Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Antonín Panenka

Trefil jsem zahrabanou korunu

Nebýt jeho táty, možná by se nikdy jméno Antonína Panenky na fotbalových trávnících neproslavilo.

„Takovým mým patronem a prvním trenérem byl můj táta, který fotbalu strašně fandil a díky němu jsem já za víkend viděl minimálně pět, šest zápasů, protože od soboty do neděle jsme chodili na nejrůznější ligová utkání, ale i nižší soutěže. To pro mě bylo velmi poučné, protože jsem viděl, jak ti kteří hráči řeší určité situace," říká mistr Evropy, odchovanec a dlouholetý hráč pražských Bohemians, Rapidu Vídeň, ale také střelec sedmnácti branek v československé reprezentaci.

Rozhovor: "Svůj první gól jsem napůl dal i nedal."

S fotbalem začínal právě v Ďolíčku a v zelenobílém dresu odehrál vůbec nejvíce zápasů své aktivní kariéry, která trvala až do jeho pětačtyřiceti let. Po jejím ukončení a návratu do Česka, se stal asistentem trenéra a poté funkcionářem vršovického klubu.

Je držitelem Ceny Václava Jíry a v roce 2008 mu prezident republiky udělil Medaili za zásluhy I. stupně. Není v českých a československých fotbalových dějinách slavnější branky, než je právě jeho vítězná penaltová trefa z finále mistrovství Evropy 1976 proti Německu v Bělehradě. Podle způsobu jejího provedení se jí ve světě začalo říkat „Panenka kick".

„Na to se mě lidé hodně ptají. My jsme tam všichni byli v takové pozitivní náladě, protože jsme tam docílili něčeho, co nikdo nečekal. Už v tu dobu, kdy jsme hráli finále, jsme už v očích našich fanoušků byli bohatýři. Pak přišly ty penalty a já jsem věděl, že ten gól dám. Za prvé to nikdo neznal a za druhé jsem to hodně trénoval. Navíc hráč přede mnou nedal, takže jsem měl všechny trumfy v rukou. Pak už člověk musí mít jen tu odvahu."

Další příběhy

Miroslav Beránek

Vyplaval jsem neobsazený ve stařičkém Edenu

Bývalý legendární hráč Slavie, který v jejím dresu odehrál téměř 130 zápasů. Kuriozitou je, že během svého fotbalového života vystřídal všechny herní posty. Z útočníka se přes zálohu přesunul na post obránce. Jako pilíř defenzivy se také proslavil v sešívaném klubu, ve kterém vstřelil svůj první gól již před dvaceti lety. „Bylo to ještě ve stařičkém Edenu. Do Slavie jsem přišel v létě 1984, osmé ligové kolo jsme hráli s Trnavou, bylo to 18. října ve čtvrtek a bylo to televizní utkání. Vyhráli jsme a já jsem pečetil poslední brankou na konečných 4:1 zhruba někdy v 85. minutě, vzpomíná.