Zdeněk Grygera
Běžel jsem slavit před prázdný sektor
Bývalý reprezentační obránce se narodil v Přílepech, s fotbalem začínal v Holešově a přes Zlín putoval do Drnovic. Tam prožil v roce 1998 premiéru v nejvyšší domácí soutěži a zde také v utkání s Libercem zaznamenal svou premiérovou ligovou branku. Po dvou sezonách strávených v drnovickém klubu se stěhoval na Letnou.
Ačkoli zájem o něj projevila i konkurenční Slavie, on se rozhodl pro rudý dres. Následoval raketový vzestup. Dva domácí mistrovské tituly, stříbro a zlato z evropského šampionátu jednadvacetiletých a pravidelné pozvánky do seniorského národního týmu, kde se gólově uvedl v Paříži v únoru 2003, dalekonosnou ranou v přátelském utkání s Francií.
„Na to se nedá zapomenout. Myslím, že dokonce i lidi, kteří mě třeba dlouho neviděli nebo mě třeba vůbec nezaregistrovali, si tenhle gól vždycky vybaví a připomínají mi ho," vzpomíná na dnes již legendární trefu.
Nejvýraznějšího úspěchu s národním mužstvem dosáhl v roce 2004, kdy dokráčel s týmem až k bronzovým medailím. Ve stejné sezoně, už v dresu nizozemského Ajaxu, získal další ligový triumf. Vrchol jeho kariéry pak představovalo čtyřleté angažmá v italském Juventusu Turín, kde působil spolu se záložníkem Pavlem Nedvědem.
Závěr své bohaté kariéry strávil v anglickém Fulhamu, kde se také kvůli vleklým zdravotním problémům rozhodl v prosinci 2012 s dráhou profesionálního fotbalisty rozloučit.
Dnes se mimo jiné podílí na trénování holešovské přípravky, kde hraje i jeho syn. „Prožívám to samozřejmě hodně. Je to možná těžší, než být na tom hřišti. Ale věnujeme se tomu, pomáhám klukům s tréninky, jezdíme po zápasech a po turnajích. Jsou to ještě malí kluci, nejdůležitější je, aby je to bavilo."
Další příběhy

Pavel Tobiáš
První zápas. A já dorážel trestný kop
Poprvé mezi muži se trefil Pavel Tobiáš jako obránce za České Budějovice ve 3. lize. Současný kouč Příbrami ovšem leckoho překvapí: z gólů má větší radost v roli trenéra. „Je to možná zvláštní, co řeknu, ale trenérská radost je nepředstavitelná, představuje větší emoce než na hřišti. Jako hráč to berete trochu jinak,“ vysvětluje.

Milan Fukal
Když vám kopyto neposadí míč na hlavu, smůla
Jako obránce se dvakrát trefil v reprezentaci v úžasném týmu okolo Pavla Nedvěda, v lize válel za Jablonec a Spartu, v Bundeslize za Hamburk a Mönchengladbach. Na většinu svých gólů vzpomíná Milan Fukal dodnes. „Pamatuju si třeba na dvě trefy, které jsem dal proti Teplicím doma, a za týden už jsem byl ve Spartě,“ ohlíží se. „Nasměrovaly mě v kariéře dál.“

Pavlína Ščasná
Místo školky s tátou na fotbal
Dávala góly v nejlepších ženských soutěžích na světě. Pavlína Nováková-Ščasná táhla českou reprezentaci a již v šestnácti se stala fotbalistkou roku. „Vždycky jsem poprosila tátu, abych nemusela do školky a šla jsem s ním na fotbal,“ říká rodačka z Roudnice nad Labem, která začínala s fotbalem na Kypru.

František Cipro
První dres, trenýrky a štulpny. To byly emoce!
František Cipro dovedl fotbalovou Slavii k ligovému titulu a do semifinále Poháru UEFA, už jako hráč za ni nastřílel 41 gólů. Nyní již dlouhá léta prožívá góly svých svěřenců jako fotbalový trenér.