Pyšní se stříbrem z EURO 1996 a padesáti čistými konty v lize. A ano, Ladislav Maier nepatří k těm, kteří by na nádherné trefy vzpomínali s oblibou. Jeho hlavním úkolem totiž bylo brankám zabraňovat. Památné góly, které inkasoval z kopaček Jaroslava Kamenického a Pavla Nedvěda, má ale v hlavě dodnes.

Kdy a kde jste s fotbalem začínal a kdo vás k němu přivedl?

Pocházím z Moravy a k fotbalu mě přivedl táta. Ve vedlejší vesnici jsem kopal za žáky, posléze za dorost. Nakonec byla moje kariéra dost krkolomná, než jsem se dostal do profesionálního fotbalu.

Začínal jste v mládí hned v brance?

Na vesnici to bylo tak, že kdo dřív přijde, ten dřív mele, kdo si vzal dres a tak dále. Vystřídal jsem tak nějak všechny posty a nakonec jsem zakotvil v bráně. Pár postů jsem si vyzkoušel i v obraně, v záloze i v útoku.

Máte z dětství nějaký fotbalový zážitek, gól, který jste dal či dostal?

Jelikož velká část mojí kariéry byla v pozici brankáře, branek jsem dostal podstatně víc, než jsem dal. Musím se ale pochlubit, že když jsem se pohyboval na jiných postech, pár gólů jsem taky dal.

Kudy vedla vaše cesta na ligovou scénu?

Měl jsem to trošku komplikovanější. Po vojně jsem se živil jako malíř pokojů, číšník, opravář, práce všeho druhu. Pak jsem zakotvil v Drnovicích, kde začala taková poloprofesionalizace fotbalu. Tenkrát jsme začali druhou ligu a od toho momentu kariéra směřovala pro mě k lepšímu. Za to můžu teď akorát poděkovat, že tím, že se rozdělila republika, měl jsem potom větší šanci se s nějakým mužstvem dostat do ligy.

Vzpomenete si na svůj první ligový zápas?

Se Slovanem Liberec jsme hráli domácí utkání proti Viktorce Žižkov, která tenkrát pod panem Čekanem měla velmi nabušený tým plný skvělých fotbalistů. Hráli jsme 0:0, ale vzpomínám si přesně, že jsme v poslední minutě kopali penaltu a Pepa Jinoch neproměnil, Jarda Blažek ji chytil. To utkání si pamatuji velice dobře.

Jaké jste měl při zápase pocity?

Nervózní jsem nebyl, spíš jsem se na ligu těšil jako celý Liberec pod vedením trenéra Petržely. Byla tam spousta kluků, kteří ligu nehráli. Myslím si, že mimo Pepu Obajdina, jsme byli všichni kluci, kteří si to vykopali z druhé ligy. Navíc už ve druhé lize jsme byli zvyklí na fantastické návštěvy a přeneslo se to do ligy. Trenér nám říkal, že máme na to, abychom se zachránili, že nemáme mužstvo jen na jeden rok v lize, což se nakonec potvrdilo.

Oslavoval jste nějak vychytanou nulu při své premiéře?

V Liberci to bylo nastavené tak, že když se vyhrálo nebo remizovalo, oslavovalo se to po zápase. My jsme v první sezoně udělali docela hodně bodů, takže jsme dost slavili i tak, ale všeho s mírou. Vzpomínám si, že jsem to měl docela rozdělené - vychytal jsem padesát nul v Liberci a dalších padesát a více v Rapidu Vídeň. Vážím si toho, že i když jsem do ligy naskočil ve 28 letech, dosáhl jsem na tuhle metu a zařadil se do klubu brankářů, kteří tohle přede mnou dokázali.

Vybavíte si některé hezké góly, které jste obdržel?

Každý si na to vzpomene a tehdy to bylo vyhodnocené i jako gól století od Kamenického na Bohemce přes celé hřiště. Vzpomínám si, byť to zní trošku divně, Pavel Nedvěd mi dal krásný gól v Liberci, taky to byl snad gól roku. Spousty gólů, které jsem dostal, byly opravdu krásné. Musel jsem smeknout klobouk před střelci. I v Rapidu mám, dá se říct, nějakou takovouhle „cenu".

Připomínají vám to hráči, kdy se s vámi potkají?

Většinou mi to připomínají fanoušci a tak dále, ale i kluci z téhle generace si vzpomenou. Beru to s nadhledem a dneska se tomu smějeme, i když musím říct, že tenkrát s tím gólem na Bohemce jsem se nemohl tak týden srovnat, že jsem takový gól dostal. Bylo to hodně v televizi, hodně medializovaný, takže jsem se s tím pral, než přišlo další utkání v lize, které jsme třeba vyhráli.

Jste také několikanásobným reprezentantem. Co to pro vás znamenalo?

Jelikož jsem do ligy skočil hodně pozdě, v té konkurenci Sparty a Slavie, které tenkrát byly zásobárnami pro národní mužstvo a nějací hráči z Liberce, Jablonce, Olomouce či Brna neměli šanci se do nároďáku dostat. Pro mě to byla velká čest se tam mihnout a jet na EURO 1996. To byl takový bonus, který jsem ani nečekal. Následně přišel přestup do Rapidu Vídeň.

Vzpomenete si na nulu, kterou jste vychytal za Česko?

Zase těch zápasů nemám tak strašně moc jako třeba moji bývalí spoluhráči Pavel Srníček, který už dneska není mezi námi, či Petr Kouba. Pamatuji si, že jsme hráli v Drnovicích přátelské utkání proti Švýcarsku, kdy jsme vyhráli 3:0. Na to jsem byl pyšný. Měl jsem tam příbuzenstvo a celou rodinu, na to vzpomínám hrozně rád. Přijel jsem tam už jako hráč Rapidu.

Jakého úspěchu si ve své kariéře nejvíc vážíte?

Rozdělil bych to na tři body: první je ten, že jsme se dostali s Libercem do ligy. Toho si vážím strašně moc, i když už je to víc než dvacet let. Žilo tím celé mužstvo a vím, jak skvělou partu jsme měli. Pak si vážím toho, že jsem jel na EURO. A třetí bod je ten, že jsem ještě ve 32 letech získal angažmá v Rapidu, kde jsem vydržel osm let, chytal jsem prakticky do 40.

V čem bylo působení v Rapidu jiné oproti tomu v Česku?

Když to budu brát po sportovní stránce, jsem hrozně hrdý na to, jakou pozici jsem si vybudoval v Liberci. Neříkám, že se všechno točilo kolem mě, ale tu pozici jsem si přenesl i do Rapidu. Po sportovní stránce - jak herně, tak lidsky - tohle angažmá nemělo chybu. Beru to tak, že se hrozně povedlo.

Po kariéře jste se vydal na trenérskou dráhu. Prožívá trenér zápasy jinak?

Když jsem ukončil kariéru v Rapidu, vrátil jsem se do Liberce, kde jsem dělal dva roky sportovního ředitele. Musím říct, že to byla obrovská zkušenost, nicméně i tak jsme z obou stran cítili, že to asi nebyla parketa pro mě. S odstupem času to ale hodnotím pozitivně, jsou to zkušenosti k nezaplacení. Jinak prožívání na hřišti je úplně jiné - máte možnost něco ovlivnit, povzbudit, seřvat spoluhráče, něco s tím udělat. Na lavičce to vnímáte trošku jinak. Kolikrát dostanete branku na 0:2 a už cítíte nebo vidíte bezmoc, že mužstvo nemá sílu se nějakým způsobem zvednout. Na druhou stranu když 2:0 vedete, už třeba víte, že vás soupeř neporazí a užíváte si to. Ve fotbale to tak je, nemůžou všichni vyhrávat a nemůžou všichni prohrávat.

Co pro vás znamená gól?

Pro mě to byl vždycky smutek. Hodně jsem se s tím pral, ale čím je člověk starší, tím to prožívá víc. Každý gól mě mrzí, i když člověk na začátku říká: Nejsme kapela, za týden hrajeme zas. Štvali mě góly za stavu 4:0 i 1:0, bylo to jedno.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal už je v tenhle okamžik pro mě jen zábava. Rád se na něj podívám v televizi, dostávám spoustu nabídek na různá charitativní utkání, jet s Czech Teamem ale beru jako svoji povinnost. Czech Team mě někam posunul. Scházíme se jako stará garda a jezdíme na benefiční utkání po Evropě nebo po světě. Potkávám tam kluky, se kterými se znám dvacet let. Na fotbal už chodím málo, ale jezdím se hodně dívat do Vídně na Rapid, a když je možnost, jedu se podívat na fotbal i po Evropě.