Zkušený útočník Jakub Mareš vystřídal v průběhu své kariéry devět různých klubů. Aktuálně bojuje o udržení nejvyšší ligy v Teplicích, kde celou svou fotbalovou cestu odstartoval. Jaká je celá jeho fotbalová cesta?

Kdo tě přivedl k fotbalu?

K fotbalu mě přivedl můj otec, když mi byly asi 4 roky. Pamatuji si, že tenkrát mě nikde nechtěli vzít, jelikož jsem nebyl dostatečně vysoký. Nakonec jsem ale dostal výjimku a od 4 let jsem tak mohl hrát fotbal.

Pocházíš z fotbalové rodiny?

Ano, pocházím. Z naší rodiny hrál fotbal můj otec a strýc, který si dokonce zahrál nejvyšší ligu za Teplice.

Pocházíš přímo z Teplic. Jaké byly tehdy v Teplicích podmínky pro rozvoj mladého fotbalisty?

Popravdě si na to moc nepamatuji, jelikož mým cílem bylo hlavně hrát a bavit se fotbalem. V té době jsme hráli fotbal ještě na škváře a po zhruba deseti letech v Teplicích postavili první umělé hřiště, což pro nás byla velká věc. Nicméně mně umělý povrch vůbec nevyhovoval a po každém tréninku jsem se vracel domu s krvavými šrámy. I přesto všechno jsem se v mládí fotbalem bavil a zcela jsem si ho zamiloval.

Kromě organizovaného fotbalu jsi určitě hrál i fotbal ve volném čase s kamarády. Jak to tenkrát probíhalo?

V dobách mého mládí bylo normální, že jsem chodil hrát s kamarády fotbal kamkoliv na plácek, což už se dnes tak často nevidí. Ještě si pamatuji, že jsem chodil hrát se staršími kluky, kteří mě do týmu z počátku moc nebrali, ale když zjistili, že jsem čipera a rozumím si s balónem, tak jsem s nimi chodil hrát pravidelně. Celkově na tu dobu hrozně rád vzpomínám.

Jaké byly tvoje první fotbalové kroky? Na jakém postu jsi začínal?

Začínal jsem na postu středního záložníka a vždy jsem byl spíše ofenzivním typem hráče, jelikož mě bavilo střílet góly. Poté jsem se díky své rychlosti a schopnosti dobře odcentrovat dostal na post krajního záložníka, kde mě trenéři často využívali. Až v pozdějším věku v Dukle mě trenér Kozel dal na trvalo do útoku.

Sám jsi zmínil, že jsi na začátku byl menšího vzrůstu. Pamatuješ si, kdy se to začalo měnit a začal jsi (fotbalově) převyšovat ostatní?

Vždy jsem cítil, že mám fotbal nějakým způsobem v sobě a technicky jsem na tom byl dobře. Každopádně v mládí jsem neměl ideální muskulaturu. Postupně se to začalo měnit kolem dorosteneckého věku. Snažil jsem se pravidelně cvičit i doma a začal jsem konečně přibírat na váze.

Vzpomeneš si na nějaký gól z tvého mládí?

Na jeden si vzpomínám. Tenkrát jsme hráli turnaj a já jsem dal gól z půlky hřiště. Celý turnaj jsme nakonec díky tomu vyhráli, a tak na něj rád vzpomínám.

Jaký byl tvůj premiérový start v seniorském fotbale?

Tak to si pamatuji naprosto přesně. Tenkrát jsem hrál pod trenérem Strakou a můj první start proběhl v rámci poháru UEFA. Před důležitým zápasem o postup proti Celticu Glasgow byla v A týmu velká marodka, a tak mě povolali z dorostu. Před samotným zápasem jsem byl hrozně nervózní, do toho se ještě před začátkem utkání vyhodily pojistky a zápas tak byl v ohrožení. V tu chvíli jsem si říkal, že mám smůlu, že si nezahraju v tak velkém zápase, ale nakonec se vše podařilo opravit a vše mohlo proběhnout. Do zápasu jsem pak naskočil za vedoucího stavu a za tuto příležitost musím samozřejmě poděkovat trenéru Strakovi, jelikož mi tím splnil můj dětský sen.

A co tvůj první gól?

Zrovna nedávno jsem na to vzpomínal. Můj první gól byl na domácím hřišti proti Bohemians, kdy mě trenér Rada postavil do útoku a během prvních 20 minut jsem vstřelil gól. Byl pro mě pro mě velice klíčový, jelikož po něm se začala rozjíždět moje kariéra.

Jak důležité bylo z tvého pohledu MS do 20 let z roku 2007, které se uskutečnilo v Kanadě?

Nedokážu říct, jestli to pro mě bylo úplně stěžejní, jelikož v té době jsem už částečně byl v podvědomí českého fotbalu. Pamatuji si, že hned po příjezdu z turnaje jsme řešili potenciální přestup do Německa, kdy se rozhodovalo mezi mnou a Martinem Feninem. Nakonec do Německa odešel Martin, jelikož tenkrát za něj nabídli vyšší částku než za mě a jeho prodej byl tak logickým krokem. Pamatuji si, že tenkrát jsem z toho byl trochu zklamaný, jelikož od dětství jsem Bundesligu sledoval a chtěl jsem si ji zahrát. Nakonec jsem se přes to celé přenesl a pokračoval jsem dál ve své kariéře.

Ještě zůstaneme u MS do 20 let. V osmifinále proti Japonsku si za stavu 1:2 přibližně 15 minut před koncem šel kopat penaltu. Jak jsi se vypořádal se stresem?

Popravdě jsem nad tím moc nepřemýšlel a prostě jsem si věřil. Ještě si pamatuji, že jsem tenkrát přijel na turnaj a nebyl jsem v základní sestavě, což pro mě bylo opravdu zklamání, jelikož do té doby jsem odehrál takřka všechna utkání. Nicméně jsem to hodil za hlavu a na trénincích dřel jako kůň. Když jsem pak nastoupil do zápasu proti Japonsku a naskytla se výhoda pokutového kopu, neváhal jsem a postavil si míč na penaltový puntík. Penaltu jsem se štěstím proměnil a ve mně se naplno projevila euforie.

Potkáváš se ještě s některými spoluhráči z tehdejšího výběru?

S bývalými spoluhráči z MS se občas vídám, ale že bychom se sešli všichni hromadně to ne.

Jak se zpětně ohlížíš na své krátké působení ve Spartě?

Ve Spartě byl vždy velký tlak, jak ze strany klubu, tak ze strany médií. Setkal jsem se tam s profesionálním přístupem. Naučili mě, jak se profesionál musí chovat. Nicméně zpětně toho angažmá trochu lituji, jelikož místo přestupu nakonec došlo pouze na hostování. V té době jsem už byl rozhodnutý, že chci jít do Sparty na přestup a v Teplicích mě ještě Petr Rada přemlouval, ať zůstanu doma, ale já jsem chtěl odejít za novou výzvou.

Celkově jsem za tu zkušenost rád, jelikož jsem tam měl výborné spoluhráče. Dokonce si pamatuji na jeden moment ze zápasu, kdy vedle mě na lavičce seděl Brabec, Řepka, Sionko, Kweuke a další velké osobnosti českého fotbalu. To byla opravdu velká pocta.

Mrzelo tě později, že se hostování ve Spartě nepřetavilo v přestup?

Moc mě to mrzelo. Tenkrát to bylo opravdu těžké skousnout, jelikož jsem měl slušnou letní přípravu. Poté ale došlo ke změně trenéra a já jsem cítil, že k přestupu nakonec nedojde.

V jakém českém klubu, kromě Teplic, ses cítil nejlépe?

Jednoznačně na Dukle, což je celkem paradox, protože jsem tam původně nechtěl jít. Nakonec to byl ale povedený přestup a jsem za něj ve finále velmi rád.

Proč zrovna Dukla?

Tak především mi velice vyhovoval styl trenéra Kozla, a to jak po lidské stránce, tak po fotbalové. Chodil jsem rád na tréninky, měli jsme skvělou partu a všechno šlapalo, jak mělo.

Gólově byla nejbohatší tvá dvě slovenská angažmá? Čím to, že ti tak dobře sedla?

Já popravdě ani nevím. Z počátku se mi na tam moc nechtělo a po prvních čtrnácti dnech na Slovensku jsem volal manželce, že se mi tu nechce zůstat. Nakonec z toho ale byl nejpovedenější rok mé kariéry a dodnes na toto angažmá rád vzpomínám.

Jak se lišilo tvoje působení ve Slovanu oproti Ružomberoku?

Tak rozdíl vidím určitě ve stylu hry. Ve Slovanu jsme téměř v každém zápase dominovali, zatímco v Ružomberoku jsme hráli hlavně fyzický a dynamický fotbal. Samozřejmě složení týmu bylo zcela rozdílné, jelikož ve Slovanu je tradičně hodně cizinců, a i tlak ze strany médií je tam vyšší.

V Polsku jsi vydržel dvě sezony. Kam tohle zahraniční angažmá řadíš v tvé kariéře?

Z hlediska zázemí, stadionů, diváků, profesionálního přístupu nebo kvality ligy je polská liga asi to nejlepší, čeho jsem v kariéře dosáhl. V Polsku se nejvyšší soutěži přezdívá malá Bundesliga, čemuž jsem se po přestupu moc nevěřil, ale když jsem pak zažil právě ten profesionální přístup nebo podporu fanoušků, kteří se už od rána scházeli před stadionem, tak jsem pochopil, jak skvělá liga to je.

Jsi zpět v Teplicích. Dá se říct, že se kruh uzavírá, nebo by ses ještě nechal zlákat k nějakému jinému angažmá?

Jak kdy. (směje se) Když se daří, tak přemýšlím o dalších variantách. Lákal by mě třeba návrat do Polska. Ale když se nedaří, tak už moc neuvažuji o dalším přesunu. Roli v tom samozřejmě hraje i můj věk, takže třeba aspoň rok bych mohl ještě vyzkoušet nějaké jiné angažmá.

Po celou svou kariéru jsi poctivým sběratelem žlutých karet, které jsou častokrát za řeči. Snažil ses to někdy odbourat, nebo je to zkrátka to, kým je Jakub Mareš?

Snažil jsem se s tím bojovat, jelikož jsem to často slýchával i od trenérů. Kolikrát jsem měl i slovní přestřelky se spoluhráči, ale po zápase jsme si vše vyříkali a bylo v pohodě. Takový byl zkrátka můj přístup ke hře a do zápasu jsem šel vždy s jasným cílem vyhrát za každou cenu.

Čeho si ve své kariéře nejvíc ceníš?

Nejvíc si cením toho, že jsem se nikdy nevzdal.

Máš ještě nějaký fotbalový sen, který by sis chtěl splnit?

Vždy bylo mým snem zahrát si Ligu mistrů, což se mi bohužel nikdy nepodařilo. Navíc ještě lituji, že jsem se nikdy nedostal do A-týmu reprezentace, jelikož reprezentovat svou zemi je vždy velká čest. Aspoň jsem si stihl zahrát za reprezentaci v mládežnických kategoriích.

Čemu by ses chtěl věnovat, až jednou zakončíš aktivní kariéru?

Popravdě už nad touto otázkou přemýšlím dva roky, jelikož i manželka mi to stále připomíná. Po konci kariéry bych asi chtěl zavítat do světa realit, jelikož moji kamarádi v tom dělají delší dobu. Kromě toho mě baví focení nebo auta, ale co bych přesně chtěl dělat, ještě nedokážu říci. Samozřejmě jsem přemýšlel i o možnosti trénovat, ale popravdě mě tato varianta moc neláká a ani na to nemám patřičné vlohy.

Co pro tebe znamená gól?

Gól pro mě znamená maximum, co na hřišti můžete udělat.

Co pro tebe znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená lásku na celý život.

Co bys poradil začínajícím fotbalistům?

Začínajícím fotbalistům bych poradil, aby makali a nikdy se nevzdali.