Neodmyslitelně je spjatý s ostravským Baníkem, za Duklu si zahrál proti Manchesteru United a dařilo se mu i pod Alpami. Fotbalový život Václava Daňka byl bohatý, a jak sám říká, je tomuto sportu vděčný za to, že žije, jak žije.

V kolika letech a kde jste začal s fotbalem? Kdo Vás k němu přivedl?

Začínal jsem samozřejmě v Baníku. Už jako desetiletý kluk jsem měl chuť hrát fotbal a Baník už tehdy bylo nejlepší mužstvo z tohoto regionu. Našel jsem odvahu a přes jednoho kamaráda ze školy jsem se přihlásil do žáků. Absolvoval jsem první trénink pod vedením baníkovské legendy Bédi Köhlera. Ve středu jsem přišel poprvé a v sobotu už jsem hrál mistrák. Zůstal jsem věrný až do vojenské základní služby a prošel jsem všemi mládežnickými kategoriemi a později i prvním mužstvem.

Hrál jste už od dětství v útoku nebo jste střídal posty?

Moje pozice byla vždy v útoku. Když jsem začínal, tak se hrál jiný systém. Hrálo se 3 – 2 – 5 a já jsem hrál levou spojku. Jako žáček jsem byl malý, růst jsem začal až po skončení základní školy, ale i přesto se mi dařilo góly dávat. Takže jsem se v útoku cítil dobře a trenéři mi ani jinou pozici nehledali. Ale samozřejmě postupem času a změnami rozestavení jsem v útoku zkusil různé role.

Vybavujete si nějaké góly z mládežnických let?

Těžko. Tenkrát jsem dával opravdu hodně branek, takže žádná konkrétní mi v paměti nezůstala. Ale pamatuji si, že při výročí tuším 55 let Baníku vyšla pamětní medaile. Já jsem ji opravdu chtěl a tak jsem šel za tehdejším sekretářem mládeže a on mi řekl, že když vstřelím v sezóně 55 branek, tak mi ji dá. Já jsem si od té chvíle branky počítal, a když jsem dal pětapadesátou, tak jsem za ním okamžitě šel a on mi tu medaili dal. (úsměv)

Kudy vedla Vaše cesta do první československé ligy?

Vedla přes Baník a přes Bazaly, protože většinu fotbalové kariéry jsem absolvoval tam. Probíhaly tam i tréninky. Kdysi tam bývalo trávníkové hřiště, vedle škvárové, potom se vybudovalo ještě třetí hřiště, takže všechny kategorie trénovaly v jednom areálu. Prošel jsem všemi věkovými kategoriemi, od začátků v B žácích pod vedením Bédi Köhlera, potom jsem přešel do A žáků, následně do C dorostu, B dorostu až do A dorostu, který hrával celostátní ligovou soutěž. Odtud si mě trenér Hadamczik vybral pro první mužstvo.

Pamatujete si první start v nejvyšší soutěži?

To rozhodně ano. V posledním kole ročníku 1978 mě jsem byl poprvé nominován na zápas áčka. Baník tehdy hrál v Prešově zápas o mistra ligy. Byl jsem tam ale jen přizvaný a jen jsem se díval. Potom jsem s prvním mužstvem absolvoval přípravu a pro nadcházející sezónu jsem už tak byl v kádru áčka. První kolo jsme hráli na Slávii a prohrávali jsme 0:3. Když do konce zbývalo asi dvacet minut, tak mi trenér řekl, ať se jdu rozcvičit, že půjdu do hry. Nastoupil jsem a podařilo se mi téměř okamžitě dát branku na 1:3 pověstnému brankáři Boby Zlámalovi. Měl jsem z toho obrovskou radost a ani mi tak nevadilo, že jsme prohráli, protože to pro mě byl splněný sen a první ligový gól. To se nezapomíná.

Hned ve Vaší první sezóně mezi muži jste získali titul. Jaké to pro Vás, jako pro velmi mladého hráče, byly pocity?

V tehdejším kádru jsem byl absolutně nejmladší. Byla to parta kluků, která spolu hrála šest, sedm let a byla skvěle sehraná. Já jsem byl benjamínek, který se rozkoukával. Kluci mě nešetřili, na trénincích jsem měl obrovské souboje v Rosťou Vojáčkem. Celý tým se na to těšil, protože jsme do toho šli oba naplno, on neuhnul, já jsem neuhnul. Na to se spoluhráči vzpomínáme i po letech. Spoluhráči mi tímto způsobem dávali najevo, že jsem v týmu proto, abych se učil, takže jsem neměl ani nějaké tendence si vyskakovat. Ze začátku jsem tak samozřejmě plnil roli náhradníka, trenér Hadamczik mě na hřiště posílal na závěrečných patnáct, dvacet minut. Postupem času se mi dařilo střílet i branky, příležitostí jsem dostával více a propracovával jsem se do základní sestavy, což se mi nakonec podařilo. Samotné oslavy titulu byly samozřejmě krásné, ale už si z toho moc nepamatuji.

Hned následující rok se podařilo prvenství obhájit. Baník tehdy pod vedením trenéra Hadamczika prožíval zlatá léta. Čím byl výjimečný?

Myslím, že trenér Hadamczik tehdy trochu předběhl dobu. Byl nesmírně vzdělaný a uměl velice dobře německy, což mu otevřelo cestu k zahraniční literatuře. Měl možnost zúčastnit se nějakých stáží, takže mohl načerpat zkušenosti. Byl skvělý psycholog a uměl k sobě hráče připoutat a také nadchnout. Žil fotbalem a výhry a prohry velmi silně prožíval. Pokud se prohrálo a jeli jsme zpět autobusem, tak to byly krušné chvíle, protože prohry velice těžce snášel. Na druhou stranu uměl velice dobře motivovat a pro mě to bylo působení pod ním speciální v tom, že jsem byl jeden z mála, který dostal šanci dostat se do toho tehdy hvězdného týmu. Za to jsem mu byl nesmírně vděčný a chtěl jsem mu to za každou cenu vrátit, stejně tak jako později trenérovi Máčalovi, který mě dostal zpět do velkého fotbalu, když to se mnou vypadalo špatně. Bojoval jsem za sebe i za něj.

Po čtyřech sezónách v Baníku jste přestoupil do pražské Dukly. Co stálo za tímto přestupem a jak na angažmá v hlavním městě vzpomínáte?

Do Dukly jsem přestoupil, protože jsem šel na vojnu. Základní vojenská služba byla povinná. Nejdřív jsem sice na vojnu nechtěl, a tak jsem po maturitě nastoupil na vysokou školu. Bylo ale velmi náročné skloubit učení a fotbal, i když jsem měl individuální plán. Tréninky byly dopoledne a tak jsem usoudil, že na vojnu budu muset. Fotbalová vojenská mužstva byly Cheb, Banská Bystrica a Dukla Praha. Dukla měla absolutní přednost. Hráče si ale vybíral i Cheb a Bystrica. Já už jsem ale nějaké ligové zkušenosti měl, takže jsem se nějakých výběrů ani neúčastnil a šel jsem rovnou do Dukly. I tým Dukly byl plný skvělých hráčů, stejně jako v Baníku. Velká jména, reprezentanti, takže jsem byl velice rád, že jsem součástí týmu. První rok v Dukle jsem hrál pravidelně, hrál jsem i za reprezentaci, druhý rok jsem dostal nabídku na stálé angažmá, abych se stal vojákem z povolání, ale já jsem věděl, že se chci vrátit zpět do Ostravy. Měl jsem ženu a syna a ti mě táhli zpět. Potom, co jsem v klubu řekl, že se vrátím do Baníku, tak jsem už nastupoval za B tým. Byl jsem ale rád, že můžu trénovat v Dukle a nepošlou mě někam na hostování. To, že jsem nastupoval za béčko, se na mě trochu podepsalo v tom, že když jsem se vrátil do Ostravy, tak jsem nebyl v úplně dobré formě. Na angažmá v Dukle ale vzpomínám rád, mám spoustu vzpomínek, třeba jako na gól v poháru, který jsem vstřelil Manchesteru United, což byl velký pojem už tehdy. Vyrovnával jsem na 2:2, a i když by remíza Manchesteru na postup stačila, tak nezdržovali a hráli až do konce férově. Od té doby Manchesteru fandím.

Po návratu Baníku jste si vyzkoušel i zahraniční angažmá. V roce 1989 jste přestoupil do Tirolu Innsbruck. Jak k přestupu došlo?

Tenkrát jsem si prožil takovou peripetii, když jsem se vrátil z vojny a pod trenérem Kolečkem jsem nehrál. On mě neměl moc rád, navíc moje forma nebyla úplně dobrá. Přemýšlel jsem o tom, že bych šel z Ostravy pryč, dostal jsem i nabídku z Dunajské Stredy. Byl jsem s nimi skoro domluvený, ale můj tchán, který hrál 10 let za Baník, mi řekl, ať neodcházím, když jsem na tom špatně, ať odjedu, až budu na vrcholu. V Baníku začal trénovat pan Máčala a říkal mi, že mě zná a že se mnou do týmu počítá, ať zůstanu. Poslechl jsem oba dva a následující sezónu jsem byl králem střelců a další sezónu opět. V té době se zahraniční angažmá začalo rýsovat reálněji. Problém byl v nařízeních, podle kterých mohl hráč odejít do zahraničí až poté, co dosáhl určitého počtu ligových startů a věku 32 let. Počet startů jsem měl splněný, potíž byla v tom, že mi tenkrát nebylo ještě ani 29. Ve hře byly kluby portugalské, německé nebo Rapid Vídeň. Kvůli věkovému omezení ale z přestupu sešlo. Najednou přišel trenér Innsbrucku, který se na mě byl podívat, shodou okolností na utkání, ve kterém jsem hrál strašně. Ale i přes to řekl, že o mě má zájem a že mě chce do týmu. A nějak to prošlo. Roli možná hrálo i to, že to byl listopad roku 1989, takže atmosféra v zemi už byla taková volnější. S Pepou Chovancem jsme byli vlastně první, kdo hrál v zahraničí. Těsně po nás šli ještě Standa Griga a Luděk Mikloško. Tenkrát jsme měli hodně těžké se v zahraničí prosadit, protože za každý tým mohli hrát vždy jen 2 cizinci. Tirol byl v té době úžasné mužstvo s neskutečnými hráči.

Jak se vám v Tirolu dařilo?

První půl rok jsem nějaké góly dal, pak jsem na chvilku vypadl ze základní sestavy. Tak jsem nastupoval za Béčko a tam jsem dal v šesti zápasech asi devatenáct gólů. To už jsem začal přesvědčovat. Pak jsem tam zažil zajímavou historku. Majitel hotelu, na který jsme jezdili, si mě pozval k sobě do kanceláře a pustil mi rozhovor, který měl s tehdejším trenérem Tirolu. Na něm se ho ptal, proč ten Daněk jako nehraje, že je dobrý, že střílí góly… A trenér tam říká: „On potřebuje ještě trošku času, on si potřebuje tady zvyknout. Já vím, že už by teď mohl hrát, ale já s ním ještě počkám. Ale až přijde na hřiště, tak uvidíte, to bude hvězda.“ Podívejte se, mám z toho teď husí kůži.

Takže jste začal nastupovat?

Ano, začalo play-off a já vstřelil 14 gólů. Poté začal super čas, další sezónu jsem byl třetí nejlepší střelec v Evropě, to jsem ještě nemohl na 5 zápasů nastoupit kvůli zranění, jinak by to dopadlo ještě lépe. Stal se miláčkem tyrolského publika. O nich se sice říká, že jsou takový chladní, ale já je měl taky rád, protože mají obrovské srdce a byl jsem rád, že jsem mohl hrát právě v Tirolu Innsbruck.

S Tirolem jste se stal také dvakrát mistrem ligy, tak jaké je srovnání s těma dvěma tituly z Baníku?

To už bylo opravdu něco jiného, oslavy titulu se vším všudy. Innsbruck je nádherné město s obrovskou promenádou a to všechno bylo úplně narvané. My tam projížděli otevřeným autobusem, potom kabriolety, bylo to neskutečné. Těch titulů za Baník si ale vážím stejně, nejde to takhle srovnat. Byly to dvě etapy života, obě úspěšné. Jsem rád, že jsem se stal mistrem českým i rakouským.

Za Baník, Duklu i Tirol jste si zahrál evropské poháry, jak na ně vzpomínáte?

Je pravda, že zápasů za Baník bylo dost. Pamatuji si například zápas na Valencii, kde byla obrovská průtrž mračen, a zápas se hrál v jedné obrovské kaluži. To nemělo s fotbalem nic společného, spíš to byl takový plážový fotky, kdy jste si to z kaluže nahodil do vzduchu a střílel dopředu. Hrál za ně třeba Mario Kempes, jeden z nejlepších hráčů té doby, nejlepší střelec Argentiny na Mistrovství světa. Za Duklu si pamatuji zápas na Manchesteru United. Za Tirol jsme si zahráli proti Realu i Atletiku Madrid. Každý z těch zápasů byl speciální.

Reprezentoval jste také Československo, jaké to bylo nastupovat se státním znakem na srdci?

Musím říct, že jsem měl obrovskou kliku. V každé kategorii, za kterou jsem nastupoval, jsem dal v prvním zápase gól. Do osmnácti let jsem v žádné reprezentaci nebyl, až poté si mě všimli, když jsem v dorostenecké lize začal střílet góly. K tomu se přičetla nějaká zranění, a tak mě povolali jako náhradníka, když se hrálo utkání s Polskem. Do zápasu jsem nastoupil a hned dál gól. V prvním důležitém kvalifikačním zápase za devatenáctku hraném v Budějovicích jsem dál gól proti Řecku na 3:0. Pamatuji si komentář tenkrát v televizi, ve kterém zaznělo: „A teď nádherný centr a Daněk a gól.“ Byl to opravdu moc krásný gól hlavou z druhé tyče. Krátce poté jsem byl povolaný rovnou do jednadvacítky a podařilo se mi dát postupový gól proti Švédsku.

Na který reprezentační zápas nejvíce vzpomínáte?

Jednoznačně na ten se Španělskem. Byl to pro mě obrovsky důležitý zápas, kterému předcházelo několik nepříjemných událostí. Jednou z nich bylo vypadnutí z nominace na mistrovství světa ve Španělsku. Oficiálním důvodem bylo zraněné koleno, které by nesneslo potřebnou zátěž, což nebyla vůbec pravda, jelikož jsem byl úplně zdravý člověk. Poté jsem byl také v kádru před mistrovstvím světa v Itálii. Trenér Vengloš stále nad mou účastí váhal, přestože jsem pomalu bojoval o nejlepšího střelce Evropy. Na přípravný zápas v Brně s Egyptem mě sice povolal, ale moc nám to v útoku nešlo, když nás tam trenér postavil jako novou nesehranou dvojici. Tento nepovedený zápas měl ukázat, že nemusím na mistrovství světa. Bral jsem to jako zradu, ale nějakým způsobem jsem to přežil. Později přišel k národnímu mužstvu nový trenér Máčala a pomohl mi v době, kdy jsem to neměl v Ostravě jednoduché. Povolal mě do reprezentace a za to jsem se mu musel odvděčit. Proti Španělsku jsem teda dal dva góly a podařilo se nám vyhrát. Na to nelze zapomenout.

Jste členem klubu ligových kanonýrů, na pátém místě máte nasbíraných 196 gólů. Jaký je to pocit se umístit takhle vysoko?

Je to strašně krásný pocit, ale také tomu předcházely jisté peripetie. Teprve asi dva roky zpátky se začaly počítat i góly vstřelené v zahraničí před rokem 1991. Předtím se braly pouze ty v české lize a v evropských nejvyšších soutěžích po roce 1991. Díky tomu se mi některé góly přičetly a těch 196 branek skutečně sedí. Nejvíc si ovšem cením toho, že se mi povedlo během své šestnáctileté vrcholové kariéry vstřelit každý druhý zápas gól. Myslím si, že tato statistika už vypovídá o hráčských kvalitách.

Projekt můj první gól je zaměřen hlavně na mladší děti, tak ke kterému současnému útočníkovi byste se vy sám sebe přirovnal?

Jednoznačně Krmenčík, býval jsem podobný typ. On taky hodně chodí do osobních soubojů, nebojí se přijímat a rozdávat, je dobrý hrou hlavou a ve střele z jednoho nebo dvou dotyků. Hodně ale také přeji Patriku Schickovi, protože si myslím, že stejně jako Krmenčík bude osobností našeho fotbalu. Patrik je inteligentní fotbalista s líbivým pojetím hry.

Co pro vás znamená Baník, jak hodnotíte jeho současnou situaci?

Celý můj fotbalový život. Patří do něho i dva roky v Dukle, strašně rád jsem i za působení v Innsbrucku. Prvopočátky v Ostravě mi ale pomohly odstartovat moji kariéru a bez ní by se tyto a další epizody nesehrály. Mám tedy spoustu krásných vzpomínek na Ostravu.

Jaký gól, který jste v kariéře vstřelil, považujete za nejhezčí?

Nejhezčí nevím, je jich určitě víc. Musím říct, že gól za Duklu proti Manchesteru byl fantastický, protože jsme předvedli parádní akci, kdy na jejím konci jsem dostal míč dloubáčkem těsně za obranu a já jsem ho okamžitě halfvolejem trefil do brány. Další pěkný gól jsem dal v Rakousku, z kterého jsem měl dokonce velice úsměvnou fotku. Byl jsem na ní ve vodorovné poloze asi v dvoumetrové výšce. Ani nevím, jak se fotbalista může do takové vůbec dostat, natož z ní vstřelit branku. Rád vzpomínám i na gól proti rakouské Admiře, kdy jsem si na prsa zpracoval míč ze strany a zpoza vápna prostřelil vše, co mi stálo v cestě.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená splnění snu.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená jednu obrovskou část mého života, které jsem vděčný za to, že žiju tak jak žiju. Naučil mě všemu, bít se, vstřebávat porážky, vychutnávat vítězství, poradit si se složitějšími věcmi.