Na fotbalové hřiště jsem přišel poprvé ve Vsetíně. Byl to stadion tehdejší Zbrojovky Vsetín. Paradoxní je, že ač byl můj táta fotbalista, přivedla mě tam maminka. Pamatuji si to, jako by to bylo dneska. Přicházel jsem a klepala se mi kolena. Stejně jako se mi klepala kolena před prvním tréninkem na Spartě.

Do jakých pozic vás vaši první trenéři stavěli?

Začínal jsem jako střední útočník, ale to trvalo jen chvilku, možná rok nebo dva. Poté jsem se začal postupně stahovat dozadu až do obrany.

Dařilo se vám v mládežnických kategoriích překonávat gólmany?

Góly se mi dávat dařilo, byť to bylo na okresní úrovni. Hrál jsem na malém městě a jezdilo se po okresních hřištích. Tam jsem dával docela dost branek.

Vzpomenete si na první branky z vašich začátků?

Vzhledem k tomu, že jich bylo poměrně hodně, moc si na ně nevzpomínám. Jelikož to ale bylo v útlém věku, dokážu si představit, že padly po střele po zemi nebo maximálně do výšky hlavy brankáře.

Jak jste prožíval své první branky?

Byla to obrovská radost. Dříve jsme to prožívali jenom v televizi, když tam pustili několik záběrů gólových situací z mistrovství světa nebo Evropy, protože k evropským ligám velký přístup nebyl. Takže když jsme dali gól, bylo to spontánní. Objali jsme se a gratulovali si.

Popište vaší cestu na ligové trávníky…

Moje fotbalová cesta začala ve Zbrojovce Vsetín. Odtud jsem přešel do Gottwaldova, nynějšího Zlína, kde jsem kopal dorosteneckou ligu. V osmnácti letech se mi ozvala Sparta Praha. To jsme s tatínkem přivítali, neboť jsme byli odjakživa sparťany. Poté už to šlo ráz na ráz. Po roce ve Spartě jsem šel na vojnu do Chebu. Po dvou letech jsem se vrátil a v podstatě celou svou profesionální kariéru jsem odehrál ve Spartě.

Jak vzpomínáte na váš první ligový start?

První ligové utkání jsem odehrál na hřišti Bohemians Praha. Nastoupil jsem na několik závěrečných minut. Tuším, že jsme tehdy vyhráli. Pro mě to byl obrovský zážitek. V Ďolíčku byl plný stadion, deset tisíc diváků. Vítězstvím Sparty už to bylo jenom umocněné.

Vybavíte si váš první ligový gól?

První ligový gól padl o rok později, když jsem byl v Chebu na vojně. Bylo to v utkání s Brnem v ročníku 1989/1990. Hrálo se Za Lužánkami, a přestože jsme prohráli 2:1, pro mě to byl opět velký zážitek, protože stadion byl plný diváků. Gól jsem dal hlavou po centru Milana Koloucha.

Vzpomenete si, jak jste tehdy branku oslavil?

Vzhledem k tomu, že jsme v ten moment prohrávali 2:0 a já jsem korigoval na 2:1, tak to bylo spíš o tom rychle vzít míč a snažit se ještě vyrovnat. Vnitřně jsem to samozřejmě prožíval. Na první ligový gól by se nemělo zapomínat a já si ho pamatuji do dneška. Trošku mě mrzí, že jsme nestačili vyrovnat, ale náladu mi to nezkazilo.

Většinu kariéry jste strávil na Letné, kde jste získal obdivuhodných 10 ligových titulů. Na jaké góly, které jste vstřelil v rudém dresu, vzpomínáte?

Gólů jsem sice za Spartu nedal mnoho, ale když padly, byl docela důležité. Vybavuji si na gól v utkání Ligy mistrů se Šachtarem Doněck. Zápas jsme vyhráli 3:2 a já jsem dal gól hlavou po rohovém kopu. Dále si vzpomínám na zápas s Bohemians Praha, které jsme vyhráli 1:0. Hrál jsem tehdy s teplotou. Celou noc jsem proležel v horečkách, ale jelikož neměl kdo nastoupit, naskočil jsem já a dal vítězný gól. Rád vzpomínám na rozhodující gól v utkání s Baníkem Ostrava na Strahově, když probíhala rekonstrukce na Letné. Moje branka tehdy rozhodla o titulu pro Spartu.

Po ukončení úspěšného angažmá ve Spartě jste si vyzkoušel i zahraniční štaci, a to v rakouském Linci. Jaké máte vzpomínky na toto působení? Dařilo se vám tam střílet branky?

V Rakousku se mi moc líbilo, už jenom proto, že to bylo blízko hranic. Život byl pohodový. Když jsme potřebovali jet domů, jeli jsme. Mentalita Rakušanů je podobná té naší, takže se mi tam žilo velice dobře. Našel jsem si plno přátel, se kterými jsem do dnešní doby v kontaktu. Co se týče fotbalových vzpomínek, vybavuji si velice krásný gól snad ze třiceti metrů. Dostal jsem přihrávku a nevím, co se to se mnou stalo, ale rozhodl jsem se vystřelit. Míč nabral krásně výšku, letěl a letěl, až skončil v šibenici. To byl můj největší gólový zážitek z Rakouska.

Měl jste obecně oblíbeného soupeře nebo stadion, na kterém se vám dařilo?

Když přijeli kluci z Moravy, ať to byla Zbrojovka Brno, či další moravská mužstva, říkalo se, že už v Průhonicích prohrávají 0:2. A ono to tak někdy skutečně bylo, protože si na Letné příliš nevěřili. Proti Brnu se mi doma podařilo vstřelit i dva góly. Měl jsem rád opavský stadion, kde byla pokaždé výborná atmosféra. V závěru kariéry jsem si tam i zahrál. Výborně se hrálo také Za Lužánkami, protože tam byla jak nepřátelská atmosféra, tak i skvělá atmosféra. Vždycky přišlo velké množství lidí.

Zasáhl jste do 38 reprezentačních utkání. Co pro vás znamenalo nastoupit za národní mužstvo?

Nastoupit za reprezentaci je vrchol kariéry každého sportovce. To, že jsem zažil tu nejlepší generaci, která zde byla po revoluci, celý zážitek umocňuje.

V reprezentačním dresu jste zaznamenal jednu branku. Vybavíte si, proti komu a jak padla?

Svůj reprezentační gól jsem dal v kvalifikačním utkání proti Litvě v Teplicích v roce 1999. Po standardní situaci jsem skóroval hlavou na vzdálenější tyč.

Prožíval jste jinak branku vstřelenou v reprezentaci než tu, kterou jste dal za klub?

Reprezentační gól jsem dal jen jeden, takže to pro mě bylo velmi sváteční. Nastupovat například za Spartu a dát za ní gól rozhodně nebyla rutina, ale bylo to častější. V reprezentaci bylo utkání méně, takže každý zápas byl důležitý. Hrát za národní tým byl pokaždé svátek.

Kdybyste měl vybrat ten nejkrásnější gól vaší kariéry, který by to byl?

Možná proto, že to bylo umocněné zápasem Ligy mistrů, tak přestože to možná nebyl až tak krásný gól, vybral bych ten proti Šachtaru. Byl to takový koníček. Vyzdvihl bych i zmíněný gól za Linec, ten byl opravdu velmi hezký.

Co považujete za váš největší fotbalový zážitek?

Největšími fotbalovými zážitky byly všechny zápasy Ligy mistrů, ať to bylo na Barceloně nebo všechna domácí utkání na Letné. Domácí atmosféra byla pokaždé vynikající. Musím samozřejmě zmínit i mistrovství Evropy 1996 v Anglii. To byl měsíc, který si již samozřejmě nikdy nezopakuji, možná tak v roli trenéra, ale o tom pochybuji. Byl to vrchol mé kariéry a překrásný zážitek.

Jakých úspěchů si ve své kariéře nejvíce ceníte?

Cením si všech vítězství v Lize mistrů, mistrovských titulů, které se mi podařilo se Spartou získat, ale zejména samozřejmě titulu vicemistra Evropy 1996.

Momentálně působíte jako hlavní trenér sparťanské juniorky a jako asistent trenéra u reprezentační devatenáctky. Jak proběhl přechod z hráče do pozice trenéra?

Přechod z hráče na trenéra byl pro mě velice těžký. Nemohl jsem se smířit s tím, že už nebudu nastupovat na hřišti a že si budu muset najít jinou práci. Naštěstí mě to k fotbalu stále přitahovalo, takže jednou z možností bylo vystudovat trenérskou licenci, což se mi podařilo. Poté už to šlo samo. Jakmile jsem byl v roli trenéra, musel jsem si to v hlavě přehodit, protože už nebylo možné přemýšlet jako hráč. Trénuji mládež a moc mě to baví.

Jak prožíváte góly svých svěřenců z lavičky?

Góly svých svěřenců prožívám již v menších emocích, než jako hráč. Mám ale radost z každé branky. Chceme hrát útočný fotbal a vždy, když se dá gól, radujeme se všichni na lavičce. Plácneme si se všemi náhradníky a po každém zápase pogratulujeme střelcům.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená vyvrcholení snažení celého mužstva v daném zápase nebo akci. Je to důvod, pro co se fotbal hraje. Hraje se pro góly a vítězství. Ten, kdo dá gól, bývá za největší hvězdu. Nesmí se však zapomínat na ty, kteří se na celé akci podíleli.

A co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená celý život. Do fotbalového kolotoče jsem vstoupil v sedmi letech. Ještě jsem z něj nevystoupil a doufám, že ještě dlouho nevystoupím.