Antonín Panenka
Trefil jsem zahrabanou korunu
Nebýt jeho táty, možná by se nikdy jméno Antonína Panenky na fotbalových trávnících neproslavilo.
„Takovým mým patronem a prvním trenérem byl můj táta, který fotbalu strašně fandil a díky němu jsem já za víkend viděl minimálně pět, šest zápasů, protože od soboty do neděle jsme chodili na nejrůznější ligová utkání, ale i nižší soutěže. To pro mě bylo velmi poučné, protože jsem viděl, jak ti kteří hráči řeší určité situace," říká mistr Evropy, odchovanec a dlouholetý hráč pražských Bohemians, Rapidu Vídeň, ale také střelec sedmnácti branek v československé reprezentaci.
Rozhovor: "Svůj první gól jsem napůl dal i nedal."
S fotbalem začínal právě v Ďolíčku a v zelenobílém dresu odehrál vůbec nejvíce zápasů své aktivní kariéry, která trvala až do jeho pětačtyřiceti let. Po jejím ukončení a návratu do Česka, se stal asistentem trenéra a poté funkcionářem vršovického klubu.
Je držitelem Ceny Václava Jíry a v roce 2008 mu prezident republiky udělil Medaili za zásluhy I. stupně. Není v českých a československých fotbalových dějinách slavnější branky, než je právě jeho vítězná penaltová trefa z finále mistrovství Evropy 1976 proti Německu v Bělehradě. Podle způsobu jejího provedení se jí ve světě začalo říkat „Panenka kick".
„Na to se mě lidé hodně ptají. My jsme tam všichni byli v takové pozitivní náladě, protože jsme tam docílili něčeho, co nikdo nečekal. Už v tu dobu, kdy jsme hráli finále, jsme už v očích našich fanoušků byli bohatýři. Pak přišly ty penalty a já jsem věděl, že ten gól dám. Za prvé to nikdo neznal a za druhé jsem to hodně trénoval. Navíc hráč přede mnou nedal, takže jsem měl všechny trumfy v rukou. Pak už člověk musí mít jen tu odvahu."
Další příběhy
Jan Suchopárek
Nejkrásnější gól? Od pozadí do šibenice
Jan Suchopárek měl za úkol gólům zabraňovat, což se mu dařilo tak náramně, že si zahrál finále EURO ve Wembley a semifinále Poháru UEFA za Slavii. Soupeřům ale uměl zatopit i u jejich branky. „Nejrychlejší ligový gól jsem dal asi ve 30. vteřině, soupeř to chtěl ve vápně odkopnout, trefil mě do pozadí a od něj se to odrazilo do šibenice. To byla paráda,“ směje se.
Markéta Ringelová
Společná radost je na fotbale nejúžasnější
Další medailonek patří sparťanské útočnici Markétě Ringelové. Pojďte společně s námi nahlédnout do světa ženského fotbalu a příběhu jedné z nejlepších hráček naší soutěže.
Josef Šural
Nejvíc si cením toho, že jsem se dostal do ligy
Ve Zbrojovce postupně prošel všemi mládežnickými kategoriemi a v osmnácti letech zažil v jejím dresu ligovou premiéru. A hned proti Spartě. To ovšem ještě netušil, že za pár let bude oblékat právě letenský dres. Svůj první ligový gól vstřelil Josef Šural proti Kladnu a sám svou trefu označil za „haluz“. V současné době se učí od Davida Lafaty a nejraději vzpomíná na svou trefu v dresu národního týmu.
David Lafata
Svůj nejkrásnější gól jsem dal Jablonci nůžkami
Mezi současnými střelci působí sparťanský útočník David Lafata jako zjevení. Se 199 góly vyšplhal až na dělené třetí místo v Klubu ligových kanonýrů za dávnými šutéry Bicanem a Kopeckým. Jak vzpomíná na jubilejní stý zásah? „Padl v Liberci. Děláme si v šatně srandu, že mi na ní shodou okolností přihrával Lukáš Vácha, protože se mu nepovedla rozehrávka. Díky tomu jsem šel sám na bránu,“ směje se.