Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Petr Kolečko

Co byli dříve antičtí hrdinové, jsou dnes fotbalisté

Slavná scénárista je mimo jiné autorem úspěšných seriálů se sportovní tématikou Vyšehrad, Lajna, nebo Okresní přebor. Užijte si jubilejní medailonek číslo 200 věnovaný Petru Kolečkovi.

Hrál jste v mládí fotbal? Pokud ano, vybavíte si, v kolika letech jste ho začal hrát, kde a kdo vás k němu přivedl?

Já jsem začal hrát fotbal s otcem za barákem u nás na sídlišti. Závodně jsem velký fotbal nikdy nehrál. Vždycky jsem spíš hrál jen školní ligy, kde se hrálo 4+1, 5+1. Velký fotbal jsem hrál jen párkrát, právě v rámci školních turnajů. To bylo většinou na gymnáziu, kde jsme se do těchto školních turnajů zapojovali docela často.

Vzpomenete si na nějaký svůj fotbalový zážitek, když jste byl malý kluk?

Jeden z největších fotbalových zážitků opravdu z dob, kdy jsem byl ještě malý kluk, je ten, kdy jsem byl na tom památném zápase na Letné, kde Sparta porazila Barcelonu. To se vlastně hrálo ještě na staré Letné s větší kapacitou. Otec tenkrát sehnal lístky na místa, kde se v současnosti nachází hlavní tribuna. To si pamatuju do dneška. Bylo mi nějakých 8 let a už jsem vnímal, že o něco jde.

Vybavíte si nějaký gól z Vašich začátků, který Vám utkvěl v paměti?

Nějaký ten gól jsem dal. Mám opravdu jeden slavný moment, kdy jsem vsítil gól do prázdné brány, díky kterému jsme vyhráli 1:0. To se hrálo ještě na škváře. Škvára byla tehdy taková klasika školních turnajů. Vždycky jsme přijeli domu úplně celý černý a museli jsme jí ze sebe drhnout kartáčem. Pak si pamatuji ještě jednu věc, která není spojená se závodním fotbalem. Ale jak jsem vyrostl na sídlišti, tak jsme se nemuseli nikdy potýkat s tím, že mikiny a bundy nám dělají tyčky, ze kterých pak vznikaly hádky, jestli to byl gól nebo nebyl. U nás na Kobylisích jsme měli konstrukce na vyklepávání koberců, které nám sloužily právě jako branky. Já jsem totiž úplně nesnášel ty hádky, když se hrálo na mikiny, a pak se dohadovalo, jestli to šlo nebo nešlo přes mikinu. Takže ty konstrukce na tom sídlišti byly na tohle dobrý. (smích)

Jste fanouškem fotbalu, fandíte Spartě, tak jak vznikl Váš vztah k tomuto sportu a klubu?

Poprvé jsem byl na zápase Sparty, když hrála se Žilinou. Vztah ke Spartě vznikl tak trochu násilně, protože mi nikdo nedal na výběr. (smích) Otec chodil na Spartu, já jsem chodil s ním. Zrovna nedávno se mě ptal můj mladší syn, proč nemůže fandit Slavii. Tak jsem mu vysvětloval, že u nás v rodině se Slavii nefandí, a že už potom nikdy nemá pátrat, proč tomu tak je. Vztah ke Spartě získal vlastně stejně násilně jako já. (smích)

Sport i fotbal rád zobrazujete také ve své tvorbě, co Vás k tomu vede?

Zobrazování sportu ve své tvorbě je zapříčiněn tím, že ho mám rád. To je ta nejjednodušší odpověď. Myslím si, že ve fotbale se dobře zobrazují jasné věci. Když chce člověk něco vyhrát, někam to chce dotáhnout, má nějaké překážky, což je právě princip jakéhokoliv dramatického díla, kde chce hlavní hrdina něčeho dosáhnout a jsou mu kladeny překážky. A samozřejmě třeba i u toho Okresního přeboru je to i nějaká kultura té vesnice a takové téma, které bylo nějak pod tím, aniž bychom na něj s Honzou Prušinovským nějak tlačili. Například to, jak vlastně ty lidi na té Berounce za Prahou žijí. A že ten fotbal je vlastně něco co tu vesnici stmeluje a člověk zapomíná na ty problémy, které má. Myslím si, že náš kritický národ ještě relativně ty sportovce uznává, což třeba nás, lidi z kultury moc ne.

Myslíte, že seriál Okresní přebor, potažmo film zvedl v naší republice zájem o tzv. vesnický fotbal?

Jestli Okresní přebor pomohl zájmu obecně nevím. Samozřejmě některé hlášky zlidověly, což jsme rádi. To je jedna věc. Myslím si, že seriál Okresní přebor ukázal to, že takovýto typ fotbalu je jasná součást kultury. Co si ale myslím je to, že ženy začaly fotbal více tolerovat, protože my, když jsme ten seriál pouštěli, tak v televizi to je tak, že o sledovanosti hodně rozhoduje ženský divák. Protože chlap se dívá přesně na ten fotbal. Oproti tomu žena sleduje převážně film. A pak vznikají takové příběhy, kdy žena po zhlédnutí Okresního přeboru řekne manželovi: ,,Podívej se, takovéhle hovado jsi taky.“ (smích) Takže ženy se na to dívaly s různou radostí, protože to neznají, poněvadž tam s těmi chlapy na ty zápasy nechodí. Právě i díky ženám byl možná seriál tak úspěšný. Možná bez ženského diváka by tak úspěšný nebyl.

Nemáte v hlavě například pokračování Okresního přeboru nebo nějaký projekt ze světa fotbalu?

Chodíme kolem různých věcí. Já jsem teda teďka už opravdu toho dělal docela dost o fotbale. Momentálně ale úplně nevím. Je tam takový námět, který nás docela zajímá už roky. Bavil jsem se o tom s Honzou Prušinovským, a jde o námět, jak v Argentině předstíral jeden chlap úspěšně asi 3 roky, že je profesionální fotbalista a pokaždé se po podpisu smlouvy hned zranil. Je to námět, který mě hrozně baví. Ale nevím, jestli to v Jižní Americe už někdo neudělal, a za druhé nevím jak to přesně uchopit. Ale nějaké náměty tam určitě máme.

Máte nějaký zápas, který Vám utkvěl v paměti?

Vím, že jsme byli na basketbalovém soustředění ve Světlé nad Sázavou a tam jsme se dívali na slavné finále Eura 1996 v Anglii mezi Německem a Českou republikou. Pamatuju si, že jsme na to koukali ještě na černé televizi. Bylo to tedy dost divoké se na takovýto zápas v devadesátém šestém koukat černobíle. Mám v hlavě ale víc zápasů. Ať už to je zmiňovaný zápas Sparty s Barcelonou, nebo další zápasy Sparty v Lize mistrů za doby Tomáše Rosického. Nesmím zapomenout ani na zápas Česko – Nizozemsko na Euru v Portugalsku.

Který fotbalista je podle Vás nejlepší a proč?

Mám rád Maradonu. Zaprvé jsem měl vždycky k Argentině nějakou sympatii. Zadruhé i jeho kontroverze je něco, co mě vždycky bavilo na tom fotbale. Zatřetí ukazoval, že fyzická kondice není úplně to rozhodující. Dneska už třeba možná jo. Z těch dnešních fotbalistů mě hodně baví Eden Hazard. Je mi sympatičtější v tahu na bránu než třeba Messi nebo Ronaldo. Z Čechů mám velkého oblíbence, na kterého velmi rád vzpomínám Vráťu Lokvence, který mě bavil svým stylem hry. Na toho jsem chodil hrozně rád.

Co pro Vás znamená gól?

Gól je strašně krásná věc. Když padne gól, tak je hezký jak člověk v té chvíli řve, zejména pokud to je gól, který se Vám povede jednou za život. Vstřelení gólu je jeden z nejkrásnějších pocitů co může být. Myslím si, že člověk občas i mimo fotbal vidí někde tu branku, představuje si, jak nemá ten míč, a najednou vidí nějaký hranatý objekt a řekne si, že by to bylo super to prokopnout míčem a dát gól.

Co pro Vás znamená fotbal?

Já pracuju hlavou, a pořád se mi něco tou hlavou něco honí a je pro mě hrozně dobrý, že u toho fotbalu můžu být jako hráč, nebo jako divák. Je dobrý, že můžu být trochu zvíře a nějak se odvázat a na všechno se vykašlat. Opravdu dokážu všechno v hlavě vypnout. U jiných aktivit, například když jdu do fitness nebo si zaběhat tak nedokážu hlavu tak vypnout jako u fotbalu. Fotbal mě dokáže strhnout a úplně odstřihnout od pracovního světa.

Další příběhy

Tomáš Jun

Černé od škváry nás autobusák nebral

Útočník Tomáš Jun začínal s fotbalem v pražských Hlubočepích, a jeho kariéra nabrala strmý vzestup. Poté, co prošel mládežnickými výběry Sparty, se již v šestnácti letech dočkal debutu v prvním mužstvu, o rok později pak dokonce nakoukl do nejslavnější klubové soutěže světa, Ligy mistrů. „Každý fotbalista když vyrůstá, tak o tom sní. Hrát Ligu mistrů, dát tam góly. Mně se tohle všechno podařilo, k tomu není co dodat. To si pamatujete do konce života,“ říká.

Vladimír Táborský

Bezvadně mi to skočilo a já míč napálil tak, že zapadl pod břevno

Za áčko Sparty nastoupil poprvé proti Bohemians na Slavii, zahrál si i za Duklu. Expert na pražská derby Vladimír Táborský, někdejší obránce a reprezentant, zažil také ligový triumf – jako hráč i trenér. „Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc vážím? Vždycky se říká, že nejvíc je národní mužstvo – lvíček. Já jsem za něj sice hrál, ale bohužel jsem se nedostal na mistrovství světa v roce 1970. Těsně před tím jsem byl na operaci s kolenem a nemohl jsem do Mexika jet,“ lituje Táborský.