Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Pavel Hoftych

Dělejte to ze srdce, bavte se a nenechte se otrávit

Pavel Hoftych, který v nedávné době působil v nejvyšší české fotbalové lize jako trenér Slovanu Liberec, se může pyšnit bohatou fotbalovou kariérou a pozice lídra kabiny mu nikdy nebyla cizí. Své vůdčí schopnosti prokazoval již dříve v roli kapitána, teď předává již několikátým rokem své zkušenosti od postranní čáry.

Kdo tě přivedl k fotbalu?

Pocházím z Neštěmic, dneska jsou již součástí Ústí nad Labem, dříve to však bylo samostatné město, kde jsme s kamarády trávili mnoho času hraním fotbalu. V šesti letech mě Pavel Vojtíšek přivedl do místního klubu s pravděpodobně nejdelším názvem v republice, konkrétně Tělovýchovná jednota Tonaso Český Lev Neštěmice, zde jsem začínal v přípravkách a následně v patnácti letech odešel do Ústí nad Labem.

Pocházíš z fotbalové rodiny?

Můj otec, který emigroval do Německa, byl běžec na lyžích a horolezec, takže sportovní geny jsem zdědil po něm. Máti byla jachtařka, s fotbalem tedy neměla nic společného a nevlastní otec sportovec nebyl, takže mě k fotbalu jako malého přitáhla spíše parta kamarádů a zůstalo mi to až do dneška, za což jsem rád.

Na jakém postu jsi v žácích začínal?

Byl jsem univerzál, svojí výškou jsem sice nemohl hasit situace někde na stoperu, ale mimo to jsem hrál všechny možné posty včetně útočníka či krajních záložníků. V Neštěmicích jsem dlouho hrával i středního záložníka. Vždy jsem patřil mezi běhavé typy fotbalistů, nikdy jsem nebyl technik, když došlo na nožičky a žonglování, patřil jsem k těm horším. Na druhé straně mezi mé přednosti patřila rychlost, běžecké tempo nebo rychlé provedení kličky. Na to, že jsem na hřišti nebýval nejvyšší, tak jsem již od malička hrál dost agresivně a často jsem se tak při zápasech dostával do konfliktů se soupeři, ale každý máme svůj styl.

Pamatuješ si na nějaký gól, který jsi vstřelil v mládežnickém fotbale?

Nepatřil jsem mezi gólové hráče, vybavuji si však, jak jsme v mladších žácích s Vencou Šaškem měli určitý typ rozehrávky, kdy se nám dařilo z půlícího kruhu „vyťukáním“ soupeře a narážečkami projít až k šestnáctce a vystřelit. Jednou se nám tahle parádní akce podařila až do konce a dával jsem tak branku přímo z rozjezdu. Do dneška nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli s Vencou tak dobře sehraní, nebo proti nám stáli „dřeváci“, ale ten gól se povedl. (směje se)

Kudy vedla tvá cesta do dospělého fotbalu?

Má cesta nevedla přes žádné mládežnické centrum či středisko. V Neštěmicích jsme trénovali třikrát týdně na škváře s amatérskými trenéry, kde většinu tvořili tátové. Rád z tohoto období vzpomínám na pana Musila, to byl super chlap. I přesto se mi podařilo být v patnácti letech vybrán do Armaturka Ústí nad Labem, kde jsem trénoval půl roku s prvoligovým týmem, současně jsem však dál hrál za Neštěmice. Po přestupu do Army jsme hráli druhou dorosteneckou ligu a během roku se mi podařilo díky silovým a rychlostním parametrům dostat do A týmu, kam si mě vybral trenér Šindler. V 17 letech a asi 4 měsících jsem tak začal pravidelně hrát druhou ligu, což tenkrát byla velmi náročná soutěž s výbornými týmy. I bez zmiňovaných systémů mládežnických center jsem tak prošel do vrcholového sportu relativně rychle, a proto bych chtěl každému mladému hráči říct, že každý má svojí specifickou cestu a není potřeba nic vzdávat. Často vidím různé dorostenecké kategorie, kde hráč, který vypadá, že na to mít nebude, následně dojde dále, než si kdokoliv před tím mohl představit.

Jak vypadal Váš první ligový zápas?

Asi bych si hned takhle nevzpomněl (směje se), ale asi dva měsíce zpátky si mě pozval do Českého rozhlasu Radiožurnál Pavel Nečas a připomněl mi, že to bylo na Dukle Praha, pod trenérem Jelínkem za Rudou hvězdu Cheb. Utkání si celkem vybavuji, nastoupil jsem tenkrát na hrotu a s míčem jsem se moc nepotkal, ale soupeře jsem presoval velmi dobře.

Byl jsi nervózní?

Určitě tam částečná předzápasová nervozita byla, já jsem však na to nikdy nijak extra netrpěl. Spíše to bylo o tom, že když se v zápase nepovedly dvě, tři věci a ty ses pak v tom zápase necítil dobře, nervy začaly pracovat, ale že bych to pociťoval nějak více před zápasem, tak to ne.

Co tvůj první ligový gól?

Musel jsem si ho dohledat, což je zajímavé v tom, že jsem všeho všudy dal jen tři ligové branky, takže si říkám, že bych si je měl pamatovat. Je ovšem pravda, že i přesto, že jsem menší, tak jsem velice rád hlavičkoval, je tedy možné, že tu hlavu už mám trochu vytlučenou (směje se). Nakonec jsem se rozpomněl, bylo to na Slavii v šestém kole tehdejší federální ligy za Rudou Hvězdu Cheb. V brance soupeře byl tehdy Luboš Přibyl a jednalo se o gól na 1:1, který v součtu nic neřešil, jelikož zápas jsme prohráli 4:3.

V jakém hráčském angažmá ses cítil nejlépe?

Ve Slušovicích se mi ve druhé lize hodně dařilo. Zároveň jsem tam potkal dva trenéry, na které z kategorie dospělých vzpomínám nejraději, konkrétně Stanislav Jarábek, legenda Trnavy a výborný člověk, a Petr Uličný, který si mě vytáhl do Zlína. Jeho beru jako mého fotbalového tátu, jsme stejná krevní skupina a do dneška jsme v kontaktu. I po trenérské stránce jsem si od něj vzal nejvíce, především v přístupu k hráčům. Ve Zlíně si myslím, že jsem prožil tu nejlepší část mé fotbalové kariéry, měli jsme skvělou partu, skvělé spoluhráče jako Petr Červenka, Petr Brabec, zkrátka výborný tým, a právě pod vedením trenéra Uličnýho se nám dařilo. Pamatuji si, jak jsme hráli se Spartou a na stadion ve Zlíně dorazilo 12 tisíc diváků, na Duklu 8 tisíc, takže tohle pro mě bylo nejlepší období.

Vždy jsi věděl, že se budeš chtít stát trenérem?

Dobrá otázka. Nikdy jsem takhle neuvažoval, málokdy něco plánuji a spíše nechávám věcem volný průběh. Kdyby nebylo Vlasty Marečka, který již bohužel není mezi námi, tak bych asi trenérem nebyl. Tenkrát jsem se spíše chystal, že budu pomalu v Rakousku dojíždět svoji hráčskou kariéru a tam bych třeba začal v roli hrajícího asistenta. Vlasta mi ovšem tenkrát nabídl, abych šel pomoci mládeži U17. První půl rok jsem tak dělal asistenta s Čendou Hlouškem, následně jsem si rychle dodělal A licenci a stal jsem se hlavním trenérem v U17 v celostátní lize a poté to šlo již přirozenou cestou dále. Když nad tím přemýšlím, tak jsem ve většině týmů byl v pozici kapitána či zástupce kapitána neboli v té roli hráče, která má v kabině určité slovo. Komunikoval jsem vždy jak s trenéry, tak potom i s vedením, ve Zlíně s majitelem, takže asi k tomu musíš mít nějaké předpoklady, aby si dokázal tu lídrovskou roli unést.

Jaké vzpomínky máte spojené s Vaším angažmá v Ďolíčku?

Já ještě rychle odskočím ke Zlínu, abych nikoho neurazil, protože kdyby nebyl Zlín a pan Červenka mi nedal šanci být hlavním trenérem, tak by nebyl ani Ďolíček. Naučil jsem se tam toho mnoho, i co se týče managementu a ekonomiky. Následně přišla nabídka jít trénovat do Prahy, kde jsem se setkal s další důležitou osobou mé kariéry, Lukášem Přibylem. Zdeněk Červenka říkal, že si ve finále vždy udělám, co chci, a tohle rozhodnutí v tomto ohledu nebylo jiné. Ve Zlíně jsme tenkrát skončili na osmém místě v první lize a Bohemka sestoupila o soutěž níže, měla své problémy týkající se konkurzu a tak dále, takže to byl ode mě takový nelogický krok. Mě ovšem lákala ta aura a charisma klubu a lidí kolem ní. Strávil jsem tam nakonec tři roky a bylo to pro mě nádherné angažmá.

V roce 2011 jste přijal nabídku od Spartu Trnava. Co Vás vedlo k tomu vydat se na Slovensko?

S Bohemkou jsme skončili v lize na krásném šestém místě, jen se bohužel tenkrát hrálo v Edenu, ne v Ďolíčku. Následovala spoustu nabídek, i z české ligy, ale konkrétně s panem Hrdličkou jsme byli v pokročilé fázi jednání. Důvod, proč u mě zvítězila Trnava, bylo fanouškovské zázemí. Dále to, že se jednalo o zahraničí, byť tedy Slovensko, tak to představovalo zase jinou výzvu a zkušenost. Navíc pan Poór, majitel slovenského klubu, se mnou první kontakt navázal již půl roku před tím a během celého léta mi dával najevo, že by mě chtěl v týmu. Poté jsme se sešli a domluva byla vcelku rychlá. Lákala mě změna, probírali jsme to i doma s manželkou, a hlavně s dcerou, která je fotbalový fanda a moje fotbalové kroky vždy bedlivě sleduje. Říkala mi „tati však tam běž, ať zkusíš zase něco nového“, takže mě takhle vyhnala na Slovensko (směje se). Byla to velmi zajímavá štace především z důvodu zmiňovaného fanouškovského zázemí, kde bych fanoušky přirovnal trochu k příznivcům Baníku Ostrava. Příhodným termínem byla nevyzpytatelnost, kdy fanoušci byli jak fantastičtí, tak velmi nepříjemní, když se nedařilo.

V první sezoně jste sahal po titulu, nakonec z toho byla druhá příčka. To byl ideální vstup do angažmé, ne?

Sezónu před tím, než jsem dorazil, tak Trnava skončila na čtvrtém místě a šla do kvalifikace o Evropské poháry. Zde se nám podařilo přejít přes tři, čtyři soupeře až do play-off, kde jsme nakonec nestačili na Lokomotiv Moskva, po výsledcích 2:0 u nich a 1:1 doma. Před tím jsme ovšem vyřadili třeba Levski Sofia s tenkrát fantastickou návštěvou 16 tisíc diváků. Bylo k vidění prodloužení, penalty, mělo dojít k vyloučení, zkrátka ten zápas měl vše. Jak si zmiňoval, na domácí scéně jsme hráli do posledního kola o titul, ve výsledku jsme však nestačili na Žilinu, která v celkovém součtu byla myslím že o bod lepší. Paradoxně cca tři kola před koncem jsme klíčové utkání právě se Žilinou nezvládli. Pískali nás čeští rozhodčí, Matějíček jako hlavní, kterému pokaždé, když ho potkám říkám, že kvůli němu nemám titul. Jako perlička byl na lajně Wilczek, tomu jsem dával sodu celý zápas. Poté se stal šéfem komise rozhodčích té minulé éry. Vzpomínku na zápas se Žilinou, kde nám vyloučili mimo jiné Vyskočila, tedy rozhodně dobrou nemám, ale je třeba říct, že v kontextu celé sezóny si titul zasloužili, byli oproti nám o kousek dále. Nakonec jsme se s Trnavou dočkali prvenství o pár let později, sice již pro mě v jiné roli než té trenérské.

Tři roky po sobě jste vedl reprezentační výběry U18, U19 a U20. V čem se tato práce lišila od Vašich předchozích štací?

Když jsme se s Áďou Guľou, trenérem Žiliny, který poté šel k jednadvacítce Slovenska, na toto téma bavili, tak jsem mu říkal, že vřele doporučuji zkusit si národní týmy, protože u mládeže pracuješ s tím nejlepším, co je k dispozici. Měl jsem tak příležitost potkat se se Součkem, Schickem, Králem, zkrátka s kluky, kteří jsou teď na té top úrovni. mimo možnost vidět jejich vývoj je skvělé to, že v šestnácti sedmnácti letech nejsou peníze to nejdůležitější. V kabině dospělých, kteří mají smlouvy a rodiny, téma financí často rezonuje. Líbí se mi, že tady řešíš ještě sny, cíle a ideály a jsou to ještě částečně puberťáci. Já se rád bavím mládím a užil jsem si s nimi spoustu zábavy. Navíc nade mnou byl tenkrát Pavel Vrba s Dušanem Fitzelem, takže se jednalo o skvělý realizační tým. Dále se zde účastníš zápasů na mezinárodní scéně, kde potkáš ty nejlepší evropské týmy. Za zmínku stojí například turnaj v Turecku, který se nám podařilo vyhrát. Potkali jsme se zde s výběry domácích, Holandska a Německa. Na každém srazu, ať to byly turnaje či jednotlivé zápasy, jsi měl možnost sedět s vedením a trenéry národních týmu a vedl si při večeři neformální debaty o fotbale v přátelské atmosféře. Byla to pro mě možnost se dozvědět o jejich způsobu práce, náhledu na školy. S Němci jsme třeba probírali téma poctivosti a tvrdé píle. Říkali, že když vidí u fotbalistů, jak se nevěnují poctivě škole, bez ohledu na jeho studijní předpoklady, dá se očekávat, že bude flákat i fotbal. Snaha je prioritní a bez ní dříve či později dojde k vyřazení hráče z národního týmu. Předpokládali tedy podobný vzorec chování v různých aspektech života. Seznámení se s novými lidmi v rámci FAČR a vše zmíněné mě nesmírně obohatilo ať už pro mojí pozici v roli generálního manažera v Trnavě, tak dále i jako trenéra.

V Trnavě jste poté působil jako generální manažer. Cítil jste se v této roli dobře?

Už tenkrát jsem Lukášovi Přibylovi říkal, že si nedokážu představit dělat trenéra do konce života. Mám to možná spojené s tím, že máti byla účetní a mě vždy bavilo mít rozměr jak z pozice trenéra, tak i z pozice sportovního ředitele, snažit se posunout hráče dál a vytvářet finanční prostředky pro klub. Již při mém prvním působení v Trnavě jsem měl možnost si tuto pozici vyzkoušet, byl jsem pravou rukou majitele. Když jsem následně působil u národního týmu, nedokázal jsem si zas na druhou stranu představit, že bych toto prostředí měl opustit. Zavolal mi však pan Poór a chtěl, abych se vrátil zpět do Trnavy v pozici generálního manažera zároveň s tím, abych koučoval i tým na hřišti. Nabídku jsem přijal, ale odmítl jsem, aby se tyto pozice slučovaly, jelikož se jedná o dvě odlišné role, které nelze sjednotit. První rok byl dramatický, na hřišti se nám nedařilo, vyskytovaly se i určité finanční problémy z dřívějška, klub měl dokonce v jednu chvíli problémy s exekucí, takže většina času byla věnována finančním záležitostem. Nebylo to nic příjemného, především diskuse s hráči, kterým nechodily včas mzdy a necítili se tak pochopitelně v klubu komfortně. Po prvním roce jsme si s majitelem sedli a řekli jsme si, že takhle to dál nejde. Nastavili jsme si nová pravidla, přivedl se nový trenér, Nestor El Maestro, mladý kluk, 34 let. Dělal v té době asistenta v Austrii Vídeň a měl zkušenosti i z Bundesligy u týmů jako Schalke 04, Hannover 96 či Hamburger SV. Společně jsme přivedli zajímavé hráče z Rakouska a postavili jsme tým, který nakonec udělal po 45 letech titul. Spoustě lidem jsme udělali radost, na titul se čekalo dlouhé roky. Dosáhli jsme tedy krásného úspěchu a několikrát se nám podařilo vyprodat náš nádherný 18tisícový stadion. Po prvním roce trápení, jak říkají Němci „jeder anfang ist schwer“, neboli, každý začátek je těžký, jsme se dočkali povedené sezony, korunované titulem. Po odchodu Nestora jsem se domluvil s Radkem Látalem a podařilo se nám přes play-off postoupit do skupiny Evropský ligy, což s rozpočtem 3 miliony euro byl takový „majstrštyk“. Nakonec to byly krásné tři roky.

Bereš zisk titulu na Slovensku jako tvůj největší úspěch kariéry?

Cením si ho nejvíce. Vím totiž, kolik úsilí za tím bylo a kolik lidí se podílelo na tom, abychom mistrovské mužstvo vybudovali. Jednalo se o velice odlišnou roli než v pozici trenéra. Vlado Poór konečně získal po 25 letech titul a lidé v Trnavě, ve fotbalovém městě, se dočkali toho, že jsme navázali na Adamce, Dobiáše, Kuny a sundali jsme z nich břímě, že se již takový úspěch nepodaří. Je to jediný titul, který mám, sice z pozice generálního manažera, ale jako součást vedení týmu a pravá ruka majitele, takže si toho určitě vážím nejvíce.

Liberec je specifický častými změnami v kádru. Lákala Vás práce v takto turbulentním prostředí?

V Trnavě jsme se s Vlado Poórem, se kterým jsem do dneška kamarád, chtěli věnovat trochu jinému projektu, hlavně co se týče zaměření se na zahraniční hráče. Nakonec se mi ale ozval Zdeněk Koukal, sportovní ředitel Liberce, a projevil o mě zájem. Tenkrát byl na jejich seznamu prvním Luboš Kozel, ten byl ovšem vázaný smlouvou na FAČR, tudíž jsem se potkal s panem Karlem já a domluvili jsme se. Jsem za tuto příležitost rád a Liberci děkuji, že mě vrátil zpátky do českého fotbalu. jedná se o výbornou sportovní značku a skvělé město. Častá změna hráčů vychází z toho, že Liberec tak prostě pracuje. Líbí se mi, když mi dá majitel jasné zadání a není to nějaká fabulace nesplnitelného slibování. Pan Karl zadal jasné instrukce. Hledá trenéra, který po něm nebude chtít drahé hráče, uvědomuje si, že na první trojku nemají, nechce hrát o záchranu a vyžaduje práci s hráči, co se následně mohou dobře zpeněžit s cílem skončit co nejvýše v tabulce. Zeptal se mě, zda jsem ochotný to dělat, či ne. Řekl jsem, že ano, práce mě zajímala a nakonec z toho byly úspěšné dva roky, které v závěru došly k rozloučení se, tak to ale ve fotbale chodí. Ty dva roky se nám ovšem povedly fantasticky a dneska když si přečtu, že Kuchta odchází za 130 milionů a vím, kolik procent z toho Liberec má, tak ty dozvuky naší spolupráce tam ještě chvilku rezonovat budou.

Ke kterému hráči si měl během tvojí trenérské kariéry nejblíž?

S hodně hráči mám kamarádský vztah, udržuji s nimi kontakt a spousta kluků ví, že mi může kdykoliv zavolat. Teď jsme si třeba volali s Janem Kuchtou před tím, než přestupoval do zahraničí. Jeden čas jsem si k sobě do týmů bral často Martina Vyskočila, kterého mám velmi rád. Z Bohemky jsem do dneška v kontaktu s Pepou Jindřiškem. Nemůžu si však vzpomenout na každého, kamarádský vztah mám se spoustou kluků. Když jsem začínal ve Zlíně, tak mi asi 70% kabiny tykalo, v Bohemce to bylo podobné, přišlo mi to naprosto přirozené. Dnes už by to bylo trošku jiné. Nepotrpím si na přehnané formality, ale hráči na druhou stranu vědí, že umím být nepříjemný v době, kdy neplní, co jsme chtěli. U mě to je tak, že jsem součástí fotbalu a jsem rád, když se můžu fotbalem bavit a doufám, že to tak bude pokračovat.

Máš nějaké vysněné angažmá?

Teď zrovna jsem ve fázi, kdy čekám do konce ledna na nějakou možnost zahraničního angažmá. V Liberci bylo mnoho cizinců a pracovalo se mi s nimi dobře, i když některé povahy jako třeba Kamso Mara jsou složitější. Každý ví, že rád pracuji s kabinou na takové té chemii a samotného by mě zajímalo, zda bych toho stejného byl schopen v cizí řeči a v cizím prostředí, kde přeci jen ta mentalita je odlišná. V tuto chvíli se však bavíme pouze o nějaké potenciální možnosti. Jsem v kontaktu i s českými týmy směrem na léto, takže uvidíme, jak to nakonec dopadne. Byl bych ale rád, kdybych měl možnost zkusit práci v zahraničí.

Lákal by tě návrat do manažerské pozice?

K manažerské pozici mám blízko, baví mě něco tvořit a rád si určuji pravidla podle sebe. Fotbal si tedy umím představit v jakékoliv podobě za předpokladu, že budu cítit, že to má smysl jak pro mě, tak pro mého budoucího šéfa.

Co pro tebe znamená gól?

Gól, emoce, radost, jak negativní, tak pozitivní.

Co pro tebe znamená fotbal?

Fotbal je můj život.

Co bys poradil začínajícím fotbalistům?

Dělejte to ze srdce, bavte se, nenechte se otrávit. Najděte si v tom radost a nenechte si zkazit náladu tím, když se vám něco nepovede.

Další příběhy

Petr Rada

Dát dva góly mistrům světa byl zážitek

Dosáhl jsem toho, co jsem si jako mladý hráč vysnil, a nebylo to tím, že jsem měl hodně talentu, ale tím, že jsem si to vydřel. Tak vzpomíná na aktivní kariéru Petr Rada, bývalý skvělý obránce Dukly, bývalý trenér reprezentace a současný fotbalové Příbrami. Vrchol prožil na Strahově proti mistrům světa z Itálie v kvalifikaci EURO 1984. Dal oba góly vítězů. „Na každé reprezentační utkání vzpomínám s velkou pokorou a úctou.“

Jan Rezek

Že jsem byl na EURO, je pro mě ctí

Nasbíral klubové zkušenosti z Ruska, Kypru a Číny. „Nejraději ale vzpomínám na všechny čtyři reprezentační góly,“ říká příbramský fotbalista Jan Rezek, účastník EURO 2012, jenž si za národní tým zahrál v 21 zápasech. „Hned první gól proti Ukrajině jsem vstřelil bodlem na zadní tyč. V dalším kvalifikačním zápase proti Litvě jsme měli nůž na krku, ale těžkou situaci jsme zvládli a dokonce jsem vstřelil dvě branky.“