Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Tomáš Hunal

Henrik Larsson se bránil hodně špatně

Každý tým měl pro něj kouzlo. "Nemůžu říct, že mi někde bylo líp a někde hůř," říká Tomáš Hunal. Odehrál 350 ligových utkání, zahrál si evropské poháry, bránil Henrika Larssona i Zinedina Zidana. Jak vzpomíná na svou kariéru a co v jeho životě znamená fotbal?

V kolika letech jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?

K fotbalu mě přivedl můj otec, který kdysi hrával dorosteneckou ligu. Dostal se pak do kádru Pardubic, které v té době hrávaly snad první ligu, ale poté se na fotbal kvůli mámě vykašlal. Mé začátky tedy byly na tomto hřišti, kam mě přivedl táta.

Na jakých pozicích jste od mala nastupoval? Začínal jste hned jako obránce, nebo jste se tam postupně propracoval?

To byl takový paradox. Klasicky na vesnicích nebyly kategorie jako mladí, nebo starší, tak jsem začínal hned proti třináctiletým klukům na beku, nebo kdekoliv bylo zapotřebí zalepit nějakou mezeru v sestavě.

Cítil jste se od začátku v obraně jako doma, nebo vás to táhlo a lákalo si zahrát vepředu?

Musím říct, že v těch mládežnických kategoriích jsem hrával spíš útočníka, když jsem přestoupil do Slavie, tak jsem pravidelně vyhrával nejlepšího střelce, pak se to ale někde zadrhlo. (směje se)

Vzpomínáte si na některý gól, který vám z tohoto období utkvěl v paměti?

Už si nepamatuju, proti komu to tenkrát bylo, ale na škvárovém hřišti na Pankráci, kde Slavia tenkrát hrála své zápasy, šel dlouhý balon do šestnáctky, já jsem si ho na malém vápně zpracoval na prsa a poté jsem z první trefil šibenici. Ten mi utkvěl v paměti.

Vybavíte si zpětně pocit při tomto gólu?

Tenkrát byl fotbal trošku jiný. Na to, že se tenkrát hrálo v kalužích, byl ten gól nádherný. Měl jsem neuvěřitelnou radost.

Jaká byla vaše cesta do vyšších pater fotbalu?

Přišlo to tak nějak postupně. Tenkrát mělo všechno svůj řád. S klukama jsme vyhrávali všechny mládežnické soutěže od největších turnajů tady v Čechách, až po výsledky venku. Ze starších žáků jsem šel do dorostenecké ligy, poté na chvíli do B dorostu, ale po půl roce si mě trenér vytáhl do A dorostu. Pak už jsem šel jenom nahoru.

Jak probíhala cesta až do první ligy?

Moje cesta byla trochu komplikovanější. Byl jsem v juniorce v době, kdy Slavii koupil pan Korbel, takže do A týmu přišlo hodně nových hráčů a my z juniorky šli na hostování. Bohužel jsem si během krátké doby zlomil nohu a dva roky mi trvalo dostat se zpátky. Míra Baránek a pan Hadamczik mě pak vytáhli zpět do Slavie a dali mi šanci. Za to jsem jim vděčný.

Jak vzpomínáte na váš ligový debut?

Můj první ligový zápas byl ještě ve federální lize proti Vítkovicím, které tenkrát byly v laufu. Proti mně hrál Mára Trval. Nastoupil jsem s kluky, na které jsem se do té doby koukal jenom v televizi, nebo když kolem nás prošli na tréninku. Bylo to pro mě velmi těžké, ale zároveň to byl velký zážitek.

Byl jste hodně nervózní?

Samozřejmě jsem byl nervózní. Den před utkáním jsem byl ještě hrát za juniorku v Karviné, a když jsme byli na cestě domu, tak mi pan Petržela zavolal, abych zůstal s nimi ve Vítkovicích. Mám dojem, že ve 20. minutě se zranil Míša Drahoš a já šel na to. Na nervozitu nebyl příliš čas. Byl jsem hozen do vody a musel jsem plavat.

Jaký byl váš první ligový gól a jak na něj vzpomínáte?

Myslím si, že to byl gól na Bohemce za Viktorku. Vzhledem k tomu, že jsem jich moc nedal, vzpomínám na každý z nich v dobrém. Pamatuji si, že to byl gól z rohového kopu. Já nabíhal na první tyč, přišla rána do hlavy a pak už jsem se jen radoval.

Dokážete popsat i další góly?

V českém poháru to byl gól Martinu Vaniakovi. Na velkém vápně jsem si vyměnil míč s Pavlem Verbířem, který mi ho z první vrátil, já jsem to trefil na dlouhou nohu a padl z toho gól. Ani jeden jsme nečekali, že budu střílet, protože zpátky bych to už asi nedoběhl. Euforie byl samozřejmě veliká. (usmívá se)

Díky vaší pozici je jasné, že jste na hřišti nebyl od střílení gólů, dá se tedy říct, že radost byla vždy o to větší?

Slavil jsem vždycky všechno. (směje se) Ale při tomto pohárovém gólu to bylo něco jiného. Měl jsem pocit, že ten fotbal nedělám nadarmo. Těžko se to popisuje někomu, kdo to nezažil.

Jak vzpomínáte na své působení ve Slavii?

Musím říct, že dobře. Slavia mě přivedla do velké fotbalu, za což jsem jí vděčný. Zažil jsem tam krásné časy, než jsem odešel, tak se v kabině utvořila super parta okolo Karla Poborského, Honzy Suchopárka, Luboše Kozla, Martina Pěničky, Jiřího Lercha a dalších. Vyhrál se titul, následovala pohárová jízda do semifinále Poháru UEFA, všechno šlapalo tak, jak mělo. Pak se sice nevyvedlo předkolo Ligy Mistrů, ale to už bylo po mistrovství Evropy, takže někteří hráči byli v tu dobu už pryč a mužstvo se teprve dávalo dohromady.

Za Slavii jste si zahrál i evropské poháry, konkrétně proti Sturmu Graz. Jak vzpomínáte na tuto zkušenost?

Zahrál jsem si až na domácím hřišti, protože pře zápasem v Rakousku jsem si natáhl sval a nemohl jsem nastoupit. Byla to pro mě velká škola, zápas se odehrál v úplně jiné rychlosti, než na kterou jsem byl zvyklý z naší ligy a každý detail mohl rozhodovat.

Po angažmá ve Slavii jste přestoupil do Viktorie Žižkov, kde jste odehrál téměř 150 zápasů. Jaké máte vzpomínky na toto období?

Na všechna angažmá vzpomínám jen v dobrém. Nikdy jsem neměl špatné angažmá. Potkal jsem se ve Viktorce s lidmi, jako je Ivan Horník. Ať si o něm říká každý, co chce, já jsem s ním vycházel. Dále jsem si tam zahrál s Petrem Holotou, Mírou Kordulou, Jardou Šilhavým. Žižkov byl rodinný nenásilný klub. Znal jsem tam všechny od trávníkáře, po kustodku, uklízečky. Se všemi jsem si tam tykal, každé ráno jsem se pravidelně scházel s kustodem vždy hodinu před tréninkem, dali jsme si čaj, pokecali a pak se šlo na to.

Probíhalo to v podobném duchu i v Teplicích?

V Teplicích už nebyla tak rodinná atmosféra. Bylo nás tam hodně takzvaných „odložených“ hráčů ze Sparty, Slavie, tudíž po nás vedení chtělo výsledky a úspěch. Ty se za naší éry také částečně dostavily. Vyhrál se Český pohár, zahráli jsme si 3. kolo Poháru UEFA proti Celticu. Mám na to jen dobré vzpomínky. Dá se říct, že po mé třicítce to byla v Teplicích nejhezčí léta.

Po vašem následném přestupu do Příbrami se nepodařilo udržet nejvyšší soutěž…

Tam se sešlo hodně aspektů, které se netýkaly jen fotbalu. Klub řešil své problémy, Jarda Starka řešil své problémy. Díky tomu se nevytvořila parta v kabině, která je však klíčová v sestupových bojích. Bez ní bylo strašně těžké.

Kdybyste měl vypíchnout pouze jedno období ve vaší kariéře, které by to bylo?

Každý tým měl pro mě své kouzlo. Slavia mě uvedla do velkého fotbalu, dala mi možnost hrát poháry s kvalitními soupeři. Viktorka Žižkov mi dala šanci hrát pravidelně ligu a na konci se nám jednou povedlo zahrát si Pohár UEFA. Teplice byly můj fotbalový důchod a daly mi šanci hrát do 34 let. Zažil jsem tam krásné věci, co se týká party v kabině. Dodnes se vídám s Karlem Radou nebo s Horvim (Pavel Horváth). Nemůžu říct, že mi bylo někde lépe a někde hůř.

V lize jste odehrát přesně 350 zápasů. Jaké vlastnosti a schopnosti musí hráč mít, aby takovou porci zvládl?

Je to tím, že jsem nikdy neměl těžké zranění. Měl jsem pouze jednou zlomený kotník, ale postranní a křížové vazy mám bez operací, menisky taky v pořádku, to je hlavní faktor. Musí být samozřejmě také chuť do fotbalu, bez ní je to špatné.

Proti jakému slavnému hráči jste nastoupil a jak se vám dařilo?

Hrál jsem proti Henriku Larssonovi, který v té době byl naprosto nejlepším střelcem, a musím říct, že ten se bránil hodně špatně. (usmívá se) Potom bych zmínil Dugarryho z Bordeaux, který byl podobný, jen neměl takovou výbušnost. A i když v té době to nebyla ještě taková hvězda, tak musím uvést Zinedina Zidana, který mi udělal takovou koloběžku, že kdyby mi neletělo po zápase letadlo, tak tam stojím ještě teď. (směje se)

Čeho si ve své kariéře nejvíce vážíte?

Vážím si toho, že jsem se dostal tam, kam jsem se dostal, aniž bych potřeboval nějakou pomoc.

Který z gólů považujete za svůj nejhezčí?

Asi ten Martinu Vaniakovi, protože to bylo v době, kdy vyhrál mistrovství světa v chytání přímých kopů. Můžu říkat mladému, že jsem dal gól mistru světa. (směje se)

Co pro vás znamená gól?

Gól pro mě znamená obrovské uvolnění energie, které se nedá nijak popsat.

Co pro vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená celoživotní lásku, kterou jsem nyní přenesl na mladého a doufám, že v tom bude pokračovat.

Další příběhy

Marek Matějovský

Svůj první ligový gól dodnes považuji za jeden z nejhezčích

Gólové akce spíš vymýšlel a projektoval, ale taky se na něj při zakončení dostalo. Marek Matějovský, aktuálně záložník Mladé Boleslavi, zaskočil nádhernou akcí v mnichovské aréně Německo při debaklu 3:0. Nebo napálil pumelici pod břevno v liverpoolském chrámu Anfield. „Pak jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Jen jsem tam zmateně pobíhal, že to možná bylo až komický,“ vypráví někdejší hráč Readingu.