Pod trenérem Brücknerem narazil na Hamburk i slavný Real Madrid, v lize vychytal více než 100 čistých kont a Za Lužánkami zažil rekordní návštěvy. Další medailonek patří Luboši Přibylovi.

V kolika letech, kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

Začínal jsem v 6 letech, v první třídě a bylo to spontánní. Tenkrát na sídlišti jsme hráli různé hry a potom mě to přirozeně přitáhlo k fotbalu, který byl víc organizovaný, a chtěl jsem jej zkusit. A už jsem u něj zůstal. Na první trénink jsem dokonce šel do Ohrazenic sám, což bylo asi 2 km přes rušnou silnici.

Jak jste se dostal k postu gólmana?

Já jsem to střídal, jestli si dobře vzpomínám, chvilku jsem hrál na levém beku, potom jsem začal jako obránce a pak díky tomu, že brankář nebyl a já jsem na to měl postavu, tak jsem skončil v bráně. S tím se pojí jedna perlička, když jsem potom přišel do profesionálního fotbalu do Slavie, tak po nějakých dvou, třech letech, to tam byla konkurence Šimůrka, Veselého, Hrušky a já jsem byl čtvrtý až pátý brankář, takže jsem jednou hrál mistrovské utkání na levém beku za juniorku Slávie na Montážích.

Vybavíte si nějakou historku z vašich začátků?

Tak mě se vybaví to, jak jsme tenkrát postupovali do dorostenecké ligy, když se ze dvou nebo ze tří skupin vytvořila jedna, celonárodní Čechy a Morava. Tenkrát tam mohli hrát hráči starší 18 let, takže konkurence byla veliká. Měl jsem možnost potkávat kluky, kteří byli zkušenější a starší než já, rád na to vzpomínám. Oni se potom dokázali prosadit i ve velkém fotbale. Takže to pro mě, jako pro mladého kluka, který přišel z dorostu, byl velký zážitek.

Kudy vedla vaše cesta do první české ligy?

Já jsem končil vlastně v dorostu v Pardubicích a už jsem v poslední sezoně půl roku chytal třetí ligu za dospělý tým, byl jsem v mládežnických výběrech a celkem úspěšně jsem absolvoval ME U18 v Anglii a MS U20 v Mexiku, díky tomu byl o mě zájem z pražských klubů a já jsem se v roce 1983 rozhodl pro pražskou Slávii, čili tam jsem začínal ve velkém fotbalu.

V lize jste si první starty připsal za pražskou Slavii, jaké jsou vaše vzpomínky na vaše první utkání?

Já si vybavuji, že bylo hezké počasí, že jsme byli v Karlíně v hotelu Olympik na předzápasovém soustředění a potom už ta vzpomínka není až tak příjemná. To byl srpen 1983 a hráli jsme s Vítkovicemi a prohráli jsme 0:2, takže můj první zápas, první góly a hned porážka.

4 starty jste si připsal za RH Cheb na vojně. Přibližte prosím dnešním fanouškům, jak tehdy fungovala praxe vojenské služby ve fotbalovém klubu.

Fotbalový život na vojně byl úplně něco jiného, mně se podařilo dostat to prvoligového družstva, kde ten režim byl prakticky stejný, jako v ligovém civilním mužstvu. Akorát mimo tréninky jsme museli dodržovat určitá pravidla. Tam byla výhoda, že jsme v Chebu spali na tzv. „Vile“, to byl samostatný barák, kde jsme byli ubytovaní, tam se i trénovalo a zápasy se hrály ve městě. Byla to dobrá věc pro hráče, protože se mohli se realizovat a poznali zase jiné podmínky a byla to škola do života.

Po angažmá v Chebu jste zamířil zpět do Slavie, bylo složité se opětovně připojit k týmu?

Já to měl předtím postavené tak, že jeden čas tam byl přetlak kvalitních gólmanů a já jsem se rozhodl, že se budu věnovat škole a potom půjdu na rok na vojnu. A že uvidím, jak se ta situace vykrystalizuje a pak přišel jiný trenér, Ivan Kopecký a já jsem cítil příležitost, kterou jsem i dostal a začal jsem pravidelně chytat mistrovská utkání.

Následoval přesun na Moravu do Olomouce, jaké jsou hlavní vzpomínky na toto působení?

Na Moravu jsem odcházel v lednu 1991. Hrál jsem tři a půl roku v Olomouci ve federální lize, kde jsme to dotáhli z předposledního místa až na špici, zajistili jsme si účast v pohárech a potom následovali zápasy s Hamburkem a Realem Madrid, to byla éra s Karlem Brücknerem, byly to nádherný roky. Potom jsem odešel do Brna, kde jsem strávil 8 a půl roku. Tam se sešel perfektní tým, hlavně z ofenzivní stránky, dávali jsme hodně gólů a myslím, že jsme hráli pohledný fotbal a tím jsme přitáhli tolik diváků.

Největší část aktivní kariéry jste strávil v Boby Brno, jaké bylo sžívání s tamním klubem, ve kterém jste následně vydržel 8 let?

Já s tímhle nemám žádný problém, po krátké době se rozkoukám. Jsem adaptabilní a nejsem konfliktní typ a vždy jsem věděl, za čím jdu, že moje poslání je fotbal, stát v brance a snažit se o to, abych nedostal gól. Tomu jsem se věnoval a chtěl jsem co nejvíc pomoct družstvu.

Zažil jste mnoho utkání na legendárím stadionu Za Lužánkami, jaké se vám k tomuto stadionu vztahují vzpomínky?

To byly nádherné roky, nedávno jsem se díval na zápas v roce 1997, kdy jsme hráli se Spartou a bylo tam 44 tisíc lidí, to byl perfektní zápas. Další zápasy byly například s Olomoucí, Baníkem, ta atmosféra byla úžasná. Dnes se to dá těžko porovnávat, dnes jsou stadiony s kapacitou cca 20 tisíc lidí. Pro někoho je to těžké pochopit, když to nezažil, prostě ta atmosféra byla výborná. I díky tomu, že jsme se byli tak dobří v ofenzivě a dávali jsme tolik gólů.

Dokázal byste vypíchnout jedno utkání, na kterém panovala nejlepší atmosféra?

Úplně si nevybavím, ale možná mi nejvíc utkvěl v paměti zápas s Drnovicemi, tenkrát jsme vyhráli myslím 4:1, bylo to hodně vyhecované.

Závěr hráčské kariéry jste spojil s Chrudimí a Hradcem Králové, jak hodnotíte závěr kariéry?

Jak roky přibývaly, tak perspektiva v Brně nebyla, dostal jsem nabídku kousek od Pardubic a tu jsem přijal, podařilo se nám zachránit třetí ligu a po roce přišla nabídka do druhé ligy z Hradce Králové. Tam jsem spíše kryl záda Karlovi Podhajskému, ale pořád jsem trénoval a byl jsem mezi mladými a snažil jsem se kariéru co nejvíce prodloužit. Potom se v Hradci změnila vlastnická struktura, skončil pan Voda a končila mi smlouva, na jaře mě potom oslovil Karel Jarolím a nabídl mi pozici trenéra brankářů ve Slávii. Přechod byl bezproblémový a od června jsem už nastoupil do jiné pozice.

Nyní působíte jako trenér brankářů ve Slovácku, byl jste po konci kariéry okamžitě rozhodnut, že se stanete trenérem?

Neměl jsem to připravené, chtěl jsem zůstat u fotbalu, ač jsem vystudoval ekonomii, ale od roku 1983 se pohybuji ve fotbalu, čili to odvětví mi bylo nejbližší. Jednu chvíli jsem se zajímal i o management a marketing, ale nakonec jsem se rozhodl a díky nabídce od Karla Jarolíma jsem začal trénovat. Teď už mám nejvyšší trenérskou kvalifikaci.

Nastoupil jste, ať už jako soupeř či spoluhráč se spoustou hráčů, na kterého nejvíce vzpomínáte? Ať už z hlediska jeho kvality nebo lidských vlastností?

Ta škála je hrozně široká, paří mezi ně Karel Jarolím, Josef Pešice, Ivo Knoflíček, Luboš kubík. V Olomouci Hapal, Látal a Honza Mároši, který byl mj. můj velký kamarád. Těch jmen je na obou stranách celá řada, je to dané tím, že jsem se na ligových trávnících pohyboval tak dlouho.

Vzpomínáte si na nějaký váš důležitý zákrok?

Musel bych víc přemýšlet, ale napadá mě jeden zápas v mládežnické reprezentaci na ME v Anglii, v semifinále s domácím týmem jsme to dotáhli až na penalty, z pěti jsem chytil tři, dokonce jedna se opakovala, i tu jsem chytil. Potom v lize byly zákroky, které určitě pomohly mužstvu, byl to třeba zápas na Spartě, sice jsme prohráli 0:2, ale ten zápas mi vyšel, i ten s Drnovicemi.

Který zápas považujete za nejkrásnější a který za nejdůležitější?

Je to těžká otázka, nejspíše pohárové zápasy s Hamburkem, nebo Realem Madrid. Ještě mě napadá jeden zápas, bylo to se Slávií v éře Korbela, kde jsme hráli v Olomouci a vyhráli 2:0.

Co pro vás znamená gól?

Gól má pro mě dvě roviny, první když ho dostanu, to je ta nepříjemná, můžu mít na tom samozřejmě i svůj podíl. A druhá, když ho dáme, to je potom velká radost.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená celý život, věnuji se mu od mládí, ať už jako hráč, nebo teď jako trenér.