Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Ladislav Krejčí mladší

Důležité je užívat si cestu a ne cíl

Na hřišti působí sebejistě a i přes svůj mladý věk dokazuje, že roste v lídra. Málokdo by před pár lety při pohledu na brněnského mladíka viděl budoucí osobnost Sparty. Tou už však Ladislav Krejčí mladší je a většina fanoušků doufá, že bude i nadále, možná nejen na Letné.

Kdo tě přivedl k fotbalu?

Stejně jako tomu je u většiny kluků, mě k fotbalu přivedl táta. Byl zároveň i mým prvním trenérem, protože kvůli mně a ještě několika kamarádům zakládal přípravku, abychom měli kde trénovat a hrát.

Jsi z fotbalové rodiny?

Můj táta hrával nižší soutěže. Nejvýš, kam se dostal, bylo, když seděl na lavičce divizních Rosic. Máma ho vždy podporovala, jezdila s ním na všechny zápasy, i když se nejednalo o vysoké soutěže, tak tím společně vždy žili. Já jsem jim ohromně vděčný za to, jaké prostředí pro mě vytvořili.

Chodili jste s tátou na fotbal jako diváci?

Většinu svého mládí jsem strávil na stadionu Slovanu Rosice, kam jsme chodili s rodinou. Například v sobotu jsme vyrazili na áčko, v neděli na béčko a jezdili jsme i na venkovní zápasy. Na zbrojováckou Srbskou jsem zažil chodit až po mém přestupu do Brna, tedy od druhé třídy základy. V té době jsem také pravidelně chodil podávat balony a doprovázet hráče za ruku na hřiště.

Jaké byly tvé první fotbalové kroky?

Začínal jsem jako útočník, protože stejný post hrával i táta a musím říct, že jsem byl poměrně gólový. Po přestupu do Brna mě začali v sestavě stahovat postupně dozadu. Nejdříve mě zkoušeli na stoperu, ale to mi nevyhovovalo. Poté jsem začal hrál středního záložníka, kde jsem se začal více rozvíjet.

Vzpomeneš si na svůj první gól v mládeži?

Pamatuji si například nějaké góly na McDonalds Cupu, nebo třeba Danone Cupu. Takové turnaje mě vždy bavily. Co se týká zápasů na velkém hřišti, tak si pamatuji gól, kdy jsem si pustil aut a následně přehodil gólmana ze čtvrtiny hřiště. Takové střípky si častokrát vybavím.

Svůj první ligový start sis připsal v roce 2016 proti Spartě. Co se ti tenkrát honilo hlavou?

Vzpomínek na tohle utkání mám mnoho. S áčkem jsem v té době trénoval jen týden. Působil jsem asi dva měsíce v béčku a když jsem dostal pozvánku na tréninky prvního týmu, vůbec jsem nečekal, že bych mohl za pár dní nastoupit do ligového zápasu. Navíc to bylo proti Spartě. Myslím si, že jsem to v rámci možností zvládl dobře. Hrál jsem tehdy proti hráčům, vedle kterých dnes sedím v kabině, tak už jsme se o tom spolu i párkrát bavili.

Pamatovali si tě?

Bořek (Dočkal) si mě pamatoval, protože jsme tam tenkrát měli takovou výměnu názorů (směje se). Do zápasu jsem šel hodně nahecovaný, od spoluhráčů jsem pořád slyšel, ať se jich nebojím. Hrál jsem zrovna na Bořka, tak jsem ho tam v prvních soubojích několikrát trochu dohrál. On mi na to samozřejmě něco řekl, já mu v emocích odpověděl a hned jsem sám věděl, že to bylo špatně. Byl jsem pak trochu nervózní. On na mě čekal u výstupu z tunelu, tak jsem se malinko schovával…(směje se)

Napadlo tě v tu dobu, že bys mohl za Spartu někdy hrát?

Od mala jsem byl vychovávaný jako velký Brňák. Měl jsem to nastavené tak, že hrát za Zbrojovku by mohla být meta, které bych chtěl dosáhnout. Byl jsem oddaný tomu, abych se probojoval do áčka a určil jsem si to jako jeden ze svých hlavních cílů. Takže v době mého prvního zápasu jsem se soustředil spíš na to, aby se mi povedlo se co nejrychleji rozkoukat v A-týmu. Spartu, Slavii, Plzeň, nebo Baník jsme vždy brali jako konkurenty, se kterými jsme měli historicky vybudovanou rivalitu.

Co tvůj první ligový gól za Zbrojovku, jak padl?

Dal jsem ho asi rok a půl po prvním startu, takže čekání bylo poměrně dlouhé. Bylo to 13. května 2018 proti Teplicím a já zvyšoval na 4:0. Na půlce jsem si přebral míč, běžel na bránu, stoperovi udělal krátkou kličku a vystřelil jsem na přední tyč. Byl to jeden z mála gólů, které jsem vstřelil zpoza vápna, protože většinou zakončuji hlavou. Teplice jsou asi mým osudem. (směje se)

Jak se “upekl“ tvůj přesun na Letnou?

Nad nabídkou Sparty jsem nepřemýšlel dlouho. I když jsem byl vychováván v brněnském prostředí, tak se musíte umět oprostit od té jakési zášti k ostatním soupeřům a pochopit cestu, kterou se sám chcete vydat. Přestup do Sparty byla nejlepší možná varianta, která mě mohla potkat a jsem za to strašně rád.

Myslím, že velkou zásluhu na mém přestupu měli bratři Rosičtí a můj manažer Pavel Paska. Jiří Rosický mě měl naskautovaného už od mládeže, jezdil na zápasy a věděl o mně. Zájem Sparty mě tenkrát hodně překvapil, protože poslední dva měsíce mého působení ve druhé lize jsem byl zraněný, což je vždy pro kupující klub riskantní a musí mít velkou odvahu. Tu na Letné měli a já se jim to nyní snažím vracet.

Čekal jsi, že hned po přestupu začneš dostávat poměrně velký prostor v áčku?

Na úplném začátku jsem se musel ještě doléčit, takže jsem čekal do konce přestupového období, jestli někam odejdu na hostování, nebo tu zůstanu. Jakmile jsem zjistil, že v týmu zůstanu, jasně jsem si nastavil cíle. I přes to, že mě málokdo z fotbalové veřejnosti znal, tak jsem se chtěl okamžitě prosadit. Nastoupil jsem hned ve druhém kole a měl za sebou pouze generálku na ligu, takže ani trenér mě zas tak dobře znát nemohl.

Vzpomeneš si na svůj první gól za Spartu?

Můj první gól za Spartu byl neuznaný proti Liberci. Na ten právoplatný jsem si musel počkat trochu déle. Vše ale zapadalo do nějaké série postupných kroků sžívání se s místní kvalitou a adaptací na hru. Důležité bylo moje přenastavení a koncentrace na určité věci, díky čemuž jsem se postupně rozstřílel. Takže prvního uznaného gólu za Spartu jsem se dočkal v zápase proti Karviné, což byl zároveň můj padesátý ligový start. Postupem času mi to tam začalo padat častěji. Musím říct, že každý gól za Spartu si pamatuju velmi dobře, protože si je pouštím před každým zápasem, abych si připomněl okamžiky jak před gólem, tak po gólu a byly tak mojí motivací.

Proti Teplicím se ti daří. Čím to je?

Mám to v podvědomí, že se mi proti nim daří. Hattrick, který jsem jim vstřelil, byl těsně po podepsání nového kontraktu, takže jsem byl velmi namotivován a plný pozitivního myšlení. Byl to další krok, který mě nakopl. Začal jsem si čím dál tím víc věřit a sám v sobě jsem si uvědomil, že můžu být i gólovým hráčem.

Jak prožíváš zápasy v evropských pohárech? Liší se to v něčem od atmosféry ligových utkání?

Záleží na soupeři. Na všechny zápasy se připravuji stejně, mám stejné stereotypy. První dvě sezony v evropských pohárech byly spíš pochopení a naučení se, jak může fotbal v Evropě fungovat. Teď, když už mám za sebou nějaké takové zápasy, můžu být o něco uvolněnější jako v klasických ligových zápasech.

I přes svůj stále ještě mladý věk působíš na hřišti suverénně a máš v sobě lídrovského ducha. Byl jsi takový vždycky?

To popravdě úplně nevím. V nejnižších ročnících jsem možná takovým vůdčím typem byl, ale spíše to bylo dáno hrou, kterou jsem předváděl. V dorostu a posléze v áčku jsem měl takový útlum. Bylo mi vytýkáno, že na hřišti tolik nežiju a vyhýbám se soubojům. Celkově lze říct, že moje nynější nastavení a projev se více podobá tomu, jaký jsem byl jako malý. Ale ideálně by to měl posoudit někdo jiný.

Co tvá pozice v kabině?

Já se cítím komfortně, když mě dělají šťastným lidi kolem mě a můžu být tím, kým jsem. Teď se cítím parádně a můžu se chovat naprosto přirozeně.

Máš za sebou angažmá ve dvou českých fotbalově významných klubech, dokázal bys porovnat tyto dva kluby z hlediska přístupu a úrovně?

Abych je mohl relevantně posoudit, musel bych v Brně působit s mými nynějšími znalostmi a zkušenostmi. Působil jsem tam tenkrát dva a půl roku, ale byl jsem kluk, který přicházel z mládežnických týmů, takže skok to byl velký. Zíral jsem na to, jak první tým funguje a nevšímal jsem si věcí, které jsou pro mě teď důležité. Momentálně jsou ambice obou klubů jiné, my chceme bojovat o titul, ve Zbrojovce jsem hrával o udržení. Ale touha po úspěchu je ve všech klubech srovnatelná. Ale vždy je to o jedincích, jak to mají individuálně nastavené.

V reprezentaci působíš od patnácti let, prošel jsi všemi mládežnickými kategoriemi. Dá se zmínit jedna věc, kterou ti mládežnické reprezentace daly?

V mladších kategoricích jsem se musel naučit to, že nominace občas nepřišla, když jsem si myslel, že na ní mám. Od U15 do U17 jsem absolvoval jen pár srazů a navíc ani ne na svých postech. Měl jsem tedy motivaci se ostatním klukům vyrovnat a předehnat je.

Trenér Kozel nás učil kombinační fotbal, za což jsem byl strašně rád, ale EURO nám tehdy úplně nevyšlo. Mrzelo mě, že jsme trenérovi nedokázali splatit to, jakou kvalitu nám předával. Mám plno pozitivních vzpomínek na jednadvacítku, ať už šlo o góly, střídání postů, a nebo o to, abych se dokázal srovnat s tím, že na sraz někdy přijedete ve výborné formě a jindy zase těsně po zranění, ale výkon chcete podat stejný.

Utkvěl ti v hlavě nějaký konkrétní reprezentační gól?

Proti Chorvatsku za U21, kdy jsme venku vyhráli 2:1, tak jsem dal takový kuriózní gól ramenem. A byl zároveň důležitý, protože zbylé čtyři jsem dal San Marinu (usmívá se).

Je jen otázkou času, kdy dostaneš pozvánku do reprezentačního A-týmu. Co by to pro tebe znamenalo?

Je to další velký cíl, který ještě nemám splněný. Jednou, až třeba pozvánka přijde, tak to pro mě bude znamenat opravdu hodně. Dostat se do výběru toho nejlepšího, co naše země nabízí, pro ně jednou bude obrovská čest a uvědomění si toho, že moje započatá práce dává smysl.

Jsi stále na začátku kariéry, jaké máš fotbalové sny?

Mám sny hrát v Anglii, mám sny hrát co nejvyšší soutěže za ty nejlepší kluby. Vše je jen o tom, jak se budu vyrovnávat s překážkami, které mě budou potkávat. Je to můj sen, kterému ostatní věřit nemusí, ale já doufám, že se mi jednou splní.

Co pro tebe znamená gól?

Gól pro mě znamená velkou radost a zároveň euforii. Gól je postupným cílem, jak dosáhnout výhry. Takže ať už je to gól můj, nebo mého spoluhráče, radost je vždy stejná.

Co pro tebe znamená fotbal?

Fotbal je můj životní styl. Obětoval, obětuji a doufám, že mu budu ještě dlouho obětovat všechno. Věřím, že bude součástí mého života i nadále.

Co bys poradil začínajícím fotbalistům?

Doporučil bych jim, aby věřili svým snům a cílům. Nechci říct, aby nevnímali názory ostatních, ale musí se vždy sebevzdělávat tak, aby měli vždy správné pohledy na věci v odlišných životních situacích, aby si to dokázali vyhodnotit. Obecně se hodně lidí vyjadřuje k mnoho věcem a jejich pohledy na určité problémy mohou být různé. Z toho důvodu je důležité, aby věřili sami v sebe, ale aby jejich myšlení bylo pozitivní a správné. Důležité je vnímat cesty těch nejlepších a převádět si je do svého života. Užívat si cestu a ne cíl, jak říká můj oblíbený interpret. (směje se)

Další příběhy

Jozef Chovanec

Pomohla mi vítězná hlavička v derby

Hráč, trenér, manažer. Všechny tyto funkce si ve fotbale vyzkoušel a všude slavil jak úspěchy, tak góly. „Když jste hráč, tak jste daleko více uvolněný, takže ta emoce více plyne. Když jste trenér, tak je to více zdrženlivé. Ale v jednom je to stejné, je to krásný pocit,“ říká o rozdílech při vnímání gólů v různých pozicích bývalý československý reprezentant, který slavil i titul v nizozemské lize s PSV Eindhoven.