Manažeři tak byli zatím ušetřeni toho, aby přemýšleli, zda si pořídit muzeální figurku mého typu. Z časových důvodů bych ale potřeboval najít něco kolem Šestajovic, kde bydlím.

Vzpomínáte na nějaký gól své kariéry?

Gólů bylo málo, ale aspoň na ty penalty jsem byl vždycky spolehlivý. Jen mě mrzí, že tu v mém posledním mistráku za Strašnice jsem nedal. Hrozně rád ale vzpomínám na gól proti legendě Sparty i Slavie Miroslavu Stárkovi. Bylo to na Moravě za výběr televize proti tamní staré gardě. Kopal jsem pokutový kop a trefil tyčku, jenže za pět minut se písknul další. Nikdo si netroufal, tak jsem si vzal míč a tentokrát už proměnil. Z toho jsem měl velkou radost. Jinak se ale trefy z penalt zase tolik neoslavují.

Chtěl jste hrát fotbal na vrcholové úrovni?

Jako kluk jsem o tom samozřejmě přemýšlel. Ale toho talentu nebylo tolik, navíc dostat se tenkrát někam z Františkových Lázní bylo celkem složité. Dvěma mladším klukům se to ale povedlo. A to Martinu Müllerovi, který se pak dostal až do Slavie, a vůbec nejslavnějšímu hráči tam od nás - Pavlu Nedvědovi, jenž vyrostl v nedaleké Skalné. Hráli jsme na stejných škvárových hřištích, ale je mladší než já, takže jsme se při zápasech nepotkávali. Nicméně vždycky jsem mu hodně fandil. Už proto, že si vzal holku od nás z Frantulí. Takže je to rodák se vším všudy. A dotáhl to celkem daleko. (s úsměvem)

Jak vypadala vaše cesta na komentátorské stanoviště?

Byla poměrně jednoduchá. Vím, že to vyzní divně, ale už od pěti let jsem věděl, že to budu dělat. Byl jsem fanatikem na sport, v televizi jsem sledoval každý přenos. Když to navíc děláte i aktivně, tak k tomu máte fakt blízko. Ale opravdu jsme nebyli stranická rodina a všichni mi říkali, že jako takový nemám šanci se na novinařinu dostat. Tak jsem to zkusil vzít oklikou přes filozofickou školu. Ale tam jsem nevydržel dlouho, protože jsem fakt nechtěl studovat komunistickou literaturu. Pak už jsem se ale na žurnalistickou fakultu dostal. A tím to bylo dané. V roce 1992 jsem obdržel nabídku z České televize. Ta měla tenkrát nouzi o lidi, protože kdo měl výraznou zkušenost s KSČ, ten musel tenkrát uvolnit v televizi místo. Najednou tam tak neměl kdo pracovat. Jenže se kvapem blížila olympiáda v Barceloně. Proto jsem do toho skočil rovnýma nohama a nemusel procházet žádným konkurzem. Dneska už to mají noví kluci mnohem složitější.

Odkomentoval jste spoustu zápasů české ligy. Který gól z ní vám utkvěl v paměti jako ten nejkurióznější?

Asi ten čerstvý z utkání Slavia - Boleslav, kdy brankář Agajev dostal gól z malé domů. Inkasovat po nahrávce od vlastního hráče, z 50 metrů a ještě po zemi, tak to děkuju pěkně.

A co nejhezčí branka?

Těch bylo moc. Ale taková, kterou si fakt pamatuju, to byla ta Zlatana Ibrahimoviče proti Anglii. Skóroval nůžkami z nějakých 30 metrů. To je suverénně jeden z nejlepších gólů, které jsem kdy viděl.

A který reprezentační gól vás nejvíce zasáhl?

Byla to sice taková šmudlinka, ale šlo o gól na 3:2 v utkání s Nizozemskem na EURU 2004. Ten zápas měl všechno, co by takový souboj měl mít. Mohlo to skončit 0:6, ale nakonec jsme vyhráli. A otočit zápas s takovým soupeřem, kterým Holandsko tehdy bylo, to byl prostě neuvěřitelný příběh. Fantastické výkony našich hráčů i skvělé taktické manévry trenéra Karla Brücknera. Ten zápas mám zapsán jako vůbec nejlepší, který jsem kdy komentoval. Jak tam v závěru Karel Poborský vytancoval frajery a pak předložil míč Šmícovi před prázdnou bránu... To bylo pro mě zkrátka nejvíc.

Je pro vás velký rozdíl komentovat utkání Ligy mistrů a české ligy?

Snažím se, aby nebyl. Koncesionář si mě platí jako službu a zaslouží si, abych obě ty soutěže dělal úplně stejně. A já k tomu tak přistupuji. Je mi jedno, jestli komentuju Barcelonu v Champions League, nebo ligu v Teplicích. A také se snažím příliš nefandit při utkání české reprezentace. Jasně, že klukům držím palce, ale já přece nemůžu být jejich dvanáctým hráčem. Lidé mi často píší, jak to že českému mančaftu nepomůžu a víc mu nefandím. Ale jak já mu můžu pomoci? Já jsem tam od toho, abych lidem předal informace a ne abych fandil. To bych si koupil lístek a šel si sednout na tribunu. Tenhle rozdíl ale hodně lidí stále nechápe.

Určitě jste zažil hodně zábavných historek. Vybavíte si teď některou?

Nedávno jsem si vzpomněl na historku z utkání české reprezentace v Belfastu. Bylo to v kvalifikaci před nějakými osmi lety, kdy u nároďáku působil ještě Petr Rada. Hrálo se na starém stadionu a já nemohl najít cestu na komentátorské stanoviště. Až si mě odchytila paní organizátorka, která mě po nějakých žebřících táhla až nahoru úplně na střechu. Bylo tradiční irské počasí, takže hrozně foukalo a příšerný déšť. No a paní ukázala na takovou plechovou boudu, že si tam mám jít sednout. Tam byl jeden monitor, ten se hrozně kýval ve vzduchu a měl jsem strach, že uletí. Paní se omlouvala, že mají jen jednu komentátorskou pozici a tam už sedí domácí televize. Tak jsem si řekl dobře a chtěl se aspoň podívat na mé poznámky před utkáním. Tak jsem je otevřel a v tom větru mi všechny uletěly pryč. Celá má příprava za 14 dní! Naštěstí si fotbalový archiv dělám tužkou a většinu z toho jsem si pamatoval. Ale komentovat zápas v takovém počasí a muset se ještě držet klacku, abyste se nezřítil dolů ze střechy, to byl opravdu zážitek.

A jaký fotbalový moment byl pro vás ten nejemotivnější?

Zase se vrátím k zápasu Holandsko - Česko. Ale ne k tomu, co se dělo na hřišti. Byl jsem nadšený i z toho, co se dělo po zápase. Jeli jsme autem po Portugalsku a potkávali české fanoušky. A ti ani nevěděli, kde jsou. Ti vůbec nebyli schopní vnímat realitu. Kdybyste je navedl přímo do moře, tak tam všichni jdou. Tak moc byli nadšení z toho, co právě viděli. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak hroznou sílu fotbal má. Zase se to ale nemá přehánět, aby pro vás nebyl alfou a omegou života. Že vám ale fotbal může setsakramentsky zlepšit náladu, to je pravda.

Jste proslulý svými fotbalovými hláškami. Je něco, nad čím se sám po letech pousmějete?

Na mistrovství světa v Dallasu bylo nějakých 45 stupňů ve stínu a já tenkrát prohlásil, že je to počasí, do kterého bych nevyhnal ani nejlepšího přítele své ženy. Když je tepleji, tak to doma občas slyším. (s úsměvem)