V nejvyšší ligové soutěži odchytal téměř dvě stovky zápasů a v 45 z nich udržel čisté konto. Přečtěte si příběh bývalého ligového brankáře Petra Kostelníka.

V kolika letech, kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v Brně v 10 letech, přivedla mě k němu parta kluků z ulice.

Na jakých pozicích jste nastupoval? A jak vám šlo střílení gólů?

V těch našich pouličních ligách jsem hrál všude, ale i tom raném věku jsem si uvědomoval, že mě to táhne dozadu. Takže jsem potom nastupoval v bráně.

Nějaký ten gól jsem dal, ale moc mi to nešlo. Takže jsem postupem času zjistil, že moje pozice bude v bráně.

Vzpomenete si na svůj první fotbalový zážitek?

Úplně první fotbalový zážitek byl, když jsem byl s bratrem na zápase Československo x Rakousko v Brně. Zápas skončil 0:0 a za Československo hrál můj vzor Ivo Viktor.

Shrňte nám prosím v krátkosti vaši kariéru aktivního fotbalisty…

Začínal jsem v 10 letech v Brně, kde jsem hrál žákovskou kategorii a dorosteneckou kategorii, pak jsem se stal brankářem č. 3 ve Zbrojovce Brno a odcházel jsem na roční hostování do Spartaku Uherský Brod, to byla obrovská životní zkušenost, kde jsem mezi dospělýma chlapama dostal obrovské životní zkušenosti k nezaplacení. Zbrojovka tenkrát spadla z první ligy a já jsem vytvořil brankářský tandem ve 2. lize s Honzou Stejskalem. Honza v lednu 84 odešel do Sparty a já jsem v létě 84 odešel na vojnu do Dukly Praha. Takže moje kariéra ve velkém fotbale začínala v Dukle Praha, v partě Ládi Vízka, Petra Rady, Standy Pelce a Honzíka Fialy. Takže jsem zase přišel do party velkých, zkušených chlapů, a byla to pro mě další životní zkušenost. Tandem jsem tenkrát vytvořil s Karlem Stromšíkem, účastníkem mistrovství světa v roce 82 ve Španělsku. Byli jsme velmi dobrý brankářský tandem, rozumněli jsme si jak po lidské tak sportovní stránce. V Dukle jsem vydržel 8 let, kde jsem pravidelně chytal první ligu. Dukla byla v té době špičkové evropské mužstvo, kdy jsme se zúčastňovali i významných evropských pohárů. Na toto období vzpomínám nejraději, protože to byla skvělá doba a byli jsme parta super kluků. Po Dukle jsem šel pomoct do Blšan, které usilovaly o první ligu. Po roce a půl se ozvala Sparta, kam jsem v roce 94 přestoupil, kde jsem byl společně s Petrem Koubou. Vydržel jsem tam 2,5 roku. Po této době se změnil majitel Sparty, končit Petr Mach. Takže přišly Železárny Košice a přivedly si svého brankáře a já se dostal na druhou kolej. Takže jsem šel na přestup do Viktorky Žižkov. Pak jsem chvíli chytal v Lázních Bohdaneč, která postoupila tenkrát do první ligy. V roce 98 jsem šel na zahraniční angažmá.

Vzpomenete si na svůj debut v první lize? Jak probíhal?

Můj první ligový zápas byl velmi pestrý, protože jsme doma na Julisce přivítali Spartu. Začínal jsem na lavičce náhradníků, po poločase jsme prohrávali 3:0 a trenér Láďa Novák (kapitán vicemistrů světa z Chille, fantastickej chlap) na mě ukázal, že jdu do brány. Ten okamžik vidím dodnes, jak ve mně zatrnulo. Převlíknul jsem se, vzal jsem si rukavice, trochu jsem se rozcvičil a šel jsem do toho. Odchytal jsem druhý poločas v tomto zápase, nakonec jsme prohráli 4:1 a první ligový gól mi dal Ivan Hašek, jak jinak než hlavou.

Na jaký zápas/moment v kariéře nejraději vzpomínáte?

Zápasů bylo mnoho, ale určitě si vybavím 2 zápasy. Kdy jsme v tom prvním, který bych dal úplně nejvýš. Zápas Benfico Lisabon, kdy jsme doma na Julisce po gólu Milana Luhového vyhráli 0:1 na úplně příšerném terénu. Byl sníh, bláto, ale my jsme to zvládli. A na Benfice Lisabon jsme prohráli 2:1, ale gól vstřelený venku nám stačil k tomu, abychom postoupili. Takže tento zápas v mé kariéře byl úplně fantastický, hlavně atmosférou (na Benfice bylo tenkrát 120 tisíc lidí, byl jsem vykulenej, že se to tam vůbec může na ten stadion vlézt). Další v pohárech byl dvojzápas s Interem Milán, kdy jsme doma na Julisce prohráli gólem Alltobeliho 1:0. Druhý zápas se hrál na 2 zápasy, protože v tom druhém zápase na Sansiru přišla mlha, takže se nedohrálo. Prohrávali jsme v tom zápase 1:0, gól mi dával současný prezident Bayernu Mnichov, Karl-Heinz Rummenigge. Ten zápas byl asi v 70 minutě přerušen, ani druhý den se nedalo hrát, takže jsme letěli za týden znova. V tom zápase jsme uhráli remízu 0:0, ale bohužel nám gól vstřelený doma nestačil, takže jsme po výsledku 0:0 z tohoto kola vypadli.

Za reprezentaci jste odchytal 3 utkání, vzpomenete si na své pocity, když jste byl poprvé nominovaný do reprezentace?

Bylo to ve velice raném věku, bylo to když mi bylo 22 let. Můj nástup do vrcholové kariéry byl docela rychlý. Poprvé jsem obdržel nominaci od Pepíka Masopusta a pana Václava Ježka, byl jsem úplně nadšený. Svůj první repre zápas jsem odchytal v Austrálii.

Jakého úspěchu si ve své fotbalové kariéře nejvíce ceníte? Je to postup do semifinále PVP s Duklou nebo později vítězství v lize se Spartou?

Sem bych řadil zase semifinále, kdy jsme postoupili v poháru vítězů. Pak jsme vypadli s Dynamem Kyjev, který byl v té době neporazitelný tým. Dokonce v té době ve finále porazilo Atlético Madrid, 3:0. Tento dvojzápas byl na vysoké sportovní úrovni a cením si ho vysoko. Postup do semifinále je pro mě také hodně vysoko.

V roce 1998 jste okusil i angažmá ve středoamerické Guatemale, jak na toto angažmá vzpomínáte?

Angažmá bylo překrásné, hlavně tou střední Amerikou, která mě okouzlila. Moc fajn lidi, kvalitní úroveň fotbalu, v té době jsem to tak přirovnával ke středu naší ligy. Bylo tam mnoho středo a jihoamerických fotbalistů, kluci z Kostariky, kteří se v té době už zúčastňovali mistrovství světa. Takže to angažmá bylo skvělé, dopomohl mi k němu Viktor Mráz, jehož táta (pan Ivan Mráz) tam dělal managera, tak jsem se tam dostal. Po lidské i sportovní stránce to angažmá bylo fajn. Škoda, že bylo pouze rok. Rodině se tam moc líbilo, protože tam bylo teplo.

Po skončení aktivní kariéry jste se stal trenérem, šlo pro vás o logický krok, nebo jste k tomuto rozhodnutí musil tzv. dozrát?

O tomto kroku jsem přemýšlel už hodně brzo. Vysokou školu fotbalu a brankrařiny mi předal Ivo Viktor. Chtěl jsem být jako on, jako brankáři se mi to nepovedlo, ale chtěl jsem aspoň navázat na jeho práci, kterou dělal výborně. Byl první průkopník brankařského řemesla s Frantou Schmuckerem z Ostravy, který se nám brankářům začali věnovat. Takže jsem se tak nějak vyhodnotil, že bych to chtěl dělat. A v roce 2000 jsem se tomuto koníčku (nechci říkat práci) začal věnovat.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená dvě možnosti. Gól obdržený, nepříjemnost a neměl jsem to rád. Gól vstřelený byl pro mě vždy velkou vzpruhou.

Co pro vás znamená fotbal?

Celý život, už od 5 let, kdy mě brácha začal tahat mezi kluky.

Co byste poradil začínajícím fotbalistům?

Aby měli obrovskou chuť, aby si to užívali. Aby fotbal milovali, protože je to krásná hra a dávali tomu vše co tomu dávat můžou. Bez lásky k fotbalu to nejde.