Antonín Panenka
Trefil jsem zahrabanou korunu
Nebýt jeho táty, možná by se nikdy jméno Antonína Panenky na fotbalových trávnících neproslavilo.
„Takovým mým patronem a prvním trenérem byl můj táta, který fotbalu strašně fandil a díky němu jsem já za víkend viděl minimálně pět, šest zápasů, protože od soboty do neděle jsme chodili na nejrůznější ligová utkání, ale i nižší soutěže. To pro mě bylo velmi poučné, protože jsem viděl, jak ti kteří hráči řeší určité situace," říká mistr Evropy, odchovanec a dlouholetý hráč pražských Bohemians, Rapidu Vídeň, ale také střelec sedmnácti branek v československé reprezentaci.
Rozhovor: "Svůj první gól jsem napůl dal i nedal."
S fotbalem začínal právě v Ďolíčku a v zelenobílém dresu odehrál vůbec nejvíce zápasů své aktivní kariéry, která trvala až do jeho pětačtyřiceti let. Po jejím ukončení a návratu do Česka, se stal asistentem trenéra a poté funkcionářem vršovického klubu.
Je držitelem Ceny Václava Jíry a v roce 2008 mu prezident republiky udělil Medaili za zásluhy I. stupně. Není v českých a československých fotbalových dějinách slavnější branky, než je právě jeho vítězná penaltová trefa z finále mistrovství Evropy 1976 proti Německu v Bělehradě. Podle způsobu jejího provedení se jí ve světě začalo říkat „Panenka kick".
„Na to se mě lidé hodně ptají. My jsme tam všichni byli v takové pozitivní náladě, protože jsme tam docílili něčeho, co nikdo nečekal. Už v tu dobu, kdy jsme hráli finále, jsme už v očích našich fanoušků byli bohatýři. Pak přišly ty penalty a já jsem věděl, že ten gól dám. Za prvé to nikdo neznal a za druhé jsem to hodně trénoval. Navíc hráč přede mnou nedal, takže jsem měl všechny trumfy v rukou. Pak už člověk musí mít jen tu odvahu."
Další příběhy

Marek Heinz
Nikdy jsem neplánoval, že budu profesionál
Útočník Marek Heinz spojil své fotbalové začátky s Lázněmi Bohdaneč a také rodnou Olomoucí, když první roky své kariéry odehrál v tamní Sigmě. Na přelomu tisíciletí vybojoval s reprezentační jednadvacítkou postup na evropský šampionát, kde Češi skončili druzí. Díky tomu se jako jeden z mála hráčů posledních generací, mohl v roce 2000 podívat na olympijské hry. „Je pravda, že ve fotbalovém světě to asi není takový vrchol, ale olympiáda je zážitek,“ vzpomíná.

Josef Šural
Nejvíc si cením toho, že jsem se dostal do ligy
Ve Zbrojovce postupně prošel všemi mládežnickými kategoriemi a v osmnácti letech zažil v jejím dresu ligovou premiéru. A hned proti Spartě. To ovšem ještě netušil, že za pár let bude oblékat právě letenský dres. Svůj první ligový gól vstřelil Josef Šural proti Kladnu a sám svou trefu označil za „haluz“. V současné době se učí od Davida Lafaty a nejraději vzpomíná na svou trefu v dresu národního týmu.

Kamil Vacek
Člověk nesmí nikdy nic vzdát
Záložník pražských Bohemians si během své kariéry vyzkoušel ligovou soutěž v Německu, Itálii, Izraeli, Polsku a Dánsku. Na své nejsilnější zážitky vzpomíná v medailonku.

Bořek Dočkal
To, na co všichni nejvíc vzpomínají, jsou důležité góly
„Každý to má nastavené trošku jinak, někdo si odnese dobrý pocit z dobrého skluzu, z dobrého zákroku v bráně, ale myslím si, že to, na co všichni nejvíc vzpomínají, je, když dali důležitý gól,“ říká Bořek Dočkal, nejlepší hráč minulé ligové sezony, donedávna hvězda Sparty a nyní záložník čínského Henanu Jianye. „Nejhezčí gól jsem dal v reprezentaci Holandsku.“