Osmnáctým rokem je Eduard Poustka součástí fotbalové reprezentace, jako masér se stará o těla i o zábavu. Ale taky se dostává pod velký tlak. „Jakmile dáme víc gólů a zápas dopadne dobře, skládám básničky. Rychle mě musí popadnout múza a musím něco vymyslet,“ směje se oblíbený člen kabiny národního týmu a také ligových Teplic.

„K fotbalu jsem se přichomýtnul už odmala. V naší době se přišlo ze školy, hodila se taška na chodbu a šlo se hrát na plácek. Já do toho kopal od pěti let. Mydlili jsme to každý den. Sportů jsem dělal víc. Atletiku, kanoistiku a dlouho mě držel basketbal. Později kvůli problémům s koleny jsem se začal věnovat masírování, ale zahrál jsem si třeba v béčku Admiry Kobylisy.

Vždycky jsem chtěl být útočník, stále jsem chtěl góly dávat. A dával jsem je. V mládí to bylo švýcarské bodlo. To byly krásné góly. Dát gól do šibenice bodlem. (smích) Teď už to pořádně neukopnu. Byly doby, kdy jsme kopali břevínka. To mě moc bavilo. Můžu říct, že jsem v tom byl dobrý. Dnes už si to šetřím na ligový gól.

Jsou to asi dva roky, kdy jsem jeden dát. Hráli jsme s Teplicemi na Slavii. Vedli jsme 7:0 a skoro každý si dal gól. Tak jsem si říkal, že bych si ho mohl dát taky. V jednu chvíli jsem vyběhl na hřiště a tam mi ujely cvičky. Jak jsem dlouhý, široký a bystrozraký, tak jsem se tam rozplácl. Gól jsem nedal a málem jsem ještě zranil toho hráče, ke kterému jsem tenkrát vybíhal. (smích)

Každý gól, který dáme, prožívám hodně emotivně. Já lítám. Vyletím z lavičky, skáču a mám hroznou radost. Měl jsem jednou takové období, že jsem klukům góly předvídal. Měl jsem štěstí, že mi to docela vycházelo. Řekl jsem: „Hele, ty dáš dneska gól!“ A on ho skutečně dal. Pak se mi to vymklo z rukou a preventivně jsem to říkal všem. Občas, když masíruju, na hráčích poznám, že jsou v pohodě, a říkám si pro sebe, že by dneska ty nohy mohly dát gól. Po zápase vždy ke střelci přiběhnu a říkám, že jsem to věděl, že ten gól dá.

Dřív jsem se rád vsázel. Když jsem chtěl, abychom někam postoupili, či něco vyhráli, tak jsem dával všanc všechno možné. Dával jsem vlasy všanc, knír všanc, že budu hubnout a takové další věci. O vlasy jsem přišel. O knír také, ale to už nikdy neudělám, protože mi manželka říkala, že vypadám jako ptakopysk.

Reprezentační góly mají velký význam. Už tam budu 18 let a prožil jsem toho opravdu hodně. Góly, které kluci dávali, znamenaly většinou, že se postoupilo. Nejkrásnější období bylo s trenérem Brücknerem, když jsme byli v Portugalsku. To byla jízda. Kluci váleli. Měli jsme nejlepší mančaft, i když to dopadlo, jak to dopadlo. Sami Portugalci říkali, že jsme to měli vyhrát my.

Který gól mého týmu byl nejkrásnější? Paradoxně se mi nejvíc líbil ten, který jsme si dali sami. Pavel Verbíř na Viktorce Žižkov dával z půlky malou domů a dal si vlastní gól. (smích)

Když potřebujete, aby se dobře hrálo, nesmíte mezi hráči dělat rozdíly. Já mám rád ty kluky všechny, jinak bych v tom kolektivu nemohl pracovat. (úsměv) Samozřejmě každý o mně ví, že můj velký kamarád je Pavel Nedvěd. Vždycky se mi líbila jeho profesionalita. Hrozně rád předávám zkušenosti, které jsem u něj viděl a zažil.

Jakmile dáme víc gólů a zápas dopadne dobře, mám rituál: skládám básničky. Rychle mě musí popadnout múza a musím něco vymyslet. V kabině jsem pak pod velkým tlakem. Aspoň je potom legrace. (úsměv)

Gól je něco neskutečně krásného, co rozvlní síť a zvedne všechny lidi v ochozech. A fotbal je zábava, která strhává lidi na celé planetě k euforii.“