Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Theodor Gebre Selassie

S reprezentací jsem jako kluk nikdy nepočítal

Theodor Gebre Selassie, v současné chvíli působící ve Slovanu Liberec, se může pyšnit bohatou kariérou, kdy na své začátky ve Velkém Meziříčí a ve Vysočině Jihlavě navázal prvoligovým angažmá ve Vršovicích a následným přesunem na sever Čech. V obou případech byl součástí oslav titulu, se Slavií dokonce dvakrát. Významným krokem byl přestup do Německa, konkrétně do Werderu Brémy, kde strávil celkem 9 let a svými výkony a týmovým duchem se stal oblíbeným hráčem německých příznivců, kde zastával i pozici zástupce kapitána.

Kdo Vás přivedl k fotbalu?

K fotbalu mě přivedla moje máma, musím však doplnit, že na základě mé iniciativy, jelikož všichni moji kamarádi již fotbal organizovaně v nějakém klubu hráli, a tak jsem jí poprosil, jestli by byla tak hodná a také mě přihlásila.

Fotbalové začátky u Vás probíhaly ve Velkém Meziříčí. Na jaké pozici jste začínal?

Jestli se nepletu, tak to nebyl obránce. Začínal jsem nejdříve v záloze.

Utkvěl Vám v paměti nějaký gól, který jste vstřelil v mládeži?

Nevybaví se mi čistě jeden, ale vím, že jsem se většinou do šancí dostával někde ve vápně a hlavičkou jsem následně zakončoval.

A dával jste hodně gólů?

Relativně ano (směje se).

Z Velkého Meziříčí si Vás poté vyhlédla do svého týmu Jihlava, následovalo však hostování a návrat zpátky. Jak na tento krok zpětně pohlížíte?

Tento krok byl ve prospěch mých studijních povinností, v té době jsem se nacházel zrovna v maturitním ročníku a s fotbalem to tehdy nevypadalo nikterak slavně. Bylo pro mě důležité středoškolské vzdělání dokončit, to v té chvíli byla má priorita. Podařilo se mi vše úspěšně splnit a následně se zas mé zaměření otočilo na fotbalovou stránku.

Následoval přesun do Slavia Praha. Zde jste byl součástí týmu, který získal dva ligové tituly. Jak na toto období vzpomínáte a co Vám to dalo do fotbalové kariéry?

Byl to velký krok. Začít po Vysočině žít v hlavním městě a hrát za jeden z nejlepších klubů v republice, to přeci jen z pohledu mladého hráče představoval určitý tlak. Bylo to něco úplně jiného, než na co jsem byl do té doby zvyklý. Tento přesun pro mě znamenal velkou školu a takové to první oťukávání s profesionálním fotbalem.

Vybavíte si svůj první ligový gól a emoce s tím spojené?

(přemýšlí) … Abych řekl pravdu, tak ne. Jsem si ovšem jistý, že to byly velmi krásné pocity (směje se).

Věděl jste dopředu, jak gól budete slavit, nebo to byla spontánní reakce?

Myslím si, že do určitého počtu gólů člověk v hlavě nemá nijak promyšlené specifické oslavy a jedná se spíše o takovou čistou euforii. Až časem, co jich dá více, má na toto prostor.

Původní hostování na stadionu U Nisy se nakonec přeměnilo na trvalý přestup. Jak vysoko v kariéře si ceníte získaného titulu v sezóně 2011/12?

Velmi. Je to jeden z největších úspěchů mé kariéry. Jednalo se o neuvěřitelnou sezónu a ostatně všichni vám potvrdí, že vítězství titulu s klubem, se kterým se předem jako s favoritem tolik nepočítá, je ještě o něco speciálnější.

Díky čemu si myslíte, že se to povedlo?

Tím prostředím, jaké tady je, tou partou, jaká se tady tehdy utvořila a pochopitelně tou kvalitou, kterou jsme přenesli na hřiště. Dle mého jsme předváděli velice pohledný fotbal.

Rád bych probral Vaše reprezentační začátky. Po zápasech za jednadvacítku přišla v roce 2011 nominace do A týmu. Vybavíte si své pocity při prvním zápase?

Byla to obrovská čest a pamatuji si mé první myšlenky při prvních srazech, kde jsem byl součástí týmu s hráči jako Petr Čech, Tomáš Rosický či Milan Baroš, to se člověk sám sebe s podivem ptá, v jakém prostředí se to ocitl a jen těžko tomu věří. Na druhé straně se snaží srovnat s faktem, že pokud by nesplňoval potřebnou kvalitu, tak by tady mezi nimi nebyl. Bylo to něco, s čím jsem ani jako malý kluk nepočítal a asi to vše docením více až po ukončení fotbalové kariéry.

Velice rychle jste se stal stabilním členem základní sestavy a následovalo v roce 2012 mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině, kde jste odehrál každou minutu. Byl jste před turnajem nervózní?

To bych neřekl. Je však pravda, že do určitého věku hráč před každým utkáním tu trému trochu pociťuje, takže menší nervozita před zápasem jako takovým byla, ale nějak výraznější před turnajem ani ne, to jsem se jen těšil na to, jaký to bude zážitek.

Reprezentační kariéru jste nakonec roku 2019 zakončil s celkovými 54 odehranými zápasy a třemi vstřelenými góly. Vybavíte si nějaký gól za reprezentaci a proti komu to bylo?

(přemýšlí) … Vím, že jeden byl proti San Marinu, dále proti Maltě a … (dlouze váhá) Norsko? Ano, Norsko. Právě ten poslední proti tomuto soupeři si vybavím asi nejlépe. Tentokrát jsem v zápase hrál kupodivu zleva. Byl přetažený centr, který jsem z druhé strany zavíral. Na zadní tyči jsem dobíhal míč na dlouhou nohu a snažil jsem se ho jakkoliv dopravit do brány a ve výsledku to šlo ještě hezky pod břevno (směje se).

Jaký moment při působení v reprezentaci Vám utkvěl nejvíce v paměti?

Nástup před každým zápasem, kdy hrála česká hymna. To bylo vždy jedinečné.

Po vydařeném EURU 2012 se hovořilo o zájmu zahraničních klubů, např. Arsenalu. Je to pravda? Které další kluby projevily zájem?

Přesné informace nemám a nemohu tak potvrdit, jestli to opravdu takto bylo, ale už před šampionátem zájem různých klubů byl, nutno dodat, že až po mistroství, kde jsme odvedly určité výkony, nabídky začaly být zajímavější, to je pravda.

Nakonec jste si vybral německé Werder Brémy, jak obtížný byl pro Vás přechod z české soutěže do jedné z top soutěží a jak jste si zvykal na život v Německu?

Jak to bývá, tak první měsíce jsou náročné. Když jsem do Německa přicházel, tak jsem uměl pouze anglicky a tehdy trenér preferoval, aby se mluvilo čistě německy, jak v kabině, tak během tréninku a všechny pokyny jsem dostával jen v němčině. Musím tedy říct, že první měsíce nebyly jednoduché. Jak jsem byl ale na vše sám, tak mi to pomohlo k adaptaci a němčinu jsem se vcelku rychle naučil, protože (směje se) zkrátka nemáte jinou možnost. Po úvodním půl roce už to bylo fajn.

Během svého debutu v Bundeslize se Vám zároveň podařilo vstřelit svůj první gól v dresu Brém, a to rovnou proti věhlasné Borussii Dortmund, kdy jste vyrovnával na 1:1. Jak jste tento moment tenkrát prožíval? Dokázal byste ten gól popsat, jak se to celé seběhlo?

(usmívá se) Na ten si pamatuji. Myslím, že to bylo po rohovém kopu, který se Dortmundu povedlo odvrátit. Já jsem společně s pár spoluhráči zůstal ve vápně, kam se míč centrem zas vrátil, ten jsem lízl hlavou a zapadlo to k zadní tyči. Byla to velká euforie, obzvlášť na takovém to stadionu, jen je škoda, že jsme nakonec zápas nedotáhli k bodovému zisku.

Dostal jste během svého působení v Německu nabídku na přestup i z jiných lig? Nebo i v rámci Bundesligy?

Nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych toto musel řešit. Vždy jsem s klubem prodlužoval smlouvu včas dopředu. Zároveň byl pro mě důležitý faktor rodiny, i z tohoto pohledu bylo dobré zůstat.

V Brémách jste se potkal i s českými kolegy, Jaroslavem Drobným a Jiřím Pavlenkou. Jak důležitá byla Vaše role pro jejich začlenění do týmu?

(směje se) Pro „Drobase“ asi ne, ten už v Německu před tím působil. Dovedu si ovšem představit, že pro Jirku Pavlenku mohla moje přítomnost znamenat ulehčené začátky v klubu, že tam měl někoho, kdo ho se vším seznámil. Teď je na to již sám, ale myslím si, že vše proběhlo tak, jak mělo.

Jste spolu v kontatku?

Jo, jasně, odehráli jsme spolu spoustu zápasů, známe se dlouho, jsme v pravidelném kontaktu, ano.

Ve Werderu jste strávil celkem 9 sezon a místní fanoušci si Vás jistě velmi oblíbili. Dokonce jste se vypracoval i na zástupce kapitána. Jaké pouto jste si k nim vybudoval?

Obrovské, troufám si říct, že takové, které je na celý život. Když někde strávíte 9 let, tak si pochopitelně určitý vztah nejen ke klubu, ale i k lidem, kteří tam pracují, vytvoříte, a na to se rozhodně vzpomíná odlišněji například oproti pouhému ročnímu angažmá.

Poslední sezona v Německu však byla s hořkým koncem, kdy klub po mnoha letech sestoupil z nejvyšší soutěže. V čem byla z Vašeho pohledu chyba?

V nejhorší fázi sezóny, ke konci, jsme nedokázali bodovat. Stačila jedna výhra z posledních osmi zápasů a k sestupu by nedošlo. Bohužel jsme situaci nezvládli a spadlo se. Sestupovali však i jiné tradiční německé kluby a těch faktorů bylo pochopitelně více, jako ekonomická či pandemická situace.

Od nové sezóny působíte opět na severu Čech. V čem vnímáte největší rozdíl oproti Vašemu předchozímu působení v Liberci?

(přemýšlí) Ani bych neřekl, že bych vnímal zásadní rozdíly, je to velmi podobné, akorát si člověk musel opět zvyknout na určité věci a návyky. Spousta lidí v klubu však stále zůstala, takže nijak výrazně odlišněji situaci nevnímám, je ale pravda, že je to přeci jen už dlouho, a ne vše si pamatuji. Musím říct, že liga je fyzicky náročná a jak byl předtím člověk mladší, tak vše šlo snáze.

Koho bylo nejtěžší za celou Vaši kariéru jako obránce střežit? Napadá Vás někdo?

Neuvedu pouze jednotlivce, ale celý tým, Bayern Mnichov. V období, kdy je trénoval Pep Guardiola byly tyto zápasy velice náročné a nastupovat proti nim nebylo nic příjemného.

Co pro Vás znamená gól?

Gól pro mě znamená euforii.

Co pro Vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená společnou radost.

Co byste poradil začínajícím fotbalistům?

Poradil bych jim, aby nikdy neztratili radost ze sportu.

Další příběhy

Michal Ordoš

Gól? Jako dostat elektřinou 220

Každý gól mě nabije, říká útočník Michal Ordoš, ostrostřelec Sigmy Olomouc a nejlepší kanonýr ligové sezony 2009/10. Při premiéře v reprezentaci proti Slovensku v roce 2012 se ale neprosadil. „Vyprodaný stadion, na tribuně rodiče, mamka plakala. Ke gólu jsem neměl moc daleko, ale vždycky se mi tam namotal David Lafata. On dal první dva góly a já stál vždycky metr za ním,“ vysvětluje. „Kdyby to netrefil, gól jsem dával já. Jenomže všichni známe Lafatu, ten to trefí vždycky,“ usmívá se.