Radoslav Kováč býval platným členem výjimečné fotbalové generace pod dohledem Karla Brücknera. Zahrál si na mistrovství světa v Německu, bral ligové tituly se Spartou a Basilejí, udělal si jméno v Lize mistrů a také v anglické Premier League v dresu West Hamu. „Můj nejoblíbenější gól je ze zápasu na Evertonu, kde jsem se trefil asi ze třiceti metrů. Další gól jsem dal doma proti Wiganu. Potřebovali jsme vyhrát, což se výsledkem 3:2 povedlo. Tím jsme se zachránili,“ vzpomíná současný sportovní manažer Sparty.

Na jaké fotbalové hřiště jste přišel na svůj první fotbalový trénink? Kolik vám bylo let a kdo vás k fotbalu přivedl?

Můj první fotbalový trénink proběhl v Loučné nad Desnou na škváře. K fotbalu jsem se přivedl v osmi letech de facto sám. Hráli jsme totiž s kamarády fotbal mezi domy a jednoho dne za námi přišel pán, který nás oslovil, jestli nechceme začít hrát za Loučnou. A tak jsme přišli na trénink.

Na jaký post vás vaši trenéři v mládežnických kategoriích stavěli?

V počátcích jsem hrával záložníka.

Dařilo se vám překonávat v útlém věku gólmany? Vybavíte si některou z vašich prvních branek?

Občas jsem nějakou branku dal, ale nebylo to nijak často. Velký střelec jsem nikdy nebyl, a proto si ani na žádný konkrétní gól z této doby nevzpomínám.

Kudy vedla vaše cesta na ligové trávníky?

Když mi bylo patnáct let, zazvonil u nás doma v Loučné nad Desnou zvonek. Přijel k nám pan Jarolím, tehdy skaut Sigmy Olomouc, a řekl mi, že o mě v Sigmě mají zájem. Vím, že zbýval asi týden do mých šestnáctých narozenin, když jsem se stěhoval na internát do Olomouce. Už jsem tam zůstal.

Jaké máte vzpomínky na vaše první ligové utkání?

Úplně první start v lize mi bohužel vypadl z paměti. Na první zápas v lize, který jsem hrál od začátku, ale vzpomínám velice rád. Jednalo se o utkání s Hradcem Králové.  Přesně také vím, že první utkání, ve kterém jsem seděl na lavičce, bylo proti Spartě. Hrálo se doma a v tom období jsem maturoval.

Vybavíte si váš první ligový gól?

Na první ligový gól jsem čekal dlouhou dobu, snad kolem sta zápasů, možná i více. Od spoluhráčů už jsem za to sklízel posměšky. Dneska se směju Marcovi (Lukášovi Marečkovi), že dal svůj první gól také až po podobně dlouhé době. Myslím, že ten můj padl v domácím utkání s Jabloncem a že jsem ho dal hlavou.

Statistiky uvádějí, že jste první ligovou branku vstřelil proti Opavě…

To bylo daleko dřív, byly tam však spekulace o tom, zda to nebyl vlastní gól. Já si počítám spíše ten proti Jablonci.

Vzpomínáte si, jak jste první ligový gól oslavil?

Samozřejmě jsem měl velkou radost, byla to obrovská euforie.

Z Androva stadionu jste se přesunul na Letnou. Utkvěly vám v paměti branky, které jste vstřelil v dresu Sparty?

Vzpomínám si, že jsem dal gól proti Budějovicím, povedlo se mi skórovat i v derby v roce 2004. Hráli jsme na Strahově a zvítězili jsme 0:2. První gól dával Vlado Labant, já jsem dal hlavou ten druhý.

V roce 2005 jste přestoupil do Spartaku Moskva, kde jste se vypracoval až ke kapitánské pásce. Následně jste odešel do West Hamu United a posléze do Basileje. Jak vzpomínáte na vaše zahraniční angažmá? Vzpomenete na některé góly?

Čtyřleté angažmá v Rusku pro mě bylo asi tím nejlepším. Samozřejmě, anglická liga je anglická liga. V Rusku jsme ale měli výborné hráče, dobrou partu a hrával jsem tam pravidelně. S Martinem Jiránkem jsme si, myslím, udělali dobrá jména. Během čtyř let jsem dal za Spartak devět gólů. Poté jsem přestoupil do West Hamu, kde jsem strávil necelé tři roky. Tam se mi povedlo vstřelit tři góly. Můj nejoblíbenější gól je ten ze zápasu na Evertonu, když jsem se trefil z asi třiceti metrů. Tuto branku si pamatuji velmi dobře. Vzpomínám si ještě na jeden gól, když jsme hráli doma proti Wiganu. Tehdy jsme potřebovali vyhrát, což se s výsledkem 3:2 povedlo. Tím jsme se zachránili. Jsou to velké vzpomínky.

Měl jste oblíbený stadion, na kterém jste rád hrál?

Dobře jsem se cítil na domácím stadionu West Hamu United, protože tam byla vždy nádherná atmosféra. Na Upton Park s kapacitou téměř 36 tisíc diváků přišlo pokaždé minimálně 34 tisíc fanoušků. Když před každým zápasem zazpívali klubovou hymnu, bylo to elektrizující a fantastické. Úžasnými zápasy byla také moskevská derby mezi Spartakem a CSKA. Ze sedmdesáti tisíc fanoušků jich bylo padesát tisíc našich. Spartak Moskva má totiž největší fanouškovskou základnu. To také byly krásné zápasy.

Zasáhl jste do 30 reprezentačních utkání. Co pro vás znamenalo reprezentovat Česko?

Reprezentovat byla vždy ta největší čest. Startů jsem sice mnoho neměl, ale jsem za ně samozřejmě rád. Byl jsem v národním týmu asi sedm let a bylo pro mě obrovskou ctí, že jsem se v této generaci vůbec dostal do nominace. Hráli tam totiž obrovští hráči, kteří působili ve velkých klubech, takže to pro mě byla také velká škola. Jsem rád, že jsem zažil Pavla Nedvěda, Karla Poborského, Rosu s Dinem, hrál tam Bary, Ujfi, Jankul , Zdena Grygera. Byly to skvělé časy. Rád na to vzpomínám.

V národním dresu jste vstřelil dvě branky. Vybavíte si je?

Dal jsem gól hlavou v zápase proti Kypru v Liberci, který skončil 1:0. Tehdy to bylo takové těžší období. Druhou branku jsem dal v San Marinu. A také hlavou, jak jinak.

Byl pro vás rozdíl v tom, dát gól za klub a trefit se za reprezentaci?

Každý gól byl důležitý, proto je z jeho vstřelení stejná radost a euforie. Samozřejmě za národní tým je to možná o trochu silnější, ale na hřišti o tom tolik nepřemýšlíte. Všechny branky pro mě měly stejnou cenu.

Kdybyste měl vybrat nejkrásnější gól vaší kariéry, který by to byl?

Za ten nejkrásnější považuji zmíněnou branku na Evertonu.

A který gól byl, podle vás, nejdůležitější?

Jedním z nejdůležitějších gólů je reprezentační branka proti Kypru, protože znamenala vítězství a tři body pro reprezentaci. Dále bych zmínil branku proti Bayernu Mnichov v Lize mistrů, když jsem za Spartak vyrovnával v domácím utkání na 2:2.

Co považujete za největší fotbalový zážitek ve vaší kariéře?

Za největší fotbalový zážitek považuji účast na mistrovství světa v Německu v roce 2006, když jsem hrál proti Itálii. Silnými zážitky byly i všechny zápasy v Lize mistrů, ať už za Spartu, Spartak nebo Basilej.

Jakých úspěchů si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Nejvíce si vážím reprezentačních zápasů a zahraničních angažmá. Dále si cením finále mistrovství Evropy U21 v Basileji. Rád vzpomínám i na postupy do Ligy mistrů se Spartou.    

V současné době působíte ve Spartě jako sportovní manažer. Jak jste zvládl přechod do této role?

Přechod do role sportovního manažera jsem zvládl velmi dobře. Poslední rok jsem se na to připravoval, věděl jsem, že se kariéra chýlí ke konci. Závěrečný rok jsem si užíval, jak na trénincích, tak v zápasech, do kterých jsem naskočil. Šel jsem do toho s čistou hlavou. Přesun do trenérské kabiny proto proběhl úplně bez problémů.

Jak nyní prožíváte góly?

Sedíme na novinářské lávce a zápasy Sparty prožíváme velmi emotivně. Z gólů se raduji stejně, jako bych ho dal sám. Mám radost z každé branky, kterou náš plejer vstřelí.

Co pro vás znamená, když se řekne gól?

Gól pro mě znamená pocit štěstí, radosti, a pokud přinesou tři body, je to ta největší euforie.

Co pro vás znamená fotbal?

 

Fotbal pro mě znamená lásku, vášeň, spoustu zážitků a kamarádů, které jsem získal.