Jan Suchopárek měl za úkol gólům zabraňovat, což se mu dařilo tak náramně, že si zahrál finále EURO ve Wembley a semifinále Poháru UEFA za Slavii. Soupeřům ale uměl zatopit i u jejich branky. „Nejrychlejší ligový gól jsem dal asi ve 30. vteřině, soupeř to chtěl ve vápně odkopnout, trefil mě do pozadí a od něj se to odrazilo do šibenice. To byla paráda,“ směje se.

„Začínal jsem doma na dvorku. Jako dvouletý nebo tříletý jsem kopal do míče. Děda už to v mých pěti letech nevydržel a vzal mě do přípravek na SK Kladno. Od té doby jsem na Kladně působil s menší přestávkou skoro třicet let.

Byl jsem šikovný. Tenkrát se hrávalo i na pět útočníků, gólů jsem dával poměrně dost. Vybavuji si první za dospělé. To mi bylo sedmnáct. Hráli jsme třetí ligu proti Benešovu a krásně jsem trefil odražený míč do šibenice levou nohou, což bylo u mě neobvyklé. Gól stál za to.

Za jiný hezký gól jsem dostal pětilitrovou sklenici hub. Bylo to za nejrychlejší gól v ligovém ročníku. Asi 30. vteřina, míč do vápna, soupeř to chtěl odkopnout, trefil mě přímo do pozadí a od něj se to odrazilo do šibenice. To byla paráda. (smích)

Moje cesta do první ligy nebyla přímočará. V osmnácti jsem odešel na vojnu do Dukly Praha, kde jsem zůstal tři roky. První utkání jsem odehrál proti Slovanu Bratislava a povedlo se mi dát ve druhém poločase gól. Odražený míč a já levou nohou na přední tyč skóroval. Slavil jsem kotoulem vzad. Ale kdyby to někdo našel, tak to moc jako kotoul vzad nevypadalo. Jeden z nejdůležitějších gólů jsem dal v penaltovém rozstřelu, získali jsme tím Československý pohár.

V sezoně 1991/92 jsem přestoupil do Slavie, kde jsem vydržel do roku 1996. Tam jsem už nebyl tak ofenzivní hráč, ale obránce. Dával jsem spíš góly ze standardních situací.

Můj první reprezentační gól padl v Irsku v přípravném utkání. Tenkrát byli Irové silný soupeř a my u nich odehráli pěkné utkání. Vyhráli jsme 3:1. Já vystřelil z první po zpětné přihrávce do pokutového území a prostřelil brankáře.

EURO 1996 byl zážitek, na který nikdo z nás nemůže zapomenout. Nebylo to jenom tím, co se dělo na hřišti. Parta byla skvělá. Výsledky všechno umocnily. Měli jsme i velké štěstí. Jsem rád, že jsem u toho mohl být a povedlo se mi dát Rusku gól. Pomohl nám k postupu ze skupiny a následně až do finále.

Ze Slavie jsem přestoupil do Francie na tři roky a následně ještě do Německa na rok. V zahraničí se mi podařilo skórovat snad jen dvakrát. I moje pozice byla jiná než ve Slavii, měl jsem odlišné úkoly a nechodil tolik na standardní situace. Za Štrasburk jsem vstřelil jednu branku z hloubky pole. Dal jsem míč do křídla, následný centr mě trefil a skóroval jsem. Za Berlín se mi povedl jeden trestňák přes zeď.

Z ciziny jsem se vracel přes Slavii na Kladno, kde jsem ukončil kariéru. Co pro mě znamená fotbal? Na to bychom se měli zeptat manželky a rodiny. To je prostě jednička a můj život. Ale kdybych neměl v těch nejbližších oporu, ani bychom si spolu nepovídali.“