Třikrát vyhrál rakouskou ligu, za Salzburk se trefil i v boji o Ligu mistrů s Valencií. „Doma jsme 1:0 vyhráli,“ ohlíží se Karel Piták, momentálně záložník Slavie. „Patrik Ježek centroval a já jsem to tam pěkně trefil. Hodně důležitý gól, asi můj nejdůležitější. Ale u nich jsme to bohužel nezvládli,“ lituje evropský šampion do 21 let z roku 2002.

„Poprvé jsem nazul kopačky asi v sedmi letech, kdy se v Hradci Králové dělal nábor. Vybrali mě a od té doby jsem hrál fotbal. Odmala mě bavilo dávat góly a většinou jsem na turnajích byl nejlepší střelec. Hrával jsem totiž v útoku. Góly jsem si užíval hodně. Vidím to teď i na svých dětech. Když dají gól, mají obrovskou radost. U mě to bylo podobné.

V Hradci jsem prošel všemi kategoriemi a v devatenácti naskočil do ligy, takže to šlo poměrně rychle. První ligový zápas jsem hrál proti Slavii. Naskočil jsem asi na deset minut. V té době jsem byl rád, že hraju za Hradec, ani jsem si nedokázal představit, že jednou budu hrát za Slavii.

První ligový gól jsem dal ještě v devatenácti Teplicím. Někdo z našeho týmu se zranil a já naskočil do utkání asi ve 30. minutě. Za deset minut po střídání se to ke mně odrazilo na vápno a já míč trefil na zadní tyč. Bylo to, myslím, 10. kolo a šlo o naše první vítězství. Na tento gól si hodně pamatuju.

V jednadvaceti jsem přestoupil do Slavie a tam jsem strávil krásných čtyři a půl roku. První gól jsem dal na Slovácku. Později jsem na čtyři roky odešel do rakouského Salcburku, hráli jsme o Ligu mistrů s Valencií. Doma jsme 1:0 vyhráli. Patrik Ježek centroval a já jsem to tam pěkně trefil. Hodně důležitý gól, asi můj nejdůležitější. Měli jsme dobrý výsledek do odvety, ale u nich jsme to bohužel nezvládli. V Rakousku jsem dal i nejhezčí gól: centr zleva, já to za vápnem napálil z první a míč zapadl do šibenice na kříž branky.

Poté následovalo tři a půl roku v Jablonci a první gól v podještědském derby v Liberci. Centr ze strany, já jsem to tam dal kolenem. Ani nevím jak, prostě jsem do toho centru vlétnul.

Teď jsem zpátky ve Slavii, takže se moje kariéra pomalu uzavírá.

Reprezentace? To je čest pro každého. Byl jsem v ní v době, kdy tam byl i Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Honza Koller a další takoví hráči. Byla radost být mezi nimi. Rád také vzpomínám na zlaté mistrovství do 21 let. Sešla se výborná parta, táhli jsme všichni za jeden provaz a skončilo to zlatou tečkou. Ve finále jsme 120 minut s Francií hráli 0:0 a pak Petr Čech vychytal penalty. My jsme všechny proměnili, takže to byla obrovská radost.

Fotbal hrají i moji synové, toho malého i trénuju, prožívám to s ním hodně. Na staršího se chodím dívat, jak můžu. Užívám si to a mám radost z toho, že oni mají radost z fotbalu. Trénování mě baví moc. Je radost na děti koukat, jak se zlepšují.“