Z Hoštic-Heroltic přes domácí ligovou scénu až do Bundesligy a reprezentace. Taková byla fotbalová cesta záložníka Milana Petržely, který během své stále aktivní kariéry dosáhl čtyřikrát na mistrovský titul, dvakrát na zisk poháru a účast na evropském šampionátu v roce 2012.

Jak si se dostal k fotbalu a kdo tě k němu přivedl?

K fotbalu mě přivedl taťka. U nás na vesnici bylo jen fotbalové hřiště, takže bylo předem jasné, kudy se bude odvíjet moje sportovní stránka. Hráli jsme v jednom týmu s bratrem jako žáci. Táta nás trénoval, takže jsme byli na hřišti pořád.

Jaké byly tvé první fotbalové krůčky?

Začínal jsem jako žák u nás na vesnici v Hošticích-Herolticích. Odtud jsem šel do Drnovic a později do Vyškova. Zažil jsem tedy u nás jen žáky, do dorostu jsem se už nepodíval.

Vzpomeneš si na svůj úplně první mládežnický gól?

Na svůj první gól si nevzpomenu, ale traduje se u nás taková historka, že jsem často padal na penaltu, a protože náš táta zápasy i často pískal, vždy mi ji odpískal a můj bratr ji proměnil. Říká se o nás, že „mladej spadl, starej pískl a prostřední dal gól“.

Svá mládežnická léta jsi strávil v několika klubech. Kdy si začal věřit tomu, že by tě mohl fotbal i živit?

Začal jsem tomu věřit, když jsem byl na vojně a pan Josef Mazura mě po ní přivedl zpátky do fotbalu. Rok jsem nehrál. Díky němu jsem poté nastoupil v třetí lize v Drnovicích. Postoupili jsme hned do druhé ligy a on mi říkal, že ve druhé lize nemám co dělat, že musím hrát první. V druhé lize jsem odehrál pouze pět zápasů, poté si mě pan Jarolím vzal na Slovácko.

Jak velký skok byl pro tebe přechod z Drnovic na Slovácko?

Musím říct, že jsem to tenkrát zvládl dobře, až nad mé očekávání. Přijel jsem do úplně jiného prostředí než bylo v Drnovicích, kabina mě přijala skvěle. Trenér Karel Jarolím mi věřil a dával mi prostori, zapadl jsem i do party, takže jsem měl velké štěstí.

Vzpomeneš si na první gól v dresu Slovácka?

Bylo to hned při mém prvním ligovém startu, kdy jsme hráli na Spartě a prohráli 3:1. Dal jsem náš jediný gól. Vzpomínám si, že chytal Jaroslav Blažek.

V roce 2006 jsi podepsal smlouvu s pražskou Spartou, jak tento přestup probíhal a jak si ho vnímal?

Tenkrát to pro mě byl obrovský posun a nevím, jestli jsem na to byl připravený, protože jsem první ligu nehrál tak dlouho, abych na to byl připravený hlavně psychicky. Přešel jsem z malého městečka z Moravy do velkého města do Prahy, což byl v tomto směru trochu šok. Sparta je velký klub a má skvělé zázemí. Šel jsem hned potom na hostování do Jablonce, takže jsem se do Sparty moc nedostal. Odehrál jsem tam pouze jeden zápas za celé tři roky smlouvy.

Čím to, že to tenkrát nevyšlo?

Sparta je klub, který musí vyhrávat, takže nebylo moc prostoru dávat šanci mladým. V týmu byla obrovská konkurence. Příčinou bylo i to, že Praha pro mě byla velké město, nebyl jsem na to zvyklý a nemohl jsem se prosadit. Neměl jsem na to takovou povahu jako jiní hráči, což mě pravděpodobně přibrzdilo. Přišlo i nějaké zranění, nemohl jsem se zkrátka do toho dostat.

V rámci hostování na Spartě jsi nakoukl i do Plzně, tušil si už tenkrát, že by tam mohlo vzniknout něco tak velkého, co se postupem času stalo? Myslíš, že kdybys šel na hostování do jiného klubu, že bys dosáhl tak úspěšné kariéry i tam?

Těžko říct, kariéru jsem si s Plzní užil a jsem moc rád, že jsem ten krok tenkrát udělal. Cítil jsem se tam dobře od první chvíle, co jsem do Plzně přijel. Měl jsem tam kamarády, Davida Limberského nebo Stanislava Levého, takže z tohoto pohledu jsem se v Plzni cítil skvěle. Jít do Plzně ze Sparty, kde jsem se svým způsobem trápil, bylo pro mě něco neskutečného a chtěl jsem tam jít za každou cenu. Byl jsem moc rád, že se to podařilo.

Vybavíš si první gól v dresu Plzně?

Ten si abych řekl pravdu nevybavím, ale určitě byl dobrý. (smích)

Na co vzpomínáš nejvíce z první plzeňské titulové sezóny?

Nejvíce mi v hlavě utkvěl poslední zápas, kdy jsme hráli doma s Baníkem Ostrava a museli jsme vyhrát. Na poslední chvíli se před zápasem na stadionu montovaly tribuny za bránami, aby ho mohlo sledovat co nejvíce lidí, protože o zápas byl obrovský zájem. Prohrávali jsme 1:0 z jediné střely a po vlastním gólu Davida Limberského. Začali jsme být nervózní, ale nakonec jsme vyhráli 3:1. Následovala obrovská euforie, na stadionu bylo snad celé město, všichni za námi naběhli na hřiště. To bylo neskutečné.

Co měla tehdejší Plzeň, co ostatní ligové týmy neměly?

Já to přisuzuji výjimečné partě, se kterou jsme táhli za jeden provaz. Netrávili jsme spolu čas jen v kabině a hřišti, ale trávili jsme ho spolu i mimo stadion. Byli jsme jedna obrovská rodina, všichni si pomáhali, nikdo se nepomlouval a neházel klacky pod nohy. Myslím si, že toto hodně rozhodovalo, všichni táhli za jeden provaz a makali jeden za druhého.

Jaký největší zážitek máš spojený s Ligou mistrů?

Liga mistrů je jeden velký zážitek. Dostat se do skupiny je splněný sen a zážitků je strašně moc. Například, když před zápasem hraje na hřišti hymna Ligy mistrů nebo když se na velké stadiony může přijet podívat rodina a kamarádi, pro které je to také velký zážitek. Zážitků je hodně a má jich hodně i mnoho lidí, kteří mohli Ligu mistrů absolvovat s námi.

Věřil jsi po prvním titulu, že se v Plzni rodí něco velkého, co natrvalo přepíše poměry sil na české fotbalové scéně?

V duchu jsem si přál, abychom navázali na první titul. Nám se to dařilo, což bylo skvělé. Celá parta vydržela dlouho pohromadě a říkali o nás, že jsme „rychlokvašky“, že se nám už nic takového znovu nepovede. Nám se naštěstí dařilo a byly to krásné časy.

Byla to pro vás motivace, že vám lidé nevěřili?

To, že nám lidé nevěřili nám určitě pomohlo. Říkali o nás, že titul už neobhájíme. Většině z nás tohle pomáhalo k dobrým výkonům, abychom výsledky potvrzovali a dařilo se.

Jeden z tvých plzeňských gólů byl nominován na nejkrásnější gól české ligy roku 2013, můžeš nám ho popsat?

Tento gól vznikl ze standardní situace zahrávané proti nám. Někdo balón odhlavičkoval přímo ke mně. Vzal jsem míč a běžel přes celé hřiště. Už si nevzpomínám, kdo mi naběhl, ale místo toho abych přihrál, udělal jsem kličku do levé strany a vystřelil. Řekl bych, že žádné velké umění, jen jsem běžel.

Vyzkoušel sis i jedno zahraniční angažmá v Německém Augsburgu, byla to velká životní zkušenost?

Na Augsburg vzpomínám hezky. Dostat se do takové ligy bylo pro mě něco neskutečného. Přestupoval jsem tam, když mi bylo 29 let, což není málo na přestup do Bundesligy. Měl jsem tam ale určité zdravotní problémy. Do Augsburgu jsem přestoupil ihned po Euru a neměl ani žádnou dovolenou, což se později projevilo únavovou zlomeninou. Na hřiště jsem se nedostal tak, jak bych chtěl a ani vedení týmu nebylo moc spokojené, že jsem nehrál. Byl jsem tam tedy jen jeden rok a poté se vrátil zpátky do Plzně.

V čem si vnímal největší rozdíl oproti českým klubům?

V Německu je fotbal obrovsky profesionální. Všichni se tam věnují pouze fotbalu, o ničem jiném se nemluví a všichni dělají maximum. Co se týče zázemí, hřišť a tréninkových ploch, to je na zcela jiné úrovni než u nás. Liší se i kvalita tréninků např. v nasazení. Je vidět, že každý bojuje o místo v sestavě, každý chce hrát, nikdo se nešetří. Samotný zápas, to je něco nádherného, když je plný stadion fanoušků. V Německu se fotbalem žije a o víkendu neexistuje nic jiného.

V reprezentaci jsi odehrál celkem 19 zápasů. Který z nich pro tebe znamenal nejvíc?

Pro mě byla velká věc, že jsem se vůbec do reprezentace dostal. Podařilo se mi dostat na Euro do Polska, kde to bylo také neskutečné. Na reprezentaci mám jen dobré vzpomínky. Parta tam byla také skvělá.

Vypíchnul bys ze své fotbalové kariéry jeden moment, na který vzpomínáš nejraději?

Nejvíce pro mě znamenal krok, když jsem se dostal do Plzně. Podařilo se nám dlouhou dobu držet na vrcholu a dělat Plzni dobré jméno. Na tituly nebo na Ligu Mistrů bude hodně těžké navazovat. Je i čím dál těžší se dostat do pohárů. Tažení v Plzni si určitě cením nejvíc.

Kdy ses naopak cítil během své kariéry nejvíce “dole”?

To bylo na začátku kariéry, když jsem z dorostenců měl přejít do mužů. Nikde mě nechtěli, protože jsem malý a že se neprosadím. Nikde mě nebrali, na rok jsem skončil s fotbalem a dělal u táty ve firmě. V tomhle období jsem se cítil nejvíce dole a chtěl jsem s fotbalem skončit.

Ve svém věku stále patříš mezi tahouny týmu. Zvažuješ konec kariéry nebo nad tím zatím vůbec nepřemýšlíš?

Končit je strašně těžké, ještě když člověk hraje fotbal odmalička. Občas mám takové myšlenky, že bych skončil, ale na druhou stranu mi tady v klubu věří a věří také v to, že mohu hrát ještě několik let, že na to pořád mám. Vždy mě tu v týmu uklidní, že myšlenky o konci odstraňuji z hlavy a pořád chci hrát.

I přesto, jednou konec kariéry přijde a co potom? Je něco, co bys po skončení profesionální kariéry chtěl dělat?

Dokud hraji, přemýšlím jako hráč, takže se zatím nedívám na to, co bych chtěl nebo nechtěl dělat. Jsou ale dny, kdy nad tím přemýšlím a říkám si, co potom. V tuto chvíli těžko říct, chtěl bych zůstat u fotbalu a ve fotbalovém prostředí, ale v jaké roli, to zatím nemám naplánované.

Co bys poradil začínajícím fotbalistům?

Aby se fotbalu věnovali, s balónem usínali, vstávali, pořád si kopali, třeba jen o zeď a pilovali různé věci. I když není trénink, šli si zakopat a fotbal milovali. Ne aby je do toho někdo nutil, ale sami od sebe musí mít fotbal rádi a posouvat se v něm.

Co pro tebe znamená gól?

Gól je strašný výbuch euforie. Proto každý fotbal hraje, protože když dá člověk gól, rozvlní se síť, začne burácet stadion a poté začne vyvolávat jeho jméno, tak to je to, proč se všechny ty tréninky a všechna ta dřina vyplatí.

Je pro tebe víc gól připravit nebo ho dát sám?

Když gól dáš, je to samozřejmě větší euforie, ale člověka těší i to, když gól připraví pro spoluhráče, radost je z toho stejná.

Co pro tebe znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená lásku. Fotbal miluji a nic jiného pro mě neexistuje. Vyplatí se pro to makat, pro ty úspěchy a pro to, když ti zatleská celý stadion, to je nepopsatelné.