Skip to content
Příběhy osobností Můj první gól

Pavel Čapek

Chtěl jsem být fotbalista nebo sportovní komentátor

Jeden z nejznámějších fotbalových komentátorů, jehož hlas doprovázel mnoho památných gólů, byl účastníkem několika evropských a světových šampionátů včetně úspěšného Mistrovství Evropy v roce 1996. Další velký turnaj čeká Pavla Čapka už zanedlouho.



Jak jste se dostal k fotbalu?

Když to řeknu jednoduše, tak vlastně už od 4 let jsem chodil hrát skoro každý den fotbal s kamarády před náš dům. Fotbal se pro nás stal téměř každodenní rutinou.

Měl nějaký člen vaší rodiny také vztah k fotbalu?

Můj otec hrál fotbal na okresní úrovni, ale vzhledem k jeho introvertnímu charakteru jsem tuto skutečnost zjistil až v dospělosti. O své kariéře nám s mým bratrem nikdy nevyprávěl, ale rozhodně nám nikdy fotbal nezakazoval. Moje maminka na to měla trochu jiný názor, ale nakonec jsme ji dokázali přesvědčit a začali jsme hrát za žákovské týmy v České Lípě.

Vybavíte si nějaký gól, který jste v dětství vstřelil?

Gólů jsem v té době dával spousty, protože v naší partě jsme hráli většinou 3 na 3 nebo 4 na 4. Většinou to probíhalo tak, že jsme si z tašek postavili branky, a poté už jsme jenom hráli, takže gólů padalo opravdu hodně. Nicméně si vybavuji i svůj první soutěžní gól za žáky v klubu Lokomotiva České Lípa. Tehdy to pro mě byl nezvyk, jelikož jsem byl zvyklý hrát na malém plácku, a najednou jsme hráli na velkém hřišti. V zápase jsem dostal míč asi 10 metrů od vápna, pak jsem relativně hladce prošel kolem obránců a vstřelil tak svůj první gól. Budu si to pamatovat do konce života.

Do České televize jste přišel již kolem roku 1980, a to během studia na Vysoké škole ekonomické. Jak jste se dostal k vaší práci, přestože jste studoval odlišný obor?

Mnoho mých kolegů nevystudovalo ani žurnalistiku, ani FTVS. Být komentátorem nebo redaktorem vás na žádné škole nenaučí. U mě to bylo tak, že když nás paní učitelka postavila v první třídě do řady a ptala se nás, čím bychom chtěli v životě být, tak já jsem tehdy prohlásil, že buď profesionálním fotbalistou nebo sportovním komentátorem. Byl to můj dětský sen, ale pak když jsem pobral rozum, tak mi došlo, že jako kluk z malého města nemám šanci se k tomuto, tehdy vysoce elitnímu povolání, dostat. V té době toto povolání dělalo v republice jenom kolem 15 lidí a z toho pouze 2 komentovali fotbal. Právě proto jsem se rozhodl jít ve stopách tatínka a šel jsem studovat VŠE.

Po absolvování jsem nastoupil do podniku zahraničního obchodu, kde jsem zjistil, že mě to vůbec nebaví. Tehdy ještě byla povinná vojenská služba, na kterou jsem po půl roce odešel, takže jsem poslal do podniku výpověď.

Po návratu z vojny jsem zkusil zaťukat na dveře tehdejší redakce tělovýchovy a motorismu, kde jsem hovořil se Štěpánem Škorpilem, kterého jsem v tu dobu velmi obdivoval. On mě zavedl mezi partu externích redaktorů, jenž tehdy dělali tzv. „němé shoty”. Nicméně, po půl roce jsem zjistil, že je jejich parta velmi uzavřená, a skončil jsem.

Když se ještě vrátím k pobytu na vojně, tak v té době mi tatínek poslal dopis s tím, že redakce sportu hledá nové redaktory a já jsem v té době splňoval všechny podmínky pro přijetí. Poslal jsem z vojny přihlášku a následně na to úplně zapomněl. Celé se to vleklo v různých fázích, ale nakonec mě poslali do Prahy s dalšími 15 lidmi na testy a pohovor. Poté jsem se dostal mezi nejlepší 3 uchazeče a každého z nás nechali komentovat finále českého poháru, kde tehdy hrály Bohemians s Duklou. Každý z nás tak měl své komentátorské stanoviště vedle Víta Holubce a dodnes si pamatuji, jak jsem šel za trenérem Bohemians pro nějaké rady, protože informace se tehdy musely zjišťovat osobně. Nakonec mi zavolali, že jsem zbyl sám, a že ještě musím udělat kamerové zkoušky, které jsem podstoupil v budově zpravodajství. 1. února 1984 jsem si splnil svůj dětský sen a nastoupil jsem do televize, kde doposud pracuji jako stálý zaměstnanec.

Měl jste vlastní komentátorský vzor?

Nenazval bych to přímo komentátorským vzorem, ale jako normální divák, který v té době sledoval v podstatě úplně všechny sportovní přenosy, jsem respektoval a obdivoval Karola Poláka a Víta Holubce, kteří zkrátka k fotbalu patřili. Poté samozřejmě Štěpána Škorpila, který byl skvělý a univerzální komentátor.

Co máte na své práci nejraději?

Na tuto otázku nevím jak odpovědět, jelikož to byl můj dětský sen. Já jsem v dětství téměř nevynechal jediný sportovní přenos, každý den jsem četl sport, dělal jsem si statistiky, sbíral jsem fotografie hráčů a tak dále. Takže u mě se jedná o celoživotní vášeň a přál bych každému, aby mohl dělat to, co ho baví.

Zmínil jste, že práce komentátora se měnila v průběhu doby, ať už přístupem k informacím nebo dalším věcem. Jak ale probíhá standardní příprava na komentování?

Standardní příprava spočívá hlavně v tom, že musíte být neustále v obraze. To je to, co považuji za nejdůležitější, a proto sleduji každý den novinky nejen z fotbalu. Tohle by se dalo považovat za úplný základ. Při komentování nějakého konkrétního zápasu se připravuji podle znalostí většinou několik hodin tak, abych byl na utkání stoprocentně připraven.

Je nějaký zápas, který byste si chtěl odkomentovat znovu?

Myslím, že ne. To, co se odehrálo v minulosti, nechť zůstane v minulosti. Já jsem v podstatě všechny sportovní přenosy odkomentoval rád a dodnes si toho vážím. Občas, když jsem byl mladší, jsem nemohl uvěřit, že jsem se jako kluk z malého města vůbec dostal k této práci. Celkově mám za sebou spoustu zápasů a sportovních klání, které mě chytly za srdce a prožíval jsem je zpětně. Opakování ale podle mého názoru do života nepatří.

Četl jsem, že jste odkomentoval přes 2000 zápasů. Který gól, jenž padl ve Vámi komentovaném zápase, považujete za nejdůležitější?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Odkomentoval jsem opakovaně finále jak ME, tak MS, ale pokud to vezmu z pohledu českého diváka, tak bych řekl ME 1996. Tam nám bohužel gól Patrika Bergera ve finále nepomohl, ale musím vzpomenout na gól Vladimíra Šmicera, kterým v základní skupině proti Rusku vyrovnával několik minut před koncem. Pak samozřejmě geniální lob Karla Poborského, což byl možná i nejkrásnější gól, který jsem v životě viděl.

Jsou nějaké okolnosti, příhody nebo strasti, které komentátor zažívá během utkání, ale divák o tom neví?

Samozřejmě, nástrah je mnoho. Je rozdíl, jestli komentujete z budovy České televize nebo přímo ze stadionu. Většina komentátorů preferuje stadion, protože zde můžete prožívat tu atmosféru a navíc máte daleko větší přehled o hře. Dalším úskalím mohou být například Open Air akce, kde může přijít déšť, vítr nebo sněžení. Kolegovi Jaromíru Bosákovi vítr dokonce jednou odnesl všechny poznámky nebo mně se jednou chtělo tak moc na toaletu, že jsem musel odběhnout v průběhu finále olympijského turnaje v Pekingu. Nástrah je tedy spoustu a existuje i jedna banální, kterou normální divák nepochopí. Během přenosu jsme totiž v takovém trojúhelníku, kde máte svoje poznámky, máte monitor a máte hřiště. A vy musíte mezi tím nějakým způsobem těkat a stane se vám, že se podíváte do poznámek nebo na hřiště v moment, kdy všichni diváci vidí záběr, který vy nevidíte. V tu chvíli jste lidově řečeno za „pitomce“, když na to nezareagujete nebo zareagujete neadekvátně.

Máte za sebou spoustu odkomentovaných reprezentačních zápasů. Stalo se Vám někdy, že jste se nechal unést emocemi během komentování?

Já si myslím, že skoro pokaždé. Já se totiž považuji za vlastence a Čecha. I přesto, že existuje hranice, za kterou by komentátor neměl jít, jsem se to při zápasech snažil dávat při komentování najevo. Komentátor by však měl objektivně zhodnotit i špatný výkon českého týmu.

Na svou kůži jste zažil spoustu vrcholných akcí. Vybavíte si, na které byla podle Vás nejlepší atmosféra?

Určitě vybavím. Skvělá byla například atmosféra na MS v Itálii v roce 1990, kde jsem byl poprvé na místě jako komentátor. Navíc tam po dlouhé době hrála československá reprezentace a vůbec poprvé po pádu železné opony mohly přijet tisíce československých fanoušků. Co se týče dalších akcí, zažil jsem své první ZOH v Lillehammeru, kde to také bylo fantastické. To samé mohu nicméně říci o LOH v Sydney a v Londýně.

Co se týče vyloženě fotbalových akcí, tak ty byly skvělé, pokud jsem měl možnost být v kontaktu s fanoušky, což se stává na každém šampionátu. Všechna místa měla své kouzlo. Jen USA je země, kde fotbal není tak populárním sportem. Nahrazovali to však diváci z etnických řad obyvatel nebo samozřejmě fanoušci z celého světa výbornou atmosférou. USA byly v tomto směru hodně specifické. Vzpomínám si také na úžasnou atmosféru na ME 1996, kde naši dokráčeli až do finále, které jsem mohl komentovat. Během šampionátu se vzedmula nevídaná vlna zájmu o fotbal, kdy i můj kolega říkal, že jeho osmdesátiletá babička se začala zajímat o to, kdo je Karel Poborský. Sledovanost byla tehdy ohromná a podle mě ji překonalo jen Nagano. Celé ME 1996 poté vyvrcholilo tím, kolik lidí přišlo na Staroměstské náměstí přivítat fotbalisty. I my přímo v Anglii jsme jejich podporu také pociťovali, jelikož celé ME bylo fantasticky zorganizované a mělo mimořádnou atmosféru.

Vy jste několikrát zmínil ME 1996 v Anglii. Já se zeptám ještě na ME 2004 v Portugalsku, kde jste komentoval semifinále s Řeckem. Jaké pocity jste zažíval po gólu Dellase?

Po těle mi bylo mizerně stejně jako všem, kteří fandí českému fotbalu. Myslím, že jsem použil frázi „to je hrůza“ nebo něco podobného. Každopádně to byl velký šok, jelikož nikdo si nechtěl připustit, že po by nás po takové fantastické jízdě Řecko mohlo vyřadit. Bohužel na gól už se nedalo zareagovat a byl to tedy velký šok, ze kterého jsme se všichni dlouho vzpamatovávali.

Můžete jmenovat nějakého fotbalistu, se kterým Vás pojí přátelský vztah? Nebo jste si vždy udržoval odstup, aby to neovlivnilo vaší práci?

Já jsem v podstatě kolektivní tvor a mám rád všechny kontakty, se kterými přicházím do styku. Samozřejmě v té mojí profesi je to trochu složitější, ale mně nečinilo problém, když jsem byl generačně k fotbalistů velmi blízko, abych se s nimi potkal i někde mimo. Tehdy se dost často cestovalo společně nebo bylo společné ubytování, takže mi nedělalo problém i přátelsky posedět. Ale pravdou je, že někteří fotbalisté si pak mysleli, že na ně budu hodný v komentáři, což jsem samozřejmě nepraktikoval. Někteří hráči to složitě nesli, a s některými se i po konci kariéry rád setkám mimo svou profesi. Že bych se s někým vyloženě blízce přátelil, to říct nemůžu, ale například s Ivanem Haškem mě pojí letité přátelské vztahy.

Je možné být s prací komentátora i fanouškem nějakého týmu?

Možné to je, ale pouze dovnitř. V podstatě bych neřekl, že to je čistě česká specialita, ale jakmile by nějaký komentátor veřejně přiznal, že fandí nějakému týmu, tak by páchal „profesní sebevraždu“. Můžete situace prožívat vnitřně, ale nesmíte to na sobě nechat znát, aby vám to nemohl nikdo vyčíst.

A Vy celý život v sobě tlumíte fanouškovství?

V podstatě ne. Když jsem v dětství sledoval fotbal, tak jsem samozřejmě měl v srdci nějaké kluby. Musím se ale přiznat, že když jsem pak začal přicházet s jednotlivými lidmi z různých klubů do kontaktu, tak jsem začal na některé své oblíbené kluby měnit názor a začaly mi být vnitřně sympatické kluby jiné. Takže v tomto ohledu jsem si prošel nějakým vývojem a je to myslím normální. Pokud lidé dělají v klubu s nějakou láskou, tak si vás získají víc, než když je tomu naopak.

Jste samozřejmě nejvíce spojován s fotbalem, ale komentujete i další sporty. Dá se říci, který sport je Vám nejblíže?

Já to mám tak, že když už něco komentuji, tak si k tomu vybuduji vztah. Veslování komentuji stejně dlouho jako fotbal, i když se ho vysílá velmi málo. V posledních letech jsme začali vysílat světové poháry a šampionáty, předtím se veslování objevovalo jenom na OH. Jinak veslování mám rád a mám rád i lidi, které jsem přes tento sport poznal. To samé platí pro klasické lyžování, které komentuji 20 let, a zažil jsem s ním spoustu medailových úspěchů. Dělával jsem jako komentátor i jako moderátor tenis, kde jsem byl u všech tří finálových účastí českého Davis Cupu. Tenis miluju i proto, že jsem ho hrál jako žák závodně.

Co byste popřál českému fotbalu do budoucna?

Českému fotbalu bych do budoucna samozřejmě popřál co nejvíce úspěchů na mezinárodní úrovni, ať už reprezentační nebo klubové, a co nejvíc zapálených lidí, kteří chtějí fotbalu něco dát, nemají ho jako zdroj příjmu a přistupují k němu čistě. Všichni dobře víme, že český fotbal je za poslední desítky let opředený nejrůznějšími skandály, a hrozně bych si přál, aby se do nově zvoleného vedení fotbalu dostali lidé, kteří budou nejvíce splňovat to, co jsem říkal v úvodu.

Co pro Vás znamená gól?

Gól pro mě představuje koření fotbalu, jelikož bez něj je fotbal nudný, i když jsem zažil zápasy, které skončily 0:0 a byly zajímavé. Pokud nepadají góly, není fotbal zdaleka tak atraktivní, takže je to taková třešnička na dortu a vyvrcholení úsilí celého týmu.

Co pro Vás znamená fotbal?

Fotbal je pro mě celoživotní vášeň, jelikož se mu věnuji již od útlého dětství, a bez fotbalu si svůj život nedovedu představit, přestože ho dvacet let kvůli problémům s kolenem nemohu hrát. Stále je to pro mě však ohromná vášeň a koníček.

Co byste poradil začínajícím fotbalistům?

Aby si fotbal zamilovali. Pokud ho budou mít rádi, tak jim všechno půjde snáz, a nebude pro ně tak životně důležité, aby se z nich stali reprezentanti. Fotbal je pak může bavit celý život.

Další příběhy

Theodor Gebre Selassie

S reprezentací jsem jako kluk nikdy nepočítal

Theodor Gebre Selassie, v současné chvíli působící ve Slovanu Liberec, se může pyšnit bohatou kariérou, kdy na své začátky ve Velkém Meziříčí a ve Vysočině Jihlavě navázal prvoligovým angažmá ve Vršovicích a následným přesunem na sever Čech. V obou případech byl součástí oslav titulu, se Slavií dokonce dvakrát. Významným krokem byl přestup do Německa, konkrétně do Werderu Brémy, kde strávil celkem 9 let a svými výkony a týmovým duchem se stal oblíbeným hráčem německých příznivců, kde zastával i pozici zástupce kapitána.