Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Libor Došek

Každý gól hezký. Hlavně když je to doma a lidé řvou

I v 37 letech Libor Došek dokazuje, proč mu náleží prestižní 30. místo v Klubu ligových kanonýrů za 126 tref v elitních soutěžích. Tři z nich nastřílel v Řecku, většinu těch českých za aktuální Slovácko, předtím za Brno a Spartu. V ní získal dva tituly. „Vybavuje se mi hlavně poslední zápas proti Mostu. Vyhráli jsme 5:0, já dal dva góly, první na 1:0. Byl můj nejdůležitější, protože rozhodl o titulu,“ vzpomíná.

„U mě se fotbal nabízel, přivedl mě k němu táta, vítěz ligy se Zbrojovkou. Jako malý jsem s ním chodil do kabiny na Lužánky, do bazénu, takže jsem znal ty hráče. Tak nějak jsem se tam motal. Na tátovy zápasy jsem také chodíval, ale vzpomínky mám zejména z té kabiny.

Když jsem byl úplně malý, chtěl jsem hrát za reprezentaci a deset let ve Španělsku. To jsou ty sny malých kluků. Jak jsem postupně stárl, tak se sny upravovaly a redukovaly. (smích)

Na jednu stranu byla cesta do ligového fotbalu dlouhá. Spousta tréninků, spousta zápasů. Na druhou stranu to uteklo tak rychle, že za chvilku bude kariéra u konce a celé to proletělo jako letadlo.

Ligu jsem začal v Blšanech a táta měl velkou radost, v začátcích mi držel palce jako každý jiný táta. Na první ligový gól nezapomenu. Bylo to v Blšanech, první ligový zápas. Doma jsme vyhráli nad Teplicemi 3:2. Prohrávali jsme 0:2, takže se zápas podařil otočit. To jsou hezké vzpomínky.

Liberec, to byl posun do lepšího klubu. Podařilo se mi tam dát třeba hattrick proti Zlínu a to mě vyneslo zase výš k angažmá ve Spartě. Celkově vzpomínky na ni mám příjemné. Podařil se titul, hrály se poháry, Liga mistrů. Vybavuje se mi hlavně poslední zápas, když jsme hráli proti Mostu a díky výhře 5:0 udělali titul. Dal jsem dva góly, první na 1:0 a potom už to tam začalo padat. Byl můj nejdůležitější, protože rozhodl o titulu.

Odehrát deset let ve Španělsku se mi nepovedlo, ale strávil jsem půl roku v Řecku, ve Škodě Xanthi. To byla fotbalová dovolená. Byli jsme u moře s příjemnými lidmi. Prostě pohodička a klídek, přesně jak to Řekové umí.

Po návratu jsem hrál za Teplice a poprvé jsem se gólově prosadil proti Slovácku. Prohrávali jsme 0:1 a já šel na hřiště v 70. minutě. Nakonec jsme 2:1 vyhráli a já dával poslední gól. V premiéře za Slovácko jsem dával gól z penalty proti Příbrami, ale bohužel jsme prohráli 2:3.

Další okamžik, na který nikdy nezapomenu, byl můj vstup do Klubu ligových kanonýrů. Stalo se to proti Liberci na stadionu v Uherském Hradišti. V zápase jsem dal dva góly a nevím, zda to byl 99. a 100., nebo 100. a 101. Tenkrát to pro mě byl hlavně klid, protože už dlouho předtím se všichni ptali, kdy stovku konečně překonám. Každopádně to bylo takové zhodnocení celé kariéry, že se člověku něčeho podařilo dosáhnout.

Reprezentací jsem jenom prolétl. Dostal jsem příležitost být na zápase, když se vykartoval Honza Koller. Mohl jsem 4 dny strávit s ostatními, což bylo velice příjemné. Jsem rád a děkuji za aspoň toto nakouknutí do reprezentace.

Nejvíc gólů v jednom utkání? Hattrick, bylo jich asi pět. Hattrick je shoda štěstí a náhody. Člověk musí poděkovat i spoluhráčům, protože hlavně díky jim se toho dosáhne. Já stojím ve vápně a oni to na mě dávají. (úsměv) Pro útočníka jsou góly důležité a doufám, že jich ještě pár nastřílím.

Pro mě je každý gól hezký. Hlavně když je to doma a lidé řvou, to je moc příjemný pocit. Krásný byl asi ten stý proti Liberci, střela zpoza vápna. Takových jsem v kariéře moc nedal.

Další příběhy

Petr Kouba

Hrdý jsem na nulu proti Barceloně

Před dvaceti lety chytal Petr Kouba ve Wembley ve finále EURO, pomohl k titulům Spartě a La Coruni. Ale taky dal ligový gól. Na Letné. „Sparťanští fanoušci mě vyvolali, abych si šel kopnout penaltu. Běžel jsem přes celé hřiště a za rozhodnutého stavu 3:0 ji proměnil,“ usmívá se bývalý skvělý brankář. „Když jsem na ni běžel, do půlky hřiště to bylo fajn, euforie. Od půlky už jsem ale začal přemýšlet, jak a kam to kopnu. Dopadlo to dobře, gólman šel na druhou stranu.“

Marek Heinz

Nikdy jsem neplánoval, že budu profesionál

Útočník Marek Heinz spojil své fotbalové začátky s Lázněmi Bohdaneč a také rodnou Olomoucí, když první roky své kariéry odehrál v tamní Sigmě. Na přelomu tisíciletí vybojoval s reprezentační jednadvacítkou postup na evropský šampionát, kde Češi skončili druzí. Díky tomu se jako jeden z mála hráčů posledních generací, mohl v roce 2000 podívat na olympijské hry. „Je pravda, že ve fotbalovém světě to asi není takový vrchol, ale olympiáda je zážitek,“ vzpomíná.

Ľubomír Moravčík

Góly za nás slavily tribuny

Energickou dravostí i parádní technikou dával jiskru nejen národním týmům Československa a Slovenska. Ľubomír Moravčík prožil nejúžasnější angažmá až po 33. narozeninách. Tehdy přestoupil do Celtiku Glasgow. „Odehrál jsem dvě ligová kola a hrál se zápas s Rangers. V něm jsem to po třech nebo čtyřech dotecích s míčem trefil ze šestnáctky levou nohou a vedli jsme 1:0,“ vzpomíná. „Lidé byli úplně u vytržení, já to moc nechápal. Navíc jsem zvýšil hlavou na 2:0 a vyhráli jsme fantastickým výsledkem 5:1.“