Mezi současnými střelci působí sparťanský útočník David Lafata jako zjevení. Se 199 góly vyšplhal až na dělené třetí místo v Klubu ligových kanonýrů za dávnými šutéry Bicanem a Kopeckým. Jak vzpomíná na jubilejní stý zásah? „Padl v Liberci. Děláme si v šatně srandu, že mi na ní shodou okolností přihrával Lukáš Vácha, protože se mu nepovedla rozehrávka. Díky tomu jsem šel sám na bránu,“ směje se.

Kam a v kolika letech jste šel na svůj první fotbalový trénink a kdo vás na něj vedl?

S fotbalem jsem začínal u nás na vesnici v Olešníku. Přivedl mě k němu taťka, protože sám za Olešník hrál, takže když měli trénink nebo zápas, trávili jsme veškerý čas s ním na hřišti. Pak jsem v nějakých čtyřech pěti letech začal chodit do žáků v Olešníku. Nehrálo se na nějaké věkové kategorie, buď byli mladší žáci, nebo starší hráči, takže jsme hráli se staršími kluky. Když si vzpomenu na svůj první gól, bylo to proti Hluboké. Byl to takový náš největší rival, protože jsme většinou hráli jen Olešník-Hluboká nebo nějaké vesnice po okolí. Tohle bylo na Hluboké, hráli jsme 1:1 a já jsem dal svůj první gól.

V jakých pozicích jste v dětství nastupoval?

Musím říct, že v Olešníku jsem hrál vždycky jen pravé křídlo. Hráli jsme na tři útočníky a já hrával zprava. I když už to dneska tak nevypadá, že jsem někomu utekl, tak jsem byl docela rychlý. Snažil jsem se utíkat po lajně.

Dařilo se vám střílet v mládí góly?

Musím říct, že už odmala, nebo když jsem procházel mládežnickými kategoriemi, jsem góly dával.

Utkvěli vám v paměti ještě nějaké branky z počátku kariéry?

Ve třetí třídě jsem začal jezdit do Budějovic, kam jsem přestoupil do Dynama. Chodil jsem tam na Grünwaldovu sportovní školu. Lidi to moc ještě nevěděli a já hrál třeba v sobotu za Dynamo a v neděli „načerno" za Olešník. Svůj první zápas za Dynamo jsem odehrál v Lišově. Hráli jsme na půlku hřiště a já neznal, že něco takového je. Vyhráli jsme tam 3:1 a já dal všechny tři góly.

Jak jste prožíval své první trefy?

Já myslím, že asi jako dneska. Radost z gólu se nikdy neokouká.

Kudy vedla vaše cesta až na ligové trávníky?

Začal jsem v Olešníku, nástupem do třetí třídy základní školy jsem začal jezdit do Budějovic na ZŠ Grünwaldova. Prošel jsem v budějovickém Dynamu od přípravky nebo mladších žáků až do dorostu. Pak jsem šel v Budějovicích do přípravy s áčkem, ale chvilku mi trvalo, než jsem se prosadil natrvalo. Hrával jsem za béčko Dynama a měl jsem takovou kratší měsíční epizodu ve Vysočině Jihlava, kde jsem byl na hostování. Celou mládež i začátky mezi seniory jsem strávil v Budějovicích.

Vybavíte si svůj první ligový zápas?

Už si nepamatuji rok, ale bylo to na posledních pár minut proti Drnovicím.

Vzpomenete si na svůj premiérový gól a jak vypadal?

V áčku jsem se nemohl prosadit a možná už jsem měl nějakých třicet čtyřicet startů, vždycky to bylo na závěrečných pět deset minut. I když nějaké šance byly, gól jsem taky nemohl dát. Až potom ve čtvrtém nebo pátém kole přijela Ostrava a povedlo se mi dát první ligový gól hlavou po rohu. Když jsem to protrhl, povedlo se mi v tom zápase dát ještě jeden, takže nakonec z toho byly rovnou dva.

Pamatujete si, jak jste branky slavil a co pro vás znamenaly?

Určitě velkou úlevu, protože jsem konečně dal gól v lize, ale jak jsem ho oslavil, to už si, přiznám se, nepamatuji.

Vzpomenete si na nějaké další branky v dresu Dynama?

Ono jich zase nebylo tolik, takže bych si je asi postupně vybavil. Pamatuji si třeba na první hattrick. Dal jsem ho za Dynamo v Plzni a nebo jeden gól za vápnem jsem dal v Budějovicích proti Zlínu. To byl pro mě taky takový historický milník.

V roce 2005 jste odešel do řeckého Škoda Xanthi. Jaké to pro vás bylo angažmá?

Řecké angažmá, byť to fotbalově nestálo za nic, si myslím, že pro mě bylo obrovskou školou života. I když jsem tam vydržel jen půl roku a rád jsem se vrátil zpátky. Byla to pro mě taková vojna. Když jsem se vrátil zpátky, vrátil jsem se zpátky na zem a začal si vážit i takových těch obyčejnějších věcí. Myslím si, že mi tohle angažmá, byť řekněme nepovedené, v kariéře hodně dalo.

Z Řecka jste přestupoval do Jablonce. Vybavíte si svou první branku za Jablonec?

První branka za Jablonec, si myslím, byla ve druhém kole v Plzni. Nevím, jak to tam bylo - první totiž byla hlavou, ale v nějaké skrumáži, takže vůbec nevím, jestli to bylo počítané jako vlastní gól nebo ne. Ale druhý gól si pamatuji moc dobře. Byli jsme v tu dobu v deseti a já vyvážel balon. Nemohl jsem už běžet, tak jsem vystřelil levačkou z dálky. Měl jsem štěstí, že foukal vítr a zanesl to až do brány.

Poté následovalo angažmá ve vídeňské Austrii. Jaké máte gólové vzpomínky na Rakousko?

V Rakousku bylo krásně, na Vídeň vzpomínám velmi rád. Nějaké branky jsem tam dal, i když jich nebylo moc. Nejradši vzpomínám asi na tu první v derby Austria-Rapid a pak ještě na branku, kterou jsem dával ve finále Rakouského poháru. To byla moje úplně první trofej.

Pak jste se zase vrátil do Jablonce a předtím, než jste odešel do Sparty, jste nastřílel skoro osmdesát gólů. Které vám utkvěli v paměti?

Pro mě byl Jablonec asi takovým osudovým klubem. Mládež a všechno jsem prošel v Budějovicích, ale v Jablonci jsem pak poznal, co je velký fotbal a i díky němu jsem se pak dostal do nároďáku a splnil si svůj největší sen - dostat se do Sparty. Gólů jsem tam nastřílel dost, měli jsme výborný mančaft a já měl kolem sebe vynikající spoluhráče. Díky nim jsem mohl góly dávat a určitě bych si jich plno vybavil. Vzpomenu si na hattrick proti Liberci v severočeském derby, i na gól proti Spartě, kdy jsme vyhráli 1:0. To byla vítězství, která se v Jablonci hodně cenila.

V zimě 2013 jste přestoupil na Letnou. Jak vzpomínáte na první utkání za Spartu?

Měl jsem to štěstí, že jsem ho mohl zažít hned proti Chelsea. To byl svátek jak pro nás hráče, tak i pro všechny fanoušky. Byl to můj první soutěžní zápas a první ligový zápas byl hned týden nato se Slováckem, kdy jsme vyhráli. Jak už jsem říkal, pro mě byl osudovým klubem asi Jablonec. Díky němu jsem si mohl splnit sen, že jsem se dostal na Letnou a toho si vážím a jsem za to strašně rád.

V odvetě proti Chelsea v Londýně jste dokonce vstřelil branku. Jak na to vzpomínáte?

Vzpomínky jsou na to hezké, ale je to trošku zakalené tím, že to nakonec nestačilo na postup. Sahali jsme po prodloužení a na konci nám to tam Hazard bohužel trefil. Je dobrej. Branka padla po faulu někde na polovině půlky. Marek Matějovský to rychle rozehrál do vápna na Vencu Kadlece, kterýmu se to trošku zašmodrchalo mezi nohama a pak mě našel zpětnou přihrávkou. Já jsem pak asi z deseti metrů prostřelil Petra Čecha.

Jaká byla tenkrát atmosféra na Stamford Bridge?

Musím říct, že to byl můj takový první velký zápas. Atmosféra mě trošku zklamala ze strany anglických fanoušků, čekal jsem ji bouřlivější. Na druhou stranu musím říct, že tam byl strašně velký počet sparťanských fanoušků, kteří měli zimní čepice a my jsme se tam cítili jako doma.

Vybavíte si první ligovou branku za Spartu?

První ligovou branku za Spartu, si myslím, že jsem dával v Českých Budějovicích. Vyhráli jsme tam 2:0. Oba góly jsem vstřelil já.

Jak byste je popsal?

První byl po přihrávce Tomáše Zápotočného z pravé strany do vápna. Já to tam dorážel. A druhý - už si nepamatuji, kdo centroval taky z pravé strany - jsem dával z voleje do protipohybu. Myslím si, že chytal Zdeněk Křížek. Ty góly byly rychle po sobě v druhém poločase.

Na jaké další trefy v dresu Sparty si vzpomínáte?

Na všechny vzpomínám rád. Pamatuji si na svůj první gól v derby, protože přece jen derby je pro všechny sparťany výjimečný ligový zápas. Pak si vybavuji i nějaké góly v poháru. Člověk fotbal hraje pro takové zápasy, jako byl třeba ten s Chelsea. Nebo když je plná Letná, je to úplně nejvíc...

Vzpomenete si na svou 100. ligovou branku?

To bylo v Liberci. Děláme si v šatně srandu, že mi na ní shodou okolností přihrával Lukáš Vácha, protože se mu nepovedla rozehrávka. Díky tomu jsem šel sám na bránu, kde stál David Bičík. Zkoušel jsem ho dloubat, trefil jsem břevno, míč se odrazil zpátky a hlavou jsem ho dorážel do brány.

Co pro vás znamenalo překonat takový milník?

Přiznám se, že jsem góly nijak nepočítal, ale věděl jsem o tom, že klub ligových kanonýrů, kteří mají sto a více ligových branek, existuje. Postupem času, jak góly přibývaly, pro mě bylo motivací se mezi kanonýry dostat. Když jsem se díval, jací hráči tam jsou, je pro mě čest, že můžu být v takové společnosti.

Zasáhl jste také do 41 utkání v národním týmu. Co pro vás znamenalo reprezentovat Česko?

Myslím si, že nejen pro mě, ale pro všechny české fotbalisty by mělo být největší poctou, když můžou nastoupit za nároďák. I když jsem tam nepatřil k základním pilířům, jezdil jsem na nároďák rád a vážil jsem si každého startu. Myslím si, že není nic víc, než když člověk nastoupí v základní sestavě a slyší českou hymnu.

V reprezentaci jste vsítil devět branek. Připomeňte tu první.

Ono jich nebylo moc, takže na ně se vzpomíná dobře. První gól byl asi tím, který mě nejvíc proslavil. Bylo to v září 2006 v kvalifikačním utkání s Walesem v Teplicích. Nastoupil jsem asi na posledních patnáct minut a povedlo se mi dát za chvíli góla. Vedli jsme 1:0, v závěru vyrovnali naším vlastním gólem a snad asi v 92. minutě se mi povedl druhý gól. Vyhráli jsme 2:1 a pro mě to byl premiérový start z říše snů.

Vzpomenete si, jak góly padly?

Libor Sionko střílel z voleje a nesedlo mu to. Šlo mi to do úrovně kolen nebo pasu a já nevěděl čím zakončit. Radši jsem tam skočil hlavou rybičku a dorazil jsem to. Druhý byl, myslím si, po centru Libora Sionka z pravé strany. Střílel jsem z voleje, a i když jsem to netrefil úplně čistě, ale jak to šlo o zem, zapadlo to k tyči. Gólman už na to nedosáhl.

Které branky z národního týmu ještě máte na paměti?

Nejradši vzpomínám asi na tyto první dva, ale třeba i na gól proti Slovensku v Olomouci nebo v kvalifikaci v Kazachstánu. Nebylo jich tolik.

Míval jste jiný pocit, když jste vstřelil reprezentační gól, než když jste se trefil za Spartu?

Pocit ze vstřeleného gólu se nikdy neomrzí, ale musím říct, že gól nebo i každý start v nároďáku - protože jich nebylo tolik -, jsou výjimečné. Není to každý týden, takže to pro mě bylo trošku jiné.

V lize máte skoro 200 branek. Která pro vás byla úplně tou nejkrásnější?

Asi nůžkami proti Jablonci. Kdybych to udělal dneska, už se asi nezvednu, ale pro mě osobně je to nejkrásnější gól.

A který považujete za nejdůležitější?

Asi některý z těch, které pomohly k zisku titulu. Nebo možná na začátku jara jsme hráli v Příbrami a tam jsme vyhráli 1:0 díky penaltě asi z 82. minuty. V té době se na nás dotahovala Plzeň a my jsme ji tím udrželi na distanc.

Jakého úspěchu si v kariéře nejvíc vážíte?

Titulu se Spartou.

Sledujete výkony Olešníku v krajském přeboru?

Sleduji, sleduji je pečlivě. Přiznám se, že na fotbal moc nechodím, protože se většinou kryje, ale stihnu jeden dva za sezonu. Je to můj budoucí klub, tak se musím dívat, jak jsou na tom.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená vyústění snahy celého týmu. Fotbal se hraje na góly a aby ho člověk mohl dát, má kolem sebe deset spoluhráčů. Všechno musí klapnout. Myslím si, že není nic hezčího, než když na sebe po gólu naskáčem a sdílíme spolu kolektivní radost.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal je celý můj život.