Jiří Kotrba nejraději vzpomíná na svá angažmá v Jablonci a Příbrami. Nesmazatelně je ale zapsán i do historie pražské Sparty, se kterou postoupil v sezoně 2003/2004 do osmifinále Ligy mistrů.

Kdy jste začínal s fotbalem? Kde to bylo a kdo vás k němu přivedl?

Tak jako většina dětí z naší generace. Začali jsme sami na plácku. Tam jsme se poprvé seznamovali se sportem. V Milevsku, kde jsem vyrůstal, jsme jako partu kluků hráli v létě fotbal a v zimě hokej. V šesti, sedmi letech jsem se pak zapsal do klubu. V té době jsme to měli trošku těžší, protože byla pouze jedna kategorie žáků, takže jsme hráli i s o dva roky staršími kluky. Máma mi vždycky říkala, že vedle nich jsem jak tele u krávy.

A to je to, co možná dnešním malým fotbalistům chybí. Snaha se vyrovnat s těmi staršími, zkušenějšími a lépe fyzicky vybavenými kluky.

Do jakých pozic jste se tehdy stavěl?

Každý začínající fotbalista chce hrát a dávat góly. A já jsem to měl stejně. Stavěl jsem se buď do útoku, nebo na křídlo.

Vzpomenete si na nějakou vzpomínku z mladších let?

Já si vybavím spíše to negativní. Hrál jsem divizi už za muže, přitom jsem ještě věkově patřil do reprezentace do 17 let, za kterou jsem hrál. Jednou mě v klubu poslali na zápas, ať pomůžu dorostu. Já zrovna přijel ze srazu reprezentace, kde jsem trošku vyrostl. To utkání se hrálo na vodě, vůbec se mi nepovedlo a ten trenér to vyřešil jednoduše. Dal mi pár facek a probudil jsem se (úsměv).

Jak jste se vlastně probojoval až do první ligy?

Když jsem hrál za reprezentační výběr, tak si mě v 18 letech vyhlédli funkcionáři Bohemky. V té době jsem studoval 4. ročník gymnázia a už hrál za muže v první lize.

Vzpomenete si na svůj první ligový gól?

To už je dávno. Ale bylo to doma proti Dukle Praha, my jsme vyhráli dva nula. Mě vždycky říkali, ať se tam motám ve vápně, tak se mi podařilo něčí střelu tečovat do brány. No žádný zázrak to nebyl. Za Budějovice se mi potom podařil vstřelit ještě jeden gól v lize.

S Bohemkou jste si zahrál také evropské poháry, máte na to nějaké speciální vzpomínky?

Určitě. Protože to bylo proti Bayernu Mnichov a Ipswich Town, což byla obrovská mužstva. Bohužel jsme nemohli hrát v Ďolíčku, ale na Spartě. Doma jsme prohráli. Pak jsme hráli na Bayernu a tam to skončilo 2:2, takže výsledek byl vynikající. To byly zážitky.

Z pozice hráče se dostal také do mládežnických výběrů reprezentace, tak jaký to byl pocit?

Mám na to dobré vzpomínky. V naší době jsme mohli do zahraničí vycestovat právě jenom díky mezinárodním utkáním, kde jsme získávali velké zkušenosti. Nám se právě s osmnáctkou podařilo postoupit po x letech na Mistrovství Evropy. Tam se mi ten turnaj povedl a potom jsem nastupovat také za lvíčata.

Stopu v českém fotbale jste zanechal také jako trenér. Chtěl jste se stát trenérem už v průběhu vaší fotbalové kariéry?

Už když jsem hrál za Bohemku, tak jsem se přihlásil na Fakultu tělesné výchovy a sportu, to mě byla jediná cesta. Byly tam skvělí pedagogové, kteří byli také výbornými reprezentačními trenéry. Dovalil, Bukač, Dobrý. Tu teorii jsem poté propojoval s praxí na našich trénincích. Sledoval jsem hodně trenéra Pospíchala, který byl velmi inspirativní.

Jaký byl ten přechod od fotbalisty k trenérovi?

To už bylo v Budějovicích, kde jsem šel dělat vedoucího trenéra sportovních tříd. Přitom jsem ještě hrál fotbal za Dynamo. Naštěstí jsem pracoval na místě, kde jsme trénovali a měli fotbalové hřiště, takže se to dalo spojit. Pak jsem se postupně propracovával do trénování vyšších kategorií. Potom Áčko sestoupilo z první ligy do druhé a já jsem dostal šanci. První rok jsme se v pohodě zachránili, a ten druhý jsme postoupili do první ligy a u týmu jsme zůstali. My jsme vlastně s těmi mladými hráči spolu vyrůstali a posouvali se na horu. Byla to parta kolem Karla Poborského. I pro to jsem pak po postupu do první ligy mezi ně nechtěl dát nikoho cizího a páté kolo už jsem letěl (úsměv). Těm hráčů bylo teprve kolem dvaceti let a svou kvalitu ukázali v následujících letech viz. Karel Poborský, jeden z nejlepších hráčů naší historie.

Největší úspěch jste zažil na Spartě, se kterou jste v sezóně 2002/2003 vyhrál titul. Jak vzpomínáte na vaše trénování největšího českého klubu?

Každý trenér sní o tom jednou trénovat Spartu nebo Slávii. Mně se to podařilo. A musím se vám přiznat, to jsem ještě skoro nikomu neřekl. Když jsem projížděl tou branou na Spartě a uvědomil si, jací velikáni tam trénovali, tak jsem si říkal, že je to obrovská čest a dlouhá cesta, aby ten klub byl úspěšný. Nám se podařilo se Spartou dojít až do osmifinále Ligy Mistrů, takže z tohoto pohledu to bylo povedené angažmá. Horší byla ta velká fluktuace hráčů, pořád někdo přicházel a odcházel a pro trenéra je to pak těžké dávat dohromady.

Máte v hlavě ten moment, kdy Marek Kincl rozhodl proti Laziu v posledních minutách o postupu Sparty do osmifinále Ligy mistrů?

Stále to tam mám a někdy se mi připomene i v televizi, když to ukazují. Markovi Kinclovi jsem to strašně přál, protože to měl ve Spartě těžké, v tu chvíli už věděl, že ze Sparty odchází. Tím gólem se zapsal do dějin Sparty a dnes je prakticky pro Spartu nesmrtelný.

Jako trenér máte zkušenost z řady dalších klubů v české nejvyšší soutěži. Který klub na vás udělal největší dojem? Kde se vám nejvíce líbilo?

Já vzpomínám rád na všechny. Všude bylo něco pěkného, i něco, co se třeba úplně nepovedlo. Nejradši vzpomínám na ty angažmá, kde jsem byl dlouhou dobu. 4 roky v Jablonci, 5 let v Příbrami, pak takové ty angažmá okolo dvou let, ty jsou nejlepší. Tam ještě není trenér ani tak okoukaný. Po těch pěti letech v Příbrami mě štvaly už i kliky na dveřích (úsměv).

Jako asistent jste také v letech 1996-1998 působil u české reprezentace U21. Jak na toto období vzpomínáte?

To pro mě bylo nejhezčí angažmá. Byl jsem asistentem Ivana Kopeckého a to byla radost trénovat pod takovou personou. Já jsem si to tam jel vždycky užít, protože jsem přímo nezodpovídal za výsledky jako hlavní trenér. Já měl trenéřinu vždy založenou na komunikaci s hráčem a v té U21 se to sešlo a myslím, že i ti hráči na to rádi vzpomínají.

V loňském roce jste se stal ředitelem Sportovně-technického oddělení FAČR. Jak vás naplňuje tato trochu odlišná pozice ve fotbalovém prostředí?

Baví mě to, protože po čtyřiceti letech trénování je to něco jiného. Práce trenéra se samozřejmě proměňuje, ale ta podstata problémů je v podstatně pořád stejná, akorát ti hráči se proměňují. Jednou je to Kulič a jednou je to Siegl. Už jsem si od té práce potřeboval odpočinout a to se mi podařilo v Budějovicích, kde jsem 5 let dělal manažera. Potom už jsem měl zase chuť trénovat, protože ten adrenalin člověk potřebuje pro život.

Tady na FAČRu je to podobné. Náročnější je to v tom, že máte pod sebou 400 lidí. Máte ambici prosadit procesy, které budou platné pro celou Českou republiku. Pak musíte sledovat, jestli ty vaše rozhodnutí, které jste se spolupracovníky udělal, budou správná.

Takže návrat na trenérskou lavici by vás lákal?

Samozřejmě, že jo. Teď když začala liga, tak sedím netrpělivě na jakémkoliv stadionu. V Česku je 5-6 klubů, které mají vynikající podmínky, ale i ten tlak je tam větší. Ostatní týmy spíš tak nějak přežívají a tam je ta trenéřina opravdu těžká. Já všem těm chlapcům přeji, ať se jim daří a všichni se v lize zachránili, ale to bohužel nejde.

Co byste vzkázal malým fotbalistům a fotbalistkám, kteří to chtějí někam ve fotbale dotáhnout?

Musí mít fotbal rádi, to ostatní nahradíte. Já přišel do Bohemky a myslel jsem si, jaký nejsem fotbalista. A tam jsem se posadil na zadek. Ale to vás nesmí odradit. Pak potřebujete jen trošku štěstí, abyste nebyl zraněný.

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená radost, to je to nejdůležitější. Já jsem vždycky byl orientovaný na to, abych dával góly. A dařilo se mi to hlavně v těch mládežnických kategoriích. Byla to obrovská radost, proto ten člověk hraje fotbal. Když se ten míč třepe v síti, tak je to nejlepší, co může být.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená celý život.