Nebýt jeho táty, možná by se nikdy jméno Antonína Panenky na fotbalových trávnících neproslavilo.

„Takovým mým patronem a prvním trenérem byl můj táta, který fotbalu strašně fandil a díky němu jsem já za víkend viděl minimálně pět, šest zápasů, protože od soboty do neděle jsme chodili na nejrůznější ligová utkání, ale i nižší soutěže. To pro mě bylo velmi poučné, protože jsem viděl, jak ti kteří hráči řeší určité situace," říká mistr Evropy, odchovanec a dlouholetý hráč pražských Bohemians, Rapidu Vídeň, ale také střelec sedmnácti branek v československé reprezentaci.

Rozhovor: "Svůj první gól jsem napůl dal i nedal."

S fotbalem začínal právě v Ďolíčku a v zelenobílém dresu odehrál vůbec nejvíce zápasů své aktivní kariéry, která trvala až do jeho pětačtyřiceti let. Po jejím ukončení a návratu do Česka, se stal asistentem trenéra a poté funkcionářem vršovického klubu.

Je držitelem Ceny Václava Jíry a v roce 2008 mu prezident republiky udělil Medaili za zásluhy I. stupně. Není v českých a československých fotbalových dějinách slavnější branky, než je právě jeho vítězná penaltová trefa z finále mistrovství Evropy 1976 proti Německu v Bělehradě. Podle způsobu jejího provedení se jí ve světě začalo říkat „Panenka kick".

„Na to se mě lidé hodně ptají. My jsme tam všichni byli v takové pozitivní náladě, protože jsme tam docílili něčeho, co nikdo nečekal. Už v tu dobu, kdy jsme hráli finále, jsme už v očích našich fanoušků byli bohatýři. Pak přišly ty penalty a já jsem věděl, že ten gól dám. Za prvé to nikdo neznal a za druhé jsem to hodně trénoval. Navíc hráč přede mnou nedal, takže jsem měl všechny trumfy v rukou. Pak už člověk musí mít jen tu odvahu."