Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Karel Krejčí

Karel Krejčí: S Pavlem Vrbou jsme se naladili na stejnou notu

Karel Krejčí zažil na lavičce Plzně celou první éru Pavla Vrby, po které nastoupil do pozice hlavního trenéra. Celkem ho zdobí tři tituly pro mistra ligy. Nová epizoda pro bývalého ligového hráče začala na podzim, kdy převzal českou jednadvacítku.

Jak a kde jste začínal s fotbalem a jak jste se k němu dostal?

Musím dlouho vzpomínat, protože je to samozřejmě hodně let. Myslím si, že jsem začínal někdy ve třetí třídě, asi v devíti letech, v Sušici na Šumavě. K fotbalu mé přivedli rodiče a můj třídní učitel, který měl v klubu Sušice kamaráda a doporučil mě. V tu dobu jsem začal s nějakou aktivní kariérou.

A do jakých pozic jste se v těch začátcích stavěl?

V minulosti to nebylo tak jako třeba v dnešní době, takže samozřejmě fotbalových tréninků v týdnu tolik nebylo. Myslím si, že jsme měli v týdnu dva tréninky, ale já jsem vděčný také svému třídnímu učiteli a tělocvikáři, panu Weberovi, který mi dělal přípravu jak atletickou, tak gymnastickou. Tenkrát v Sušici tolik dětí nebylo, vybavuji si, že jsem hrál většinou v útoku, když se prohrávalo, a když se nám dařilo, tak jsem hrál na stoperu. Poté jsem udělal první větší přestup do Plzně v mých 13 letech. Tam už jsem přicházel jako útočník.

Vybavíte si nějakou vzpomínku nebo historku z vašich dětských let?

Znovu se budu opakovat, v mých začátcích jsem díky přípravě od pana učitele vyhrával i dost atletických závodů. Kvůli tomu jsem měl nabídku i do sušického atletického klubu. Vybavuji si první začátky, když jsem se dostal do nějakého okresního výběru. Tenkrát existovaly výběry České republiky mezi a mě hrozně potěšilo, když mě pro daný výběr třináctiletých zvolili kapitánem pro turnaj se zahraničními kluby. Byl jsem kapitán z malého klubu, i přesto, že se mnou hráli kluci ze Sparty, Brna nebo Ostravy.

Jak potom vaše kariera pokračovala do první ligy?

Když jsem se dostal do krajských výběrů, tak mi pan Žaloudek hodně volal a přetahoval mě do Plzně. Bylo to ale samozřejmě složité v tom, že jsem základní školu absolvoval v Žihobcích u Sušice, takže se přestup uskutečnil až v osmé třídě, kdy jsem přešel na posledního půl roku v žákovských kategoriích do Škody Plzeň. Každý pátek jsem jezdil vlakem do Plzně sám a pan Žaloudek na mě vždycky na nádraží čekal. Absolvoval jsem nějaký individuální trénink dopoledne, odpoledne trénink s žákovským týmem a následně jsem přespával v rodině jednoho spoluhráče. V sobotu následoval zápas, po kterém jsem se vlakem vracel domů k rodičům. Další 4 roky jsem hrál za dorostenecké týmu Škody Plzeň. Po vojenské službě jsem se vracel zpátky do Plzně, která sestoupila do druhé ligy. Trvalo 4 roky, než se podařilo postoupit do první ligy. Bohužel v té době byly ekonomické problémy a nebyl pořádný hlavní sponzor. Nejraději vzpomínám na ten poslední rok, kdy se nám podařilo postoupit do ligy s Plzní. Důležité bylo, že v průběhu sezóny přišel trenér Michálek, který mi věřil a udělal ze mě stopera.

První start máte za Zlín. Jak vzpomínáte na toto angažmá?

Po sezóně jsem měl tři nabídky do ligy od Žižkova, Drnovic a Zlína. V té době jsme už s manželkou měli rodinu a chtěli jsme zůstat v Plzni, ale i kvůli zmíněným finančním problémům jsme se rozhodli pro Zlín. Tomu rozhodnutí pomohlo také to, že má manželka v Luhačovicích rodinu, kterou měla ze Zlína blízko. V tom roce Zlín postoupil po 22 letech do první ligy, takže tam byla velká euforie a myslím, že to byla dobrá volba.

Vybavíte si Váš první ligový zápas? Proti komu byl? Jak se Vám povedl a co jste prožíval?

Na to si vzpomene asi každý. Bylo to zrovna ve Zlíně a myslím, že jsme hráli proti Dukle. Přišlo tam myslím asi 6-8 tisíc lidí. Ten zápas se nám docela povedl, vyhráli 3:0 a už 20 minut před koncem fanoušci stáli a tleskali. Když jsem přisel domů, tak ze jsme si potvrdili, že ta volba byla správná. Myslím, že nejen ten první zápas, ale celý podzim ve Zlíně, byl velice dobrý a povedený. Jako nováček jsme hráli docela slušný fotbal, skončili jsme v půlce sezóny na nějakém 6 místě a určitě mého rozhodnutí tam jít nelituji.

Vzpomínáte si na váš první ligový gól? Jak jste ho oslavil?

Na první gól si taky vzpomenu, čekal jsem na něj docela dlouho. Ten podzim jsem měl problémy, jelikož jsem dostal dvě červené karty a kvůli tomu jsem na chvíli přišel o místo v základní sestavě. První gól jsem dal až někdy v závěru sezóny, a myslím, že to bylo v Chebu. Měli výborný tým a mě se tam povedlo 15 minut před koncem hlavou vyrovnat na 1:1. Odvezli jsme cenný bod. Jsem rád, že ty 3 góly, co jsem v lize dal z pozice defenzivního hráče, rozhodovaly o bodech, což mě těší ještě víc. Mně se pak povedlo rozhodnout ihned po tom zápasu v Chebu derby doma s Brnem, kdy jsme vyhráli 3:2. Třetí gól jsem dal v dresu Příbrami, kdy jsme porazili moji kmenovou Plzeň. I tam jsem se prosadil hlavou po standardce a taky to pro nás znamenalo 3 body.

Jak vzpomínáte na angažmá v Příbrami?

Myslím si, že mi Příbram byla trošku souzena, protože když jsem odcházel z Plzně, tak to bylo v době, kdy byl hlavním sponzorem pan Šálek z Příbrami, který dělal něco spojeného s autobusovou dopravou. Já jsem poté šel do Příbrami, kde pan Šálek podnikal. Když jsem uvažoval o změně, měl jsem ještě na rok smlouvu ve Zlíně, ale nějaké nabídky z ligy jsem měl. Nejdál jsem byl asi s Chebem, ale Cheb tenkrát ze dne na den skončil. Nakonec se mi ozval pan Starka, že má ambice postoupit do ligy, mně se líbila skladba toho týmu, byla tam řada zkušených hráčů. Dokázali jsme se domluvit a šel jsem do druhé ligy do Příbrami. Chodilo na nás docela dost lidí, ale bohužel jsme skončili až třetí a nepodařilo se nám postoupit.

Věděl jste už jako hráč, že budete chtít trénovat?

Samozřejmě jsem přemýšlel, jak u fotbalu zůstat, jelikož ho miluji a dělám celý život. Bohužel v 29 letech jsem si přetrhal křížové vazy a mé koleno nebylo ve stavu, který by mi dovolil ještě aktivně hrát. V Budějovicích, kde jsem hrál, mi umožnili studovat A licenci a působil jsem tam jako asistent B týmu a asistent u ligové devatenáctky. Znovu se mi poté ozval pan Starka a nabídl mi roli šéftrenéra mládeže v Příbrami. Povedlo se mi tam vychovat spoustu kluku nejen pro A tým Příbrami, ale i pro reprezentaci a pro celou ligu. A to si myslím, že je pro trenéra mládeže hlavní. Nejsou důležité výsledky, hlavním ukazatelem je, kolik hráčů vychová pro ligu a reprezentaci. V Příbrami jsem dostal takovou trenérskou maturitu. Po 8 letech v Příbrami jsem cítil, že už potřebuji změnu. Dostal jsem nabídku od Českých Budějovic, Sparty a Plzně.

Z těchto nabídek jsem si vybral Plzeň a tak jsem se po 15 letech vrátil, tentokrát v pozici šéftrenéra mládeže. Měl jsem na starost hlavně dorostenecké týmy, s ročníkem 89 jsme dokonce vyhráli hned v prvním roce dorosteneckou ligu, což pro nás byl největší úspěch. V závěru té sezony jsem na lavičce střídal ligového trenéra Stanislava Levého v lize na 4 zápasy. Věděl jsem, že když půjdu do Plzně, budu dělat 4 roky dorost, ale že je tam moznost posunout do B týmu nebo rovnou do A týmu. V té době už jsem měl vystudovanou profesionální licenci v Olomouci, takže jsem měl nejvyšší trenérské vzdělání. Další sezonu jsem působil v B týmu v ČFL, kam jsem si přivedl kluky z devatenáctky a hrál s nimi o postup do druhé ligy. Po nějakých 8 kolech v lize byl odvolán Jaroslav Šilhavý a místo něj přivedli Pavla Vrbu. Spojili nás i přesto, že jsme se neznali a dokázali jsme se naladit na stejnou vlnu. Spolupracovali jsme spolu asi 6 let, když vezmu národní tým, tak 8 let, a jsem rád, že jsem v Plzni byl v době, kdy se z průměrného ligového týmu stal špičkový tuzemsky klub, který má úspěchy i v Evropě.

Jak jste prožíval váš první ligový zápas jako trenér? Bylo to něco pro vás něco nového? Byl jste nervózní?

Já si myslím, že když trenér řekne, že není nervózní, tak asi lže. Samozřejmě jsem uvnitř nějakou nervozitu cítil a bylo pro mě důležité, aby to hráči nepoznali a neovlivnilo je to. První utkání nedopadlo dobře, prohráli jsme proti Boleslavi 3:0, takže samozřejmě mi po tom zápase dobře nebylo, ale jsem rád, že jsme potom dokázali nějak reagovat. V dalších 3 kolech jsme udělali 7 bodů a panovala spokojenost. Po prvním zápase to tedy moc příjemné nebylo, ale když shrnu všechna utkání, tak se ta trenérská výměna hodnotila pozitivně.

Když se vrátíme k tomu prvnímu titulu, který jste získali s Plzní, tak to bylo něco nečekaného, ale o to to bylo asi emotivnější. Jak vzpomínáte na tu sezonu?

Byla to velká euforie. Myslím, že když přišel Pavel, tak se nám povedlo vyhrát pohár a v lize jsme skončili na 8. místě. Šli jsme poprvé do Evropy a hráli s Besiktasem. Domácí utkání jsme hráli v Praze na Letné, což byl takový signál do Plzně, aby se začal předělávat stadion. Hned v té další sezóně jsme vyhráli první titul pro Plzeň, což bylo něco neskutečného. Z hokejového města se začalo postupně stávat fotbalové, měl jsem z toho někdy husí kůži. Následující rok, kdy jsme se navíc dostali do Champions League, to jsem viděl naše fanoušky, jak za námi jdou, oblékají se do klubových barev a žijí s námi. To bylo naprosto skvělé.

I další sezóny byly úspěšné, trénoval jste proti klubům jako Barcelona, Bayern Mnichov, Manchester City. Jsou to nezapomenutelné vzpomínky?

Jsou to obrovské vzpomínky a zároveň obrovské zkušenosti. Myslím si, že nejen hráči, ale i trenér takové zápasy potřebuje, protože vás v kariéře posouvají zase o kus dál. Fotbal je tam mnohem rychlejší a každá chyba se trestá. Musíte být na 100 % připraveni, abyste ty zápasy s top kluby mohli absolvovat.

V roce 2015 jste se vrátil do pozice hlavního FK Viktoria Plzeň, kde se vám podařilo získat titul. Jak vzpomínáte na tu sezonu? Vážíte si toho víc, když to bylo z pozice hlavního trenéra?

Tuto sezónu hodnotím jako životní. V té době jsem působil i jako asistent u národního mužstva a podařilo se nám postoupit na Mistrovství Evropy do Francie. Z těch 3 titulu, co jsem v Plzni zažil, si tohoto titulu cením nejvíce, protože hlavní trenér má mnohem větší zodpovědnost, než asistent. V době, kdy jsem přicházel, jsme měli pětibodovou ztrátu na Spartu a nakonec jsme slavili titul. Navíc Plzeň poprvé v historii titul obhájila. Slavili jsme už tři kola před koncem a dokázali jsme vyhrát 16 utkání v radě. Jsem rád a toho titulu i té sezóny si cením ve své trenérské kariéře nejvíc. Myslím, že člověk na to nezapomene.

Jak jste zmínil, byl jste asistent Pavla Vrby u seniorské reprezentace. Ted jste u reprezentace U21. Jaký je to pocit mít možnost reprezentovat svoji zemi z pozice lavičky?

Musím říct, že by mě v životě nenapadlo, že se budu někdy podílet na přípravě reprezentačního týmu. Jsou to pro mě opět obrovské zkušenosti. Měl jsem možnost pracovat s těmi nejlepšími hráči v České Republice, viděl jsem, jakou váhu přikládají přípravě na soupeře hráči jako Petr Čech nebo Tomáš Rosický. Teď jsem se zase vrátil po nějaké době k těm mládežnickým kategoriím, se kterými jsem v minulosti mel úspěchy. Dva roky jsem trénoval dvacítku a následně se přesunul o kategorii výš k U21, která je daleko prestižnější. Uděláme maximum k tomu, abychom postoupili na Mistrovství Evropy, což nebude jednoduché. Beru to jako další posun ve své kariéře, jsem za tu nabídku rád a doufám, že nezklamu vedení.

Jak vzpomínáte na Euro ve Francii, kterého jste se účastnil jako asistent Pavla Vrby?

Taková velká událost vždy spojí národ, za námi vycestovala spousta našich fanoušků, až jsem z toho měl husí kůži. Bohužel se nám turnaj až tak výsledkově nevydařil. Jsem rád, že jsem to mohl zažít a pro mě to byly obrovské zážitky a zkušenosti.

Jste ještě na trenéra velmi mladý, tak jaké máte před sebou cíle?

Já žiju realitou. Jsem rád, že mohu pracovat pro český nároďák. Mám okolo sebe skvělou partu lidí, se kterou se vzájemně obohacujeme a posouváme vpřed. Přesunuli jsme se od dvacítky ke lvíčatům, kde ti hráči jsou dobře nastaveni, funguje zde chemie v týmu a jsou hladoví po úspěchu. Věřím, že uspějeme v kvalifikaci na Euro a postoupíme na závěrečný šampionát.

Který hráč soupeře vás ve vaši trenérské kariéře nejvíce zaujal?

I když jsem byl sám defenzivní hráč, tak mě vždy zajímali hráči, kteří umí zápas rozhodnout. Z té éry Champions League určitě vzpomínám na Zlatana Ibrahimoviče, ten byl neskutečný a o dalších hráčích z Barcelony se ani nemusíme bavit. Jako dalšího bych vyzdvihl Sergia Agüera.

Prošel jste jako trenér celou řadou mládežnických výběrů. Co byste z vaši pozice vzkázal mladým fotbalistům a fotbalistkám, pro které je projekt Můj první gól určen?

Základem je, aby milovali sport a snažili se rozvíjet svou pohybovou všestrannost. Měli by si vyzkoušet více sportů a pak se věnovat tomu, který je nejvíce bavil a v něm se později zdokonalovat.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená obrovskou euforii. Gól je momentem, který rozhodne zápas. Já jsem v lize dal tři góly a ta radost z nich byla násobená, protože právě rozhodovaly utkání.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená celoživotní lásku. Mám to štěstí, že se fotbalu věnuji celý život a že se pomocí něj mohu živit jako profesionální hráč i trenér.

Další příběhy

Jiří Štajner

Pěkně jsem se trefil na Bayernu

Momentálně baví diváky v divizi, kde nastupuje za Chrastavu, ale milovaly ho desetitisíce fanoušků, a to i za hranicemi. Jiří Štajner fotbalově básnil v bundeslize za Hannover, v Liberci se stal legendou, která se podepsala pod dva zdejší tituly. A s národním týmem se podíval na mistrovství světa do Německa. „Moje první reprezentační branka byla určitě ta nejhezčí, přestože nebyla příliš důležitá. Padla proti Moldavsku,“ říká člen Klubu ligových kanonýrů (106 gólů).

Marek Matějovský

Svůj první ligový gól dodnes považuji za jeden z nejhezčích

Gólové akce spíš vymýšlel a projektoval, ale taky se na něj při zakončení dostalo. Marek Matějovský, aktuálně záložník Mladé Boleslavi, zaskočil nádhernou akcí v mnichovské aréně Německo při debaklu 3:0. Nebo napálil pumelici pod břevno v liverpoolském chrámu Anfield. „Pak jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Jen jsem tam zmateně pobíhal, že to možná bylo až komický,“ vypráví někdejší hráč Readingu.