Málokdo z českých fotbalistů zažil tak pestré ruské dobrodružství jako Tomáš Čížek. Vždyť nastupoval za Kazaň, FK Moskva, Vladikavkaz a Novosibirsk. Velmi dobře si ale pamatuje i na dávný debut za Jablonec. „Vyhráli jsme doma 8:0 nad Hradcem a já si zlomil zanártní kůstku, na to se nedá zapomenout,“ usmívá se 38letý záložník. „Mým nejsilnějším fotbalovým zážitkem byl určitě ve Spartě zápas Ligy mistrů na Realu Madrid.“

Vybavíte si, kdy a kam jste šel na svůj první fotbalový trénink a kdo vás na něj tehdy vedl?

Byl jsem malinký, měl jsem asi pět let a do Kovostroje Děčín mě tenkrát přivedl táta. Hráli jsme na škvárovém hřišti, oni si mě tam nechali.

Na jaké pozice vás trenéři zpočátku stavěli?

Na začátku kariéry jsem byl jenom útočník. Sice malý, ale rychlý. Celou dobu jsem hrál na hrotu a dával góly. V mládežnických kategoriích se mi střelecky dost dařilo.

Vzpomínáte si na některou ze svých prvních tref?

Asi úplně ne, ale utkvělo mi v hlavě, že jsem dal v jednom zápase pět gólů. Míval jsem z branek velkou radost. Každý hráč se žene za góly, je to sen všech.

Jak byste popsal svou cestu až na ligové trávníky?

Začínal jsem v Kovostroji Děčín, potom jsem byl v žácích na, myslím, roční zkoušce v Teplicích. Tam mi řekli, že jsem malý, tak jsem se vrátil zpátky do Děčína. Začal jsem trénovat a hrát ČFL za A mužstvo. Vyhlédl si mě Jablonec, kde jsem nejdřív naskočil ještě do dorostu a poté už mě čekaly ligové štace - postupně jsem šel do Sparty, do ruské Kazaně, Moskvy, chvíli do Vladikavkazu, Novosibirsku a nakonec zpět do Jablonce. A teď jsem zatím na Bohemce.

Vzpomenete si na svůj první ligový duel?

Pamatuju si ho moc dobře. Hráli jsme doma v Jablonci proti Hradci Králové. Vyhráli jsme 8:0 a já jsem si zlomil zanártní kůstku, takže se na to nedá zapomenout.

A jak vypadal váš první ligový gól a v jakém utkání padl?

Můj první gól jsem dal Českým Budějovicím. Myslím, že mi to Emil Holub sklepnul a já jsem balon uklidil levačkou podél gólmana na zadní tyč.

Pamatujete si, jakým výsledkem zápas tehdy skončil?

To už bude horší. Myslím si ale, že jsme vyhráli 2:0. Nebo jsme vlastně remizovali 1:1, takže nebyl vítězný.

Jak jste branku oslavil?

To už si určitě nepamatuji, ale myslím si, že to byla strašná euforie. Na svůj první ligový gól jsem totiž čekal celkem dlouho. Nemohl jsem se pořád trefit, podařilo se mi to snad až ve třetí sezoně.

Utkvěly vám v hlavě další branky v barvách Jablonce?

V dávnější době určitě ta proti Baníku Ostrava, to byl, možná můj druhý ligový gól. Gólman na začátku vyboxoval balon někam do půlky hřiště, já se do toho z voleje opřel a poslal mu to zpátky. Pozdější hezké góly jsem dal Spartě a Teplicím.

V roce 2002 jste přestoupil do Sparty. Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé trefil tam?

Hned v prvním utkání proti Hradci Králové. Na Letné to tenkrát byla velká euforie, prosadit se hned v úvodním zápase... Byl jsem rád, že jsem se o svůj gól mohl podělit s fanoušky.

Vyzkoušel jste si i zahraniční angažmá. Jaká byla tato štace?

Moje cesta ze Sparty vedla rovnou do Rubinu Kazaň, kde jsme zažili snovou první sezonu. Byli jsme nováčky v ruské lize a hned jsme skončili na třetím místě. Vydržel jsem tam ještě další dva ročníky, pak jsem přestoupil do FK Moskva, které se drželo v horních patrech tabulky. Pod trenérem Leonidem Sluckim jsme hráli jeden z nejhezčích fotbalů. On poté působil i u ruského národního týmu. V Novosibirsku jsem pak byl určitě spokojenější než ve Vladikavkazu. I herně mi to tam vycházelo.

Jaké máte gólové vzpomínky na Rusko?

Nejhezčí branku jsem dal Spartaku Moskva. Ta byla asi nejkrásnější v mé kariéře. Prohrávali jsme o poločase 0:3 a mohli jsme dostat i víc. Jenže ve druhé půli se něco zlomilo, vlétli jsme do toho a já jsem asi v 87. minutě srovnával krásnou střelou na 3:3.

Poslední dvě sezony působíte v Ďolíčku. Vzpomínáte na první branku za Bohemians?

Jasně, to bylo proti Jablonci. Víťa Beneš nešťastně odkopl nebo si přišlápl balon, Leonid Akulinin mi to nacentroval a já hlavou uklidil míč do gólmanova protipohybu. Měl jsem smíšené pocity - člověk je rád za gól, ale klub má stejně v srdci.

Jak jste si oblíbil Ďolíček a zdejší fanoušky?

Ďolíček si asi nejde neoblíbit, protože fanoušci vytvářejí trošku jinou atmosféru než jinde v lize. Lidi fandí celý zápas, i když se tolik nedaří. A když se začne dařit, je to ještě lepší.

Měl jste nějakého oblíbeného soupeře, proti kterému se vám dařilo víc?

Vždycky jsem říkal, že mám rád velké zápasy. Můj oblíbený byl proti Spartě.

A co stadion, kde se vám dařilo?

Mně se většinou daří v domácích zápasech, ať už v Ďolíčku, či dříve na Spartě a v Jablonci.

Který ze zásahů vám utkvěl v paměti jako nejkurióznější či nejvtipnější?

Možná jeden roh, kdy jsem nabíhal na zadní tyč. Přede mnou balon někdo „líznul", trefilo mě to do holeně a míč skončil v bráně.

A jaký byl naopak nejdůležitější?

Asi nemůžu říct jeden, který by byl nejdůležitější. Důležité jsou všechny, které přinesou body.

Máte nebo míval jste předzápasový rituál?

Ne. Snažím se připravovat v klidu, jen při vstřeleném gólu políbím prstýnek manželky.

Jaký máte nejsilnější fotbalový zážitek?

Určitě zápas Ligy mistrů na Realu Madrid.

Jakých úspěchů si nejvíc ceníte?

V české lize asi dvakrát vítězství poháru s Jabloncem, i když to první bylo v mých začátcích. Na druhém už jsem se podílel víc. Zařadil bych tam i třetí místo v ruské lize s Kazaní.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená vyvrcholení práce celého týmu. Je to vždycky ohromná euforie, podělit se s fanoušky a spoluhráči o tu radost.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal, to je celý můj život.