Zkuste najít zahraničního hráče, který působí v českém lize téměř 13 let a navíc je celou dobu věrný jednomu klubu. Admir Ljevakovič a FK Teplice k sobě dnes už neodmyslitelně patří.

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo Vás k němu přivedl?

K fotbalu mě jako skoro všechny přivedl můj otec. Bylo to ale docela pozdě. Myslím si, že mi bylo devět nebo deset let. Byla u nás válka, takže jsem nemohl začít dřív, proto jsem začal takhle pozdě.

Jaký je Váš nejsilnější fotbalový zážitek z dětských let?

Je to den, kdy se pořádal fotbalový nábor, ze kterého potom vybírali hráče do týmu, kde jsem začal svoji fotbalovou kariéru. Na tenhle den asi nikdy nezapomenu!

V roce 2007 jste přestoupil do Teplic. Jak na Vás zapůsobila Česká republika a město Teplice?

Musím říct, že o České republice jsem něco věděl už ze školy. Na druhou stranu musím přiznat, že město Teplice a teplický fotbal jsem vůbec neznal. Potom co jsem se dozvěděl, že přestup do Teplic vyjde, tak jsem začal hned na internetu hledat a zjišťovat si různé informace jak o městě, tak i o teplickém fotbale.

Ve stejném roce co jste přišel do Teplic, tak odešel Edin Džeko z Teplic do německého Wolfsburgu. Kdo Vám ze začátku pomáhal s aklimatizací?

Byl to pro mě obrovský krok dopředu. Pro všechny u nás to byla obrovská motivace, protože když vidíte svého krajana, jak přestupuje do Bundesligy, tak chcete dělat přesně stejné kroky jako on. Bohužel pro mě odešel zrovna, když jsem přicházel do Teplic. Naštěstí tu byl ještě Samir Merzić, který se o mě ze začátku staral.

Vzpomenete si na svůj první ligový zápas v dresu Teplic? Co pro Vás ten zápas znamenal?

Můj první ligový zápas v dresu Teplic byl proti Spartě. Byl to zápas, který jsme vyhráli 2:1. O tom, že v tomto zápase nastoupím, jsem se dozvěděl asi dva dny před zápasem. Zranil se tenkrát Jiří Sabou, díky čemuž mi dal trenér Rada šanci se ukázat. Pocity jsem měl takové všelijaké. V tom týdnu, kdy jsem měl odehrát svůj první ligový zápas, umřel Vlastimil Mareček. Takže ty pocity jsme měli všichni takový smíšený. Ale byl jsem samozřejmě rád, že jsme ten zápas zvládli a vyhráli jsme ho.

Za Teplice jste odehrál více jak 280 zápasů včetně dvojzápasu Evropské ligy proti Hapoelu Tel-Aviv. Který zápas Vám nejvíce utkvěl v paměti?

Pořád si v hlavě opakuji domácí zápas s Baníkem Ostrava, ve kterém jsme hráli o sestup z nejvyšší soutěže. Nejdříve jsme vedli 1:0, potom jsme najednou prohrávali 1:2 a v úplném závěru jsme to otočili na 3:2. Právě u gólu na 3:2 jsem si připsal asistenci, kdy jsem nahrával Mahmutoviči, který dal vítězný gól.

Vybavíte si svůj první gól v dresu Teplic? A vaše pocity po vstřelení gólu?

První branku za Teplice jsem dal v domácím zápase proti Plzni. Nejsem si teď úplně jistý, ale myslím si, že z levé strany centroval Tonda Rosa nebo Vlasta Stožický. Míč se poté odrazil ke mně na vápno, kde jsem ho trefil přímo z voleje. Naštěstí to tam padlo, a já mohl slavit první ligovou branku.

Který gól byl ve Vaší kariéře podle Vás nejhezčí a v jakém to bylo utkání?

To asi vyberu gól, když jsme hráli v Jihlavě. Z poměrně velké dálky jsem napřáhl ke střele, která zapadla přesně k tyči.

V české lize jste také na absolutním vrcholu v počtu žlutých karet. Vystihuje Vás tedy tvrdá hra?

Já říkám, že mít tolik žlutých karet je určitá ostuda. Nedostávám karty jen za tvrdou hru, to určitě ne. Většina karet byla spíše za řeči. Jsem takový typ, který hraje důrazně, a mám rád tvrdou hru. Občas nějaký takovýto tvrdý zákrok vyhecuje ostatní kluky. Ale říkám, potom co jsem se naučil česky, tak mi začaly přibývat žluté karty spíše za řeči. (smích)

V roce 2017 jste se stal Osobností roku v Ústeckém kraji v kategorii Sport. Co pro Vás toto ocenění znamenalo?

Pro mě bylo velkou ctí, že jsem se vůbec dostal do této nominace, kde byla veliká konkurence. Posléze když vyhlašovali moje jméno, tak jsme v tom momentu ani nevnímal a neuvědomoval jsem si, co se stalo a co jsem vyhrál. Ale teď, když se podívám na ten diplom tak to pro mě znamená strašně moc. Zejména v tom, že jako cizinec jsem takovéto ocenění vůbec dokázal vyhrát.

V sezóně 2015/2016 jste po vstřelení gólu slavil s červeným klaunským nosem. Jak Vás tato spontánní oslava napadla?

Vždycky když vidím nějakou nadaci, nebo sbírku na nemocné děti, tak se snažím maximálně pomáhat. Tady v Teplicích v obchodním centru prodávali tenkrát červené nosy a můj malý syn si ho chtěl koupit. Poté jsme si všimli, že koupí přispějeme právě na nemocné děti. Takže jsme si ho koupili a potom vznikla myšlenka, že když dám gól tak ho spolu oslavíme tak, že si oba nandáme ten klaunský nos.

Je pravda, že si klaunský nos dáváte každý zápas do štulpen?

Pravda to je. Z 99% ho mám vždy u sebe. Jednou jsem si ho však zapomněl. To jsme hráli na Slovácku, kde jsme naštěstí vyhráli. Ale stalo se to, že jsem šel sám na bránu a tu šanci, kterou jsem měl, jsem zahodil a nic z toho nebylo. Říkám si, že možná kdybych ten nos v těch štulpnách měl, tak bych se trefil. (smích)

Co pro Vás znamená 12 let oblékat dres Teplic?

Je to velká zodpovědnost a čest. Jsem rád, že v teplickém dresu nastupuji pravidelně takovou dobu. Upřímně říkám, kdybych měl znovu tu možnost oblékat dres Teplic, tak bych na tom nic neměnil a šel bych do toho znovu a chtěl bych si to celé znovu zopakovat.

Studujete také trenérskou licenci. Chcete tedy po ukončení hráčské kariéry navázat hned na trenérskou kariéru?

Určitě ano. V současné době mám B licenci. Nyní jak jsem také zraněný, tak se poměrně často zapojuji do tréninků mládeže, nebo B týmu zde v Teplicích. Nedokážu teď říct, co přinese další rok, ale určitě se budu snažit navázat na hráčskou kariéru a budu chtít i nadále zůstat ve fotbalovém prostředí.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená velkou euforii a radost. Koukat se na diváky jak jásají a oslavit s nimi vstřelený gól je strašně krásný pocit.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená radost. Hlavně ve fotbalu musí být veliký respekt mezi hráči a mezi týmy. Vzájemně si musíme všichni pomáhat a všichni táhnout za jeden provaz k vítězství.